Hádanky z Utrechtu #3: Noc kostelů

Tak je to tady. Holandská vláda v pátek večer ohlásila, že od soboty od šesti platí nové podmínky. Kdyby se to v podobném módu odehrálo u nás, tak dojde k povstání na vsi. Ostatně místní jsou z toho taky rozladění, hlavně nevěří, že to bude jen na ty slibované tři týdny. Důležitou zprávou je, že Le Guess Who? pokračuje, sobotní program se odehraje pouze během odpoledne, neděle pak proběhne v režimu na sezení, což nová pravidla dovolují. Komplikované, ale jedeme dál. Rok změny.

Na tradiční misce ramenu v restauraci Sanju v pátek odpoledne se o možném lockdownu ještě bavit nechceme, ale očekávání vládního verdiktu celý druhý festivalový den ovlivnilo. Někteří nervózně čekali, co se stane, jiní to vzdali rovnou – lidí bylo znatelně méně než ve čtvrtek a pořadatelé celý den pracovali na změnách časového schématu. Potvrzení, že festival pokračuje, přišlo záhy po vládní tiskovce, krátce po půlnoci už oznámili celý sobotní program. Ten kupodivu obsahuje více méně všechna zásadní plánovaná jména, z důvodu skončit v podvečer v šest je ovšem kondenzován do sotva pěti hodin. Tudíž toho stihneme ještě méně než obvykle, ale to nic nemění na to, že je vlastně zázrak, že se to celé podařilo upravit. Druhý festivalový den se navíc povedl natolik, že se nervozita brzy přeměnila na euforii.

Ichiko Aoba začínala v kostele Janskerk záhy po zmíněném ramenu a ty tři věci byly tak akorát. Zato místní rapperka a zpěvačka Esperanza Denswill vystupující jako Pink Oculus vnesla do zažívání úplně jinou dynamiku. Přímo pro Le Guess Who? připravené představení nového alba Before Wisdom, které vyjde v příštím roce, bavilo stylovou barevností, energií i majestátní světelnou konstrukcí s pohybujícími se lampami, s nimiž protagonistka sváděla tance i souboje. Pink Oculus připomene Little Simz a možná i Neneh Cherry, ale její R&B bylo osobité i díky tomu, jak pestrou škálu emocí během necelé hodinky stihla předat. Balady střídaly taneční čísla s temnými noisovými dropy, už samotné obsazení kapely – bicí, basa a elektrické housle střídané s klávesami – bylo neotřelé. Zajímavé je i to, že poslední nahrávky Pink Oculus, které je možno dohledat, jsou z roku 2016. Co se dělo mezi tím?

Flohio o pár desítek minut později bavila vervou i otevřeností, ale euforické vystoupení na Eurosonicu, to byla úplně jiná liga. Koncerty KeiyaA ani Vanishing Twin byly ve znamení fronty, kapacita horního sálu Pandora byla strážena snad až příliš pečlivě. Zrovna na Vanishing Twin jsem se těšil, ale dělo se toho naštěstí hodně. Před vchodem do Jacobikerku, kde už řádí egyptský dámský soubor Mazaher potkávám Johna Dorana z The Quietus, všechno je v pořádku. Mazaher si v kostele otevřely taneční, sotva čtvrt hodiny po začátku první řady stály a tančily, opět euforický, očistný moment. O pár bloků dál je to podobné, letošní první návštěva v oblíbeném klubu Ekko a hned setkání se starým známým. Bubeník Alex Figueira dal po rozpadu Fumaça Preta dohromady soubor Conjunto Papa Upa, cumbia vede a pořád to zavání psychedelií, ale oproti Fumaça Preta je to přece jen až příliš... normální. Ale tancuje se na to dobře a píseň věnovaná oblíbené pochoutce jménem chicharón byla vyloženě zábavná.

O Tarta Relena snad ani psát nechci, na podobnou krásu slova nestačí. Dva hlasy, jemná elektronika a kostel. Ano, zase, v pátek byla prostě noc kostelů. V Tarta Relena se potkaly Marta Torrella s Helenou Ros, kombinují katalánský folklór, liturgické zpěvy, flamenco i středomořské písně s jemnými syntezátory a beaty, většina jejich produkce je ale postavena na hlasech a to úplně stačí. Další zásadní zážitek. Nakonec jsem byl rád, že domluvený rozhovor nakonec pro časovou tíseň nevyšel, jsme domluveni, že se spojíme. Hned jak ten koncert vydýchám.

Rychle zpátky do Ekka, kde mají už za pár minut začít Chúpame el Dedo, největší bigbít večera. Opět latina, tentokrát ve spojení s krautrockem i grindcorem, spousta zkreslení na vokálech, humoru a zdvižený prostředník (doslova) všem puristům. Ovšem – Kolumbie. Neodvratně přichází latino mañana moment, v rytmu festivalu, který běží jinak přesně načas, najednou čtyřicetiminutové zpoždění nic neznamená, přestože se blíží půlnoc a s ní uzávěra. Kvůli skluzu nestíháme Pa Salieuho, ale zprávy, které z velkého sálu chodí, stejně nejsou příliš pochvalné. Chúpame el Dedo jsou tou pravou katarzí na závěr, po všech těch dnešních kostelech končíme s jízlivými latino satany. Nevadí.