Hádanky z Utrechtu #5: Domino efekt

Bylo velmi zábavné to pozorovat. Obzvlášť shora. Nutnost sezení v sálech poslední den festivalu s sebou přinesla logicky omezení kapacity, fronty, spoustu minut strávených čekáním a úplně odlišnou strategii. Pokud už se člověk do nějakého sálu dostal, tak z něj jen tak neodešel. Leda že musel do jiné fronty. Poslušné publikum většinu času vzorně sedělo, ale při koncertě Sons of Kemet se to vydržet nedalo. Právě při pohledu shora bylo krásně vidět, jak se všichni postupně začínají hýbat, jak sebou šijí, jak se přidávají další. Stačí, aby se zvedl jeden, a už to nikdo nezastaví, proběhne mi hlavou, a taky že ano. Jeden člověk v první řadě se ve správný moment zvedl a dominový efekt následoval okamžitě. Během několika málo sekund tančil celý sál. Důstojné zakončení.

Tým okolo Le Guess Who? si s letošním ročníkem užil své. Vzpomeňme zrušený loňský rok, průběžné a výrazné změny v line-upu po celou dobu příprav či nejistotu, zda bude moct akce vůbec proběhnout. Čím se festival blížil, tím bylo jasnější, že omezení kapacity bude nutností, podobně jako ukončení programu o půlnoci. Když nizozemská vláda dva týdny před zahájením ohlásila, že žádné změny v aktuálních opatřeních nechystá, vypukla jen špatně tlumená euforie, kterou pořadatelé podpořili oznámením čtyřiceti nových programových bodů. Tehdy samozřejmě nikoho nenapadlo, že se věci mohou tak brzy změnit, notabene uprostřed akce. Přesto tým Le Guess Who? vše zvládl neuvěřitelně hladce a elegantně. Člověk si sice mohl občas ulevit, že se mu ve frontě stát nechce a že nejde stihnout ani třetinu toho, co si předsevzal, ale bylo nutné mít na paměti, že jsme mohli od soboty sedět na hotelu. Když pořadatelé ohlašovali Rok změny, možná ani netušili, jak velká bude. Co se naopak nezměnilo vůbec, je nadšení a zaujetí pro akci ze strany pořadatelské crew i publika. Přes desítky zrušených koncertů a dalších komplikací převažovaly pozitivní a pochvalné komentáře.

John Dwyer si kurátorství části Le Guess Who? vysloveně užíval, bylo možné ho zahlédnout na spoustě koncertů již od čtvrtka, na jeho projekty pak přišla řada až na závěr festivalu. Koncert Bent Arcana v sále Ronda byl povedený, maličko pink floyd junior, ale tak to se dalo čekat. Dwyer hrál v podstatě jen sóla, kterých si v Osees zřejmě moc neužije, ale celé to bylo pěkně barevné a zábavné. A byl to asi poslední nedělní koncert, na který se dalo v klidu dostat, pak už do společného chatu chodily zprávy o tom, kde a jak dlouho se stojí. Na legendy z Faust byla fronta půlhodiny před začátkem, podobně na tom bylo ojedinělé vystoupení marockých punkových Taqbir, tam už se nepouštělo ani s artist páskou. Program se měnil přímo pod rukama. Zábavné bylo pozorovat, jak si z toho umělci nic nedělají. Angel Bat Dawid si v klidu vystřihla více než půlhodinové zpoždění, které hodně lidí (včetně mě) odradilo. Ti, co zůstali, mluvili o velkém zážitku. John Dwyer s Osees zase plynule přešli ze zvukovky do koncertu, a tím pádem začali o dvacet minut dříve. První půlhodinu jejich koncertu jsem strávil ve frontě asi pátý v pořadí, pak už bylo třeba jít na Sons of Kemet. Pokud nějaký koncert vidět celý, rozhodně tento.

Před pár lety jsme právě zde na Le Guess Who? viděli prvně Sons of Kemet, tehdy ještě v XXL módu se čtyřmi bubeníky, letos přijeli v obvyklé sestavě pouze se dvěma bicími a bylo to... lepší. Ostřejší, přímější a divočejší. Hrálo se hlavně z letošního alba Black to the Future, ale díky účasti vzácného hosta Joshuy Idehena se dostalo i na famózní My Queen Is Harriet Tubman, pojmenovanou po Shabakově babičce. Angel Bat Dawid si náramně užila uvolněnou verzi Pick Up Your Burning Cross a vlastně celý koncert byl svým způsobem katarzním, euforickým zážitek. Kdoví, na jak dlouho to mohlo být naposledy. Ovšem o tom jsme se na klidné afterparty – poslední koncert končil v devět – nebavili. Naopak jsme řešili, co jsme nestihli, co plánujeme, jak to bude příště. Vlastně jako na konci každého ročníku.