Si myslej, že se ten fotbal udělá sám. Vole tys řek nosiči ryb, a to sme.

Na 49. ročníku MFFKV jsem vyměnila celebrity za filmy a v průběhu prodlouženého týdne jich stihla na padesát. Občas jsem šla zbaběle na jistotu, jindy totálně na blind, extrémní úlety prokládala klasikou (Solaris, Věčný svit neposkvrněné mysli...), abych se nezbláznila, a jako bonus jsem o pauzách sledovala dokumentární cyklus Český žurnál v archivu ČT. (Kdy jindy?) Komentáře v reálném čase vznikaly pro twitter, zpětně pro ČSFD, poplatné povahám portálů. Jak moc jsou moje představy o dobrém filmu vzdálené představám poroty ilustruje třeba dokument Sitzfleisch, který získal Zvláštní uznání pro dokumentární film nad 60 minut – já jsem přesvědčená, že nic horšího jsem letos neviděla (a já letos viděla spoustu blbostí). Není tedy divu, že ani poslední úplňkové TOP7 si s oficiálními cenami ruku nepodává. A vlastně ani s jinými žebříčky. A co se nevešlo: Normal Heart, Únos Michela Houellebecqa, O koních a lidech, Nick Cave: 20 000 dní na Zemi, Volný pád, Křížová cesta, Nepochopená.

07 | Still Life | Zátiší
Když italský režisér Uberto Pasolini (příbuzný, poněkud nečekaně, Luchina Viscontiho) uváděl v malém kinosále B snímek Still Life, upozorňoval, že je opravdu velmi „still“. A doporučil nevypínat telefony, že nás jejich pípání aspoň čas od času probere. Legrační; Zátiší je sice pomalé, nehybné a tiché, ale zároveň má silný příběh, jasný dějový oblouk a fantasticky obsazenou hlavní roli (Eddie Marsan). Asi to nebude trhák multiplexů, ale zejména ve srovnání s festivalovou konkurencí jde o divácky vděčný – v tom nejlepším smyslu slova –, vstřícný a lidský snímek, a až na lehoučce přepálený, byť nijak překvapivý závěr mu není co vytknout. A Pasoliniho bych poslala na francouzsko-tchajvanské drama Toulaví psi, aby se příště nerouhal.

06 | Calvary | Kalvárie
Irské drama Kalvárie scenáristy a režiséra Johna Michaela McDonagha disponuje především zajímavým obsazením (kromě Brendana Gleesona, charismatického představitele hlavní role, lákají také Chris O'Dowd, Dylan Moran, Kelly Reilly nebo Gleesonův syn Domnhall) a odvážnou premisou: u zpovědi se otec James dozvídá, že ho příští neděli někdo zavraždí. McDonagh na malém prostoru přímořské vesničky v rozmezí jednoho týdne rozehrává příběh o smíření, který má netradičně mnoho podob: od tajemného dramatu s prvky thrilleru přes melancholickou konverzačku až po jízlivý komediální podtext. Nad tím vším se vznáší aura hlavní postavy, absolutního dobra. Až je to místy k nevydržení, jak sympatický otec James je.

05 | What We Do in the Shadows | Co děláme v temnotách
Ano, jsem jedna z nich. Dokument o životě upírské komunity ve Wellingtonu dvojice Jemaine Clement a Taika Waititi mě dostal okmažitě do kolen a kupodivu mu to vydrželo celou stopáž (86 minut), jakkoliv jsou všechny gagy typické spíš pro žánr sitkomu. Ale možná i proto Co děláme v temnotách tak odsýpá – žádné situaci se tvůrci nevěnují zbytečně dlouho a nakonec zjistíte, že nemá cenu dělat pauzy v záchvatech smíchu. Neskutečně zábavná jízda může být komplementárním materiálem k poslednímu Jarmuschovi, který se praktickým stránkám života nemrtvých téměř nevěnuje (a divák, chudák, neví; nádobí se přece samo neumyje).

04 | Istanbul United
Kdo šel „na fotbal“, měl smůlu: v Istanbul United není ani jeden záběr na hřiště. V hlavní roli zastávají ultras (přesněji ultras tureckých klubů Galatasaray, Fenerbahçe a Beşiktaş) a kamera má své HQ v kotli, kde se atmosféra nápadně podobá loňským demonstracím na Taksimském náměstí. Nebo naopak? Dokumentární snímek Farida Eslama a Olivera Waldhauera nahlíží do aliance, kterou vytvořili největší fotbaloví rivalové v hlavním městě Turecka, ale mindset fotbalových fanoušků přesahuje a v mnohém odráží spíš náladu a „limity“ společnosti, nejen turecké. Silný dokument s výraznou audiovizuální složkou byl suverénně jedním z nejlepších non-fiction letošních Varů.

03 | Locke
Tom Hardy! Jeden z nejtalentovanějších současných herců si v minimalistickém dramatu Locke střihl parádní one man show v prostoru hodiny a půl a jednoho auta na noční cestě z Birminghamu do Londýna. Režisér a scénárista Steven Knight (Východní přísliby, Špína Londýna) otvírá téma morálky, svědomí a zodpovědnosti, které Ivan Locke rozvíjí do důsledků, na kterou není realita všedního dne zvyklá. Škoda, že takhle rovní chlapi existují jen na filmovém plátně. (Ale možná jenom znám málo betonářů.) Doporučuji ignorovat zavádějící oficiální anotaci / text distributora a jít na film jen proto, že je super.

02 | Boreg | Self Made
Jsem trochu zaujatá co se kulis týče, a z konce, který mi přišel nahodilý, jsem byla zpočátku v rozpacích. Přesto. Kontext byl vykreslenýnenápadně: otázka v rozhovoru pro německou televizi, příběh holky u checkpointu, patent gumových kulek, záběr na buldozer... Ale bez něj by nefungoval, resp. nevynikl hlavní motiv filmu – konfrontace identity palestinské rebelky Nadine a izraelské feministky Michal. Izraelská režisérka Shira Geffen se rozhodla pro poněkud radikální řešení, jak film pojmout, a absurdita některých scén je zavádějící, takže se to chvíli tváří jako komedie, chvíli jako bizarní drama, chvíli jako fantasmagorie (to je žánr, žejo?). Coby žena jsem si z filmu odnesla hluboké zamyšlení nad tím (asi spoiler), jak moc je v pořádku udělat si z dělohy kabelku a vystavit ji na Bienále v Benátkach, v opačném gardu pak, kde jsou hranice touhy po dítěti. A jak to souvisí s množtvím šroubků. A že všichni chlapi jsou stejní (to jsem si vymyslela, ale konkrétně v Boreg to tak bylo). Nedokážu si představit, jak tenhle film obhajuju někomu, kdo se na něj na moje doporučení podívá. (Komentář z ČSFD.)

01 | L'Arbitro | Rozhodčí
Vzhledem k tomu, že jsem si myslela, že jdu na třetí fotbalový dokument, mě vývoj situace od úvodních titulků dál docela překvapil. „Veselohra“ je strašný termín, ale lepší mě zab-ha nenapadá. Všechna fotbalová klišé pod jednou střechou, bosácké hlášky a Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? v italštině, drama, lovestory, muzikál, satira, všechno v černobílém, kouzelně neorealistickém podání, až máte pocit, že sledujete Zloděje kol. Suverénně největší překvapení a nakonec i nejlepší film letošních Varů. Questo mi piace molto!