Články / Reporty

Hadí sykot (z Varů) III.

Hadí sykot (z Varů) III.

Veronika Havlová | Články / Reporty | 06.07.2022

Až včera, pátý den festivalu, jsem zažila aplaus při roztažené oponě, tedy potlesk spontánně zaburácející během projekce. Bylo to hned po úvodní scéně filmu Můj otec, kníže. Dokumentu, který natočila dcera Karla Schwarzenberga o svém otci. Další potlesk sice nastal až na konci filmu, nicméně nějak se mu nechtělo skončit, takže ho musel zjevně rozpačitý moderátor utnout. Nutno říct, že potlesk patřil spíš než filmu jeho protagonistovi, který se společně s režisérskou dvojicí, kromě Lily Schwarzenberg je pod filmem podepsán ještě Lukas Sturm, dostavil na první projekci v Puppu.

Ve zmíněné scéně hovoří Karel Schwarzenberg na konferenci v roce 2014 o ruském obsazení Krymu a upozorňuje, že s jídlem roste chuť, a pokud nezakročíme, může po krymském předkrmu následovat gruzínská polévka, případně ukrajinský hlavní chod. Hned na začátku je nám tedy „kníže” prezentován jako moudrý muž, jasnozřivý politik a výborný nebojácný řečník. Člověk by si myslel, že nás v rozporu s anotací čeká další hagiografie. Nicméně jde o jedinou scénu, kde je Karel Schwarzenberg za veřejnou osobu, za politika, „morální kompas”, jak pravil jeden z diváků v debatě po filmu.

Můj otec, kníže vznikal v letech 2016 až 2021. Podle režisérky byla prvotním impulsem snaha vytvořit portrét dědečka pro její děti. A zprvu také vznikalo něco, co by mohlo být standardním dílem cyklu veřejnoprávní televize o význačných šlechtických rodech. Karel Schwarzenberg hovoří o svém dětství na Orlíku, o rodičích, o své výchově k odpovědnosti, ke službě. U rodového stromu je nám vysvětleno, jak se díky adopci svým strýcem stal sedmým knížetem ze Schwarzenbergu, tedy jak se v něm spojily obě větve rodu, rakouská i česká.

Tuto hladkou veřejnoprávnost stále více rozrušují scény, v nichž vede Lila s Lukasem rozhovor o tom, jaký je její vztah s otcem, jaký je obecně jeho vztah k rodině, jak se ona i přes veškerou snahu nemůže zbavit pocitu, že je mezi nimi jakási neviditelná zeď. Z portrétu částí Česka zbožňovaného knížete se tak stává rodinná terapie.

Nečekejte nic bulvárního, přece jen jsou hlavními hrdiny lidé mající „kinderstube”. Maximálním projevem emocí je slza elegantně kanoucí z koutku oka. Nechci, aby to vyznívalo příliš ironicky, vlastně je příjemné dívat se na lidi, kteří jsou schopni dotýkat se těch nejcitlivějších a nejbolestivějších témat, aniž by ztratili glanc. A v tomto kontextu je právě ta jediná slza mnohem silnější než několikaminutový křik. Karel Schwarzenberg tu navíc nepřekvapivě působí jako člověk, jenž se nevyhýbá zodpovědnosti, nechybí mu sebereflexe. Což je velmi sympatické. Nicméně vzhledem k tomu, že je díky své výchově pravým služebníkem a katolíkem, je vidět, že některé věci nebere tak vážně, jak by se jeho dceři líbilo. Je pro něj přirozené v její přítomnosti říct, že období sametové revoluce a následující léta, tedy léta, která vůbec netrávil s rodinou, byla nejšťastnější v jeho životě. Protože právě služba vlasti, možnost díky svým kontaktům a majetku něco změnit, byla tím, na co celý život čekal, v čem se našel. Což je pro Lilu o to bolestnější, že mu to nedokáže mít za zlé, přestože pro ni jsou její děti na prvním místě.

Můj otec, kníže je nakonec intimním dvojportrétem výrazných osobností, které jsou si podobné nejen fyzicky. Osobně bylo potěšující poznat tuhle zajímavou ženu s fascinujícím osudem, o níž jsem věděla jen to, že existuje. A sám kníže je tu zobrazený v úplně jiné poloze, než jsme zvyklí. A to nejen proto, že během celého filmu hovoří německy, respektive „rakousky”. Člověka, jehož máme v čerstvé paměti jako zakladatele strany a kandidáta na prezidenta, jako jednu z nejvýraznějších osobností české politiky posledních dvaceti let, tu najednou vidíme jako muže, který 41 let čekal na svou příležitost, na návrat do vlasti, na to, že konečně objeví roli odpovídající jeho výchově. U nás je Karel Schwarzenberg vnímán jako šarmantní muž, který má i ve vysokém věku atraktivní mladé přítelkyně. Tady ho vidíme jako manžela, který musel čelit mimomanželském vztahu své ženy, přijal za svého syna, který není biologicky jeho, upadl kvůli rozpadu manželství do dlouholeté deprese.

Můj otec, kníže postrádá výrazné výtvarné kvality, působí televizně. Je na něm taky vidět, že se intence tvůrců v průběhu natáčení měnily. Přes všechny silné momenty zůstal film v obou svých rovinách, tedy jako portrét i rodinná terapie, na půli cesty. Se všemi svými nedokonalostmi je to ale ve výsledku působivé a zajímavé dílo. A jak bylo vidět po projekci, přestože kníže, vlastními slovy hluchý jako poleno, si už jen driftoval ve své bublině, pomohlo natáčení zlepšit komunikaci mezi ním a dcerou. Takže tu máme silný, i když mimo filmový happyend. A to se počítá už proto, že se do Varů po trojici slunečných dnů zase ženou mraky. A taky proto, že se Schwarzenbergova prorocká slova naplnila.

PS: Kdybyste už měli plné zuby lidí a festivalového ruchu, můžete si zajít do Městského muzea. Nachází se mezi Městským divadlem a Puppem a je tam moc pěkná výstava o forenzním lékařství! Takže narazíte na lidi v mnohem tišší a snesitelnější formě. Taky si můžete představovat, co by se tak mohlo stát lidem, kteří při pozdním příchodu do sálu nepočítají, až si jejich oči zvyknou na šero, ale posvítí mobilem do očí okolo sedícím, protože oni mají právo sedět hned.

Info

56th Karlovy Vary International Film Festival
1.–9. 7. 2022
Karlovy Vary
Fb událost

vizuál © se souhlasem KVIFF

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Co to všechno stojí (Anki)

Filip Peloušek 17.11.2024

Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…

Temný půvab rapové poezie (Moor Mother & billy woods)

Viktor Hanačík 07.11.2024

Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.

Útěk na čarodějnou horu (Stoned Jesus)

Marek Hadrbolec 31.10.2024

„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...

Kdo byla, je Miss Flower? (Emilíana Torrini)

Václav Valtr 28.10.2024

„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.

I wanna see you fucking dance! (Gurriers)

Veronika Tichá 27.10.2024

Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.

Lámání kostí i ducha (Pharmakon & co.)

Klára Šajtarová 25.10.2024

V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace