F# A# Heaven

Výraz post-rock už působí vyšeptale. V době, kdy i z českých pohodkových rádií zní euforicky zjitřená stupnice v písni Michala Hrůzy, je těžko nadchnout se rozvážným hraním, povinnými katarzemi a neúnosně dlouhými kompozicemi. Jistotou jsou anonymní králové, kteří proti všem králům brojí. Godspeed You! Black Emperor zůstávají zjevením v neuchopitelnosti hudby. Teď po letech znovu rozeznívají ozvěny žánrů, nálad, příběhů i řevu „aristokratů na střevě posledního kněze“.

Srbka Milica Ružičić chytla realistickou malbu za schlíplý ocas. Na konci podzimu proběhla v Kulturním centru Bělehradu výstava, která se od jejích dřívějších, spíše konceptuálních projektů na první pohled liší. Jde totiž o soubor klasických akrylových maleb. Tradiční technika se střetává s tématem a jeho uchopením, přesto, anebo právě proto, nejde o suchou akademickou malbu. Policejní pendreky proti hlasu lidu v heroickém vyobrazení spravedlivého hněvu proti útlaku vrchnosti získávají v takových výjevech až něco ze SORELA rázu. Autorka sama je nechala vsadit do barokních pozlacených rámů, aby antisystémová díla, znázorňující odvrácenou tvář „právního státu“, získala „fetišistický“ ráz obrazů prodávaných v oficiálních aukcích sběratelům. Ornament ozdobí monokl od strážce pořádku. Podle jejích vlastních slov denní zprávy odezní, ale umělecký artefakt, reflektující danou událost, zůstane. Zásah proti demonstraci dělníků továrny Jugoremedija je stejně nosným tématem jako Poprava povstalců v Madridu. Obrazy jako povýšené záznamy událostí, které mají být zapomenuty nedlouho potom, co se staly, čemuž obyčejná fotografie v novinách paradoxně napomůže.

Blízko domova Milici Ružičić byl i cíl „humanitárního bombardování“.

Symfonická báseň je „dílo pocházející z oblasti klasické hudby určené pro orchestr. Patří mezi díla tzv. programní hudby, protože má od svého autora určen jiný nehudební program“. Zdá se, že ač není třeba GY!BE podezírat z nějakého šprtství, je termín symfonická báseň pro jejich hudbu ten nejvýstižnější. Samozřejmě s libovolnými post přívlastky. Jestli GY!BE redefinovali tzv. programní hudbu nebo art rock, prakticky nehraje roli, záleží jen na tom, na kterou stranu kdo ponáší. Ona symfonická báseň má papírově mít pouze jednu větu, rokenrou kdovíco, takže nakonec hraje hlavní roli úžas nad tím, co dokáže znásobený modul kytarabasabicí se smyčcovou sekcí vysazenou na stejnou úroveň, egalité. Rockets Fall on Rocket Falls z alba Yanqui U.X.O. je příklad za všechny. Donekonečna opakovaný riff evokuje děs z blížící se zkázy i strojovou přesnost a mechanickou odosobněnost vojenských zásahů.

„Necítím lítost nad tím, co jsme udělali, ale je mi smutno z toho, že jsme to udělat museli!“ řekl Thomas Wilson Ferebee, ten, který shodil bombu z Enola Gay na Hirošimu. Traumatem Hirošimy se až do celistvého zpracování na desce Phoenix Tree zabývali japonští Mono, stylově spřízněná kapela, víc než zástup ostatních ve výseku žánru. Většina post-rockových pokračovatelů GY!BE, z těch zásadnějších např. Explosions in the Sky, se vesměs hrabala ve sladkobolných introvertních náladách chycených do vybrnkávaných sítí a snažili se do nich chytit problémy spíš osobní než globální. Snad i kvůli anonymnímu přístupu k sebeprezentaci (známý fakt je, že se u nich nedá mluvit o promo materiálech) se kanadská anarchistická úderka vždy vyhýbala sebestřednému krasosmutnění. Do většiny svých roztahaných kompozic vměstnali angažovanost bez ideových pout a hesel. Post-rock se zdá být podobně vhodným základem pro dokumentární vyprávění o jizvách moderního světa, případně wag-the-dog válkách, jako komiks v posledních letech. Joe Sacco a Ari Folman o tom ví svoje.

Yanqui je přepis yankee ve španělštině. U.X.O. je výraz pro „unexploded ordnance“, tedy beprostředně nevybuchlou munici, která zakořenila v krajině a může explodovat i za dlouhou dobu od vystřelení/svržení. Na obalu alba je malovaný výjev padajících bomb, traumatický, jeden z mnoha a přitom hodný řádně akademického zaznamenání, jen vsadit do pomyslného zlatého rámu. Uvnitř kapela prohlašovala, že existují pojítka mezi čtyřmi major labely a zbrojařskými firmami. Útlocitný antimilitarismus se promítá do alba v celé délce, dvojnásobná nálož „09-15-00“ názvem reaguje na dobu vyprovokování druhé intifády. Ve výkladu GY!BE Arielem Šaronem a tisícovkou pochodujících izraelských vojáků, samozřejmě, chce se říct s ohledem na politickou orientaci skupiny. Textová dovysvětlení jsou překvapivá, ale pořad Špona taky plně dostál názvu teprve tehdy, kdy kamera za sedícím Václavem Klausem zabrala kovovou dekoraci s vyrytým háknkrajcem.

Čili ve středu zájmu Godspeed You! Black Emperor jsou lokální, nejen společensko-kulturní fenomény, které se odrážejí do celého světa. Zároveň je Yanqui U.X.O., jejich zatím poslední deska, jediná prostá samplů. Dříve pro ně byly typické field recordings: záznamy skučení větru, amerických tradicionálů, i přímé promluvy, ať už z dokumentů nebo rovnou nahrané, kdo ví. Většina jejich tvorby používá samply coby regulérní stavební prvek. Není divu, dramatické gradace a přemýšlivé ambientní plochy, stvořené bez použití elektroniky, vyvolávají občas nutkání postavit se k oknu, ne kvůli výhledu, ale kvůli vhledu do duše chlapa s chraplákem a abrhámovskou srstí. Ať už jím jste, nebo ne. Jako šerif v Tahle země není pro starý, resp. přímo ve filmové adaptaci bratří Coenů. Délky písní přes deset minut poskytují dostatek prostoru pro vynášení soudů o stavu světa s pohledem do blba. Často jde o ryze americké, pro nás povšechně zámořské fenomény. I hudební, mnohdy je to podáno skoro ironicky. Plíživý úvod ve zmíněné Rockets Fall on Rocket Falls utne smyčcová spirála, jako když lovec Bugse Bunnyho padá ze stromu, protože mu na hlavě přistálo pírko, deus ex machina. A co na to František Belfín?

„Do you think the end of the world is coming?“

Zdeněk Liška je bezpochyby větším úkazem. Pionýr audiovizuální tvorby, nic víc, nic míň. Autor hudby k průkopnickému Kinoautomatu, Markétě Lazarové, zásadní spojením obrazu a zvuku, i seriálové znělky Třiceti případů majora Zemana. Obrovský záběr tvorby neprávem zapříčinil zevšednění jeho hudby. Je významný v celosvětovém měřítku a to ne proto, že údajně složil kuvajtskou hymnu. Tvořil hudbu obrazu na míru tak, že se snad ani nedá mluvit o soundtracku, ale o neoddělitelné části filmu. Jako Neil Young škrtil kytaru před plátnem, na kterém mu promítali Mrtvého muže, Liška sedával podobně, se stopkama krájel své nápady, aby přesně padly do sledu scén. Skladatel, který dokázal civilní látce dodat avantgardně neurotickou tvář, ať už šlo o animované filmy nebo oscarový Obchod na korze. „Ako sa ti páči ta drevená Babylónia?“

Často ve svérázném kontextu citoval lidové a historické motivy, tradičně folklórní – trubka na pohřbu nebo mystické, známé „remixy“ chorálů ve vláčilovské historické trilogii Ďáblova past, Markéta Lazarová, Údolí včel. Podtrhoval dění, realizoval vlastní vize. „Nedal jste si pozor a mohl jste mít ve filmu třeba Internacionálu v instrumentaci pro triangl a křídlovku, takže ji nikdo nepoznal. Ovšem Liška se k vám pak na premiéře přitočil a nenápadně vám to sdělil,“ vzpomínal na Liškův cit pro „přidané hodnoty“ režisér Zdeněk Podskalský.

Providence. Je to i hlavní město státu Rhode Island – asociacím dána volnost. Trojka na prvním mnohovrstevnatém albu GY!BE: F# A# ∞. Výstižný notový zápis prostředků, které se staly pro kapelu příznačnými. Neustále se přelévající linky, jednohlasné i mezi sebou soupeřící. Smyčcové party mnohdy zvukově splývají se zefektovanými kytarami. Ve Venus in Furs primárně taky neřvou rozvazbené kytary, ale vytřeštěné housle. Providence ve svém „větném rámci“ obsáhne hispánské trubky, jejichž osudovost je podtržená bicími jako před popravou zbojníka. GY!BE se nikdy nebránili rozdělení kompozic úplným klidem zbraní, mezi kusy Vltavy se netleská, učili nás v hudební nauce. Do ticha se ozve zamlžený nápěv snad spirituálu, jako zádušní nutnost i předznamenání a spojnice s dalším výpadem bicích, zformovaných do regulérního marše.

Už tak posvátným scénám v režii Františka Vláčila dokázal dodat až psychedelický ráz, viz bloudění bažinou v Markétě nebo titulkový vlakový průjezd/průlet raně jarním Sudetenlandem v Adelheid. Mnohoznačný výklad, tvrdý chlap – Petr Čepek – s pohnutou duší v kraji s pohnutou minulostí. „Hnus, co? Takhle vypadal ve středověku pranýř. Dřív tu měli psy. Starej Heidenmann tu zavíral na zimu polský zajatce. Jo, pane, říká se, že jednoho z nich umlátil holí právě pod tamhletěma schodama.“

„It was Coney Island, they called Coney Island the playground of the world. There was no place like it, in the whole world, like Coney Island when I was a youngster. No place in the world like it, and it was so fabulous. Now it’s shrunk down to almost nothing, you see. And I still remember in my mind how things used to be, and, you know, I feel very bad. But people from all over the world came here...from all over the world...it was the playground they called it the playground of the world...over here. Anyways, you see, you know, I even got, when I was very small, I even got lost at Coney Island, but they found me. On the...on the beach. And we used to sleep on the beach here, sleep overnight...they don’t do that anymore. Things changed...you see.“

Coney Island nežil jen ruskými koly v obřím lunaparku. Až do druhé poloviny 20. století se velké oblibě těšily tzv. freak shows, známá představení různých „hříček přírody“, lidí s bizarním tělesným postižením. Sloní muž, ano. Americká střední třída, chtivá pobavení, si přišla na své a fantaskně vypadající lidé zase k obživě.

Selhání amerického snu (ne nutně geograficky zakořeněný pojem) zachycené zašlým objektivem lomo kamery, to je hudba GY!BE. Steve Albini, jistě, ale tajemství jejich zvuku zůstává zahaleno romantickým oparem, zvuk jako z šedesátkového soundtracku evokuje podobnou barevnost.

Jako sledovat zatmění slunce jen skrz chvějící se řasy. Po první kulminaci začne do pableskujících smyčců dumat kytara. Mrholí a ionizovaný vzduch stoupá do hlavy.

Takhle by vypadal popis skladby Storm z vrcholné desky Lift Your Skinny Fists Like Antennas to Heaven s použitím standardních výrazových prostředků z Post-rock.cz, okolo roku 2006 vlivného serveru, dnes už hibernujícího. Diskuse bujely, autorům stálo za to hrabat se skoro v každém výpadu skladeb, jejichž strukturu vystihovalo ikonické heslo „quiet.loud.slow.fast.“, později rozpláclé v „Nejprve tě uspí, pak ti ustřelí hlavu“. Projektil signovaný kódem GY!BE je zvláštní případ. Je to kulturní U.X.O., co spí v hlavě a teď se probouzí. THEY DON’T SLEEP ANYMORE ON THE BEACH.