Hédonismus, beer yoga a další legrace (Melt)

Jedenadvacetiny německý Melt slavil zejména tím, že úspěšně pokračoval v zajetých kolejích a přitáhl obdobný počet návštěvníků, jako mu bylo let, jen v řádu tisíců. Ikonický festival nepatří mezi ty malé, ale stále si drží infantilně hravou, květinovou, lehkomyslnou atmosféru. Umělci si toho byli vědomi, když často přicházeli s jiným, specificky laděným vystoupením a neopomněli pravidelně propagovat LGBT ideály a diverzitu. Za ta léta se Melt sice vypracoval v pojem, už dávno ale nedostává přízvisku z minulosti, které ho označovalo jako svátek techna a ravu – ostrovní říši Ferropolis dominuje spíše mainstream, i když zvučná jména kombinuje s výběrem mladé krve.

Příjezd na místo je poněkud nehostinný. Letní teploty dusí, vyprahlá zem, suchá tráva, hlína a pot a ještě daleká cesta do železného města Ferropolis a bývalého uhelného dolu. Jen dunění zdálky naznačuje, že příslovečně nazvaná Sleepless Floor jede už od čtvrtka a do pondělí nepřestane. O uvítací kulisu se stará improvizovaná pop-up show Young Hurna přímo v kempu. Ležérní rap pozdního odpoledne.

SUPER-DISCO-DROM

Pokračovat výčtem stagí, žánrové rozkročenosti interpretů a bohatých aktivit i zázemí kolem by vydalo na katalog. K tomu slouží festivalová aplikace, i když se s vybitým telefonem smutně ptám, co se stalo papírovým programům, nad bezhotovostním systémem se ani nepozastavuju. Vracím se do areálu Ferropole po deseti letech – jezero je na svém místě, ocelové i betonové kolosy také, lesní stage a její okolí ukrývají dřevěné posedy k odpočinku. Je tu stále co objevovat, šmejdit, v nekonečných obchůzkách kroužit kolem stagí. Sice na všech frontách přibylo poněkud unylého popu, v nabídce si ale vybere většina. Jen trefit správný čas a místo.

Lesní překvapení hned zkraje představuje Awesome Tapes From Africa. Newyorský muzikolog propadl sběratelské vášni pro kazety z černého kontinentu, jen je protivně prokládá až houseovými rytmy. Zmiňovaný Yung Hurn mezitím povýšil z malého podia na hlavní Melt Stage a jako miláček německého publika provází početný, nadšený dav horkým večerem. Místy zataženo, ospalý cloud rap, jazyk, kterému sice nerozumím, ale projev a hudba, co si nárokují pozornost. Obligátní stagediving, do půl těla, fotbalové trenýrky, přesto u konce s dechem. Nafukovací obří figury jako by animovaly výdechy z metra, na rappera se už půlhodiny lepí přítulný, neodbytný fanoušek s krabicí džusíku na provázku, kolem krku. Lehké vystřízlivění obstarává George FitzGerald, poslechově příjemný techhouse k práci, živě spíše konverzační pozadí. Superorganism DJs na místním disko-autodromu dirigují odlišný koncert, i když jejich hudební koláže a bublavé samply připomínající pokřivené hrací skříňky zanikají v tanečních poryvech, které se více hodí k pouťovým „autíčkům“.

TEMNĚ DRTIVÉ, DOBRÉ SNĚNÍ

Očekávané želízko v ohni, Tyler the Creator přichází se setměním, ale proti Hurnovi i s odlišným pojetím rapu. Kde je německý interpret v zajetí svého subžánru, tam jej Tyler překračuje, a i když dochází na maniakální výstupy, pryč je doba jeho epileptických, kontroverzních vystoupení à la Sandwitches u Jimmyho Fallona. Atmosféra promyšleně dávkovaná, energie proudí i v táhlejších, zpívaných pasážích. Schvaluji, přesto šoupu nohama v písku lehce znuděně. Nebo zklamaně? Půlnoční Junglepussy je o něčem jiném. Plážová stage hostí rapperku z Brooklynu a publiku se dostává výbušného koktejlu v tradici rázného, angažovaného ženského rapu. V podobné linii, ale ještě živelnějším podání pokračuje král slavistického nonsensu Tommy Cash. Copánky a oblek adidas, ale osobitá estetika je jen jednou ze stránek jeho osobnosti, toto už dávno nejsou New Kids Turbo ani studená válka.

Nastávají berlínské hodiny nad ránem. Modeselektor jsou s Meltem důvěrně spjatí už deset let – jako vystupující i kurátoři. Příznačný mix techna, hip hopu a elektra koluje v krvi nočního publika stejně přirozeně, jako se geometrické konstrukce z vizuálů otiskují do mozku. Dlouholetá sázka na jistotu nenudí. Neméně známý Ben Clock ukazuje jinou tvář německé metropole – chvíli temně drtivé, chvíli jiskřící techno s nezbytnými atmosférickými krajinami na dobré snění.

VE VODĚ I V BETONU

Ranní koupel v jezeře Gremmin je nutným vzkříšením, víno se chladí na hladině, sobota se nese v ospalejším v tempu. Snad je to i převážným setrváním na hlavní stagi, kolem se děje spíše méně než více. Melodická garáž v podání ženské dvojky Gurr sedne do atmosféry – vkusná kytarovka pro víkendové odpoledne. Pohodu nabourává Alma – silný hlas zpěvačky ale nijak nevybočuje z předvídatelných popových poloh a nedostává se ani na avizované eklektické urban beaty. Nespokojenost konejší britský objev Rex Orange County, který se mimochodem objevil i na Tylerově albu Flower Boy – elektronikou, jazzem a všemožnými instrumenty nasáklé popové písničkářství s výraznými bicími. O podium dál ho střídají hamburští Hundreds, hrající pro publikum, které se zatím probouzí do small talku u piva. Tklivý zpěv i údernější synthpopové pasáže nabourávají očekávatelné písňové struktury, bosá zpěvačka v černobílé, zachmuřený pianista u kláves. Ospalé, líné vody rozvíří elektronikou pulzující finále. Bouřlivější koncert následuje s kodaňskými indie chameleony WhoMadeWho – principálovské rudé uniformy, podivné fezy a divoké nasazení. Písně více k tanci než poslechu, což dokládá i dramaticky se svíjející zpěvák.

V betonové hale o kousek vedle rozjíždí nekompromisní dálniční techno The Hacker, studené, důsledné a neúnavně se valící. Odcházet na Odeszu je chyba. Nuda k uzoufání, „písničky“, co se líbí, ale nějak nejde na rozum, v čem tkví úspěch a opěvovaná invence elektropopového dua. To Lanark Artefax navazuje na Hackerův set. Evokuje sychravé, promoklé městské krajiny Glasgow; melancholické i tvrdé pasáže, atmosférický Venetian Snares, breakbeatové výpady i šustivý breakcore na pozadí šumů, bzučení. Městská dystopie posthumánní doby na dosah.

VŠEOBECNÝ VIBE

Očekávaná Fever Ray nezklamává, ani ale nepřekvapuje. Zástup bizarních figur, kostýmy připomínající cosi mezi obří zeleninou a humanoidy, transgender a oslava divnosti, komplikovaná choreografie i improvizace. Jen ta hudba stojí trochu v pozadí celého spektáklu. Zbytek noci už patří tvrdé elektronice. Nina Kraviz pod vysokými ocelovými konstrukcemi hypnotizuje eklektickým setem a nakonec objev posledního roku, The Blaze. Francouzi dokazují, že jejich audiovizuální kompozice dokáží hluboce zasáhnout i naživo. Elektronika, co tluče jak srdce a nese až překvapivě barevné, pozitivní poselství – tzv. lidské techno.

Vystihují tak duhovou atmosféru Meltu. Někdy svým optimismem a rozjuchaností otravnou, jindy hédonistickou, ale bez dekadence, přesto zábavnou a působivou. Napojení se na všeobecný vibe je nutností pro přežití. Je tu prostor pro headlinery i objevování menších jmen, kteří jednou sami obsadí hlavní stage. Jestli byl Melt dříve označován jako čistě elektronický festival, teď se zdá, že ty časy jsou dávno pryč. Když pak ráno návštěvníka budí podivný německý rituál beer yoga, u kterého svou pivní jógu cvičí synchronizovaný a disciplinovaný zástup, už se ničemu nediví.

fotogalerie z prvního, druhého a třetího festivalového dne (a noci)