Michal Pařízek | Články / Reporty | 10.11.2018
„Zatím všechno funguje, tak dobrý,” ulevil si Paddy Steer po druhé skladbě a při pohledu na stage se téměř hmatatelné úlevě nešlo ani trochu divit. Sólo bicí kombinované s hračkářstvím a pokoutní laboratoří bláznivého Orfanika, po ruce pájka a gaffa neustále v pohotovosti. „Tomu, co dělám, opravdu neříkám elektronika,“ prozradil o sobě před dvěma lety v rozhovoru pro The Quietus solitér z Manchesteru, a přestože analogových zvuků využívá zejména, je jasně vidět, kolik staré dobré ruční práce se za jeho produkcí (a kostýmy) skrývá. Překvapení? Okouzlení!
Le Guess Who? je, jako každý festival, hlavně o logistice – kterou cestou se vydat, kde být dřív, kam stačí jen nakouknout, o co nepřijít a čeho se vyvarovat. Jedno pochybné rozhodnutí snadno ovlivní celý večer, a to ani nemusíte čekat na japonskou čtveřici Bo Ningen, která se cestou do Utrechtu zasekla na několik hodin v dopravním pekle – jak situaci nazval jejich manažer – u belgických Antwerp. Místo ve tři odpoledne dorazili v devět večer, z domluveného rozhovoru zůstal zatím pouze příslib, ale manažer alespoň komunikuje. Narozdíl od všech, se kterými měl v Utrechtu mluvit kolega Čajčík, ale ten si zde alespoň užívá ty nejlepší koncerty podzimu. O zprávy jako „Jpegmafia okamžitě“ nebo „Bliss Signal epično“ není nouze, zásadní zážitky kamarádů jdou zjevně ruku v ruce s osobním špatným výběrem. Ale všeho do času.
Utrecht je na podzim nádherný, tedy pravděpodobně i jindy, ale to jsem tu nebyl. Letošní listopad je naštěstí celkem přívětivý, tudíž procházky podél kanálů a kličkování v úzkých uličkách jsou vlastně radost. Nejkratší cesta z kostela Janskerk do klubu Ekko vede právě postranními uličkami, kde sice nechybí náruživí cyklisté, alespoň jich tu ale není tolik a nepředhánějí se. Nejdříve spěcháme na King Champions Sound, posléze na Vashti Bunyan, obojí je potřeba vidět, u obojího je po několika skladbách jasné, že zítra si na to nevzpomeneme. Podobně jako na koncert Jessicy Pratt, v duchu se proklínám za to, že jsem nevyrazil na belgické Stuff., kteří hrají na druhé straně města. Maličko ukonejší Kojey Radical, ale taky to nějak není ono – příliš roztříštěné a nesoustředěné, jistě, chtělo by se skandovat, ale zoufale chybí intenzita i napětí.
Možná i tyhle zkušenosti varovaly při prvotním nadšení z Paddyho Steera. Ten člověk musí být z Brna, říkám si po pár minutách. Samozřejmě není, Manchester vládne. Po domácku vyráběné nástroje i kostýmy – staré radiopřijímače, ozvučené motocyklové helmy a změť kabelů, světýlek a nejrůznějších perkusí. Všechno elektrifikované, rozestavěné okolo jednoduché bicí soupravy a ovládané čtyřmi končetinami a zjevně pozoruhodným mozkem osoby, která stejnou měrou připomíná Moondoga, Čaryfuka nebo Ventolina. Proto funk? Elektro lounge? Hlavní je, že je to skvělá zábava a pastva pro všechny smysly, navíc podobně dobře kupodivu funguje i album Bifurcation Arrows Misleading Visual, soundtrack při psaní tohoto textu. Dávají tady něco do kafe, nebo co se to děje?
Z exhibice Paddyho Steera se odejít nedalo, zvláště když začal představovat „kapelu“: „Téhle tyčce říkám klobása, hele, jaký má pěkný zvuk, tohle je zase Leggy, podívejte, jak se mu třesou nohy.“ Jpegmafia měl poté samozřejmě a beznadějně vyprodáno, pár minut na Black Mass fajn, ale solitéra z Manchesteru z hlavy nevytloukly ani exponované basy, ani pohled na kolegu o pár metrů vlevo, který na razantní beaty suverénně aplikoval tradiční air guitar. A Bo Ningen na závěr? Jako cesta do vesmíru – nové věci hodně jiné, hned dvě dubové hlubiny a jednou dokonce něco jako rap (a pozor – v angličtině!). Divné, vtahující a fantastické. Heslo místního The Village Coffee na divoké Voorstraat zní Stay Weird. Zatím dobrý.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.