Nejlepší texty Full Moonu 2023: Láska není jen pocit (Fever Ray)

Fever Ray dávají rozhovory výjimečně, a tak jsem úplně nevěděl, co vlastně čekat od zoomového spojení, které jsme domlouvali několik měsíců. Už od začátku tisíciletí, kdy sourozenecké synthpopové duo The Knife vystřelilo s deskou Deep Cuts, vystupují Karin Dreijer alias Fever Ray v svérázných maskách lidských mutantů, zrůd nebo mimozemšťanů, které neodkládají ani v klipech nebo na předávání hudebních cen. Tyto mimikry dotáhli k dokonalosti ve vizuální prezentaci druhé sólové desky Plunge (2017), kde se převtělují do morbidní plešaté bytosti, která hledá svoji identitu a hlavně zdroj slasti. Podobně ostatně působí i postava utrápeného úředníčka těsně před odchodem do důchodu v klipu What They Call Us, prvním singlu nové desky Radical Romantics, kterou Fever Ray vydávají po dalších šesti letech. Obavy z rozhovoru nebyly na místě, bez maskování přes videohovor Dreijer působí křehce a v odpovědích dobře váží každé slovo. O lásce, které je věnované jejich nové album, se ostatně sluší mluvit jedině opatrně, abychom se nezamotali do přediva mýtů, které kolem ní existují.

Před ohlášením nové desky zmizel z vašich sociálních sítí obsah a všude se objevily jen fotografie skořicového suku a odkaz na oslavu Dne skořicového suku. Musel jsem si to najít na Google a ten svátek opravdu existuje. Dokonce vznikl ve Švédsku. Vážně ho u vás někdo slaví?
Ano, slaví! Ale celé to byla spíš jen náhoda. Takový vtípek, který souvisel s obsahem klipu What They Call Us. Nakonec ani ten den vlastně neseděl.

Ptám se, protože na Wikipedii jsem se dočetl, že s tím dnem přišli na konci devadesátých let výrobci margarínu, droždí a cukru, aby prodali víc produktů. Napadl mě u toho jeden citát ze seriálu Šílenci z Manhattanu, kde marketingový génius Don Draper říká, že „lásku vymysleli lidi jako on, aby prodávala silonky.“ Stala se láska obětí únosu marketingu?
Nepochybně. Proto taky mluvíme o mýtu lásky, který má s realitou máloco společného. Když mluvíme o lásce, je lepší mít po ruce nějakou definici toho, co pod tím slovem myslíme. Mně se nejvíc líbí ta, kterou má bell hooks v knize All About Love. Ona říká, že láska je akce, že je to víc sloveso popisující nějakou činnost než pocit. Je to něco, co si sám zvolíš, že budeš dělat, je to aktivní volba. Obsahuje spoustu věcí – starost o druhého, oddanost, anebo schopnost pomáhat druhému ve formování jejich osobnosti. Všechny tyto akce jsou v přímém rozporu s kapitalistickým ideálem lásky. K tomu projevovat lásku druhé osobě je potřeba hodně úsilí a času. A taky musíte hodně riskovat a být otevření, abyste o sobě zjistili to podstatné a pak byli vůbec schopní být zamilovaní nebo milovat. To je úplný opak myšlenky rychlé komerční lásky, jak se dnes prezentuje.

Takže radikál je každý, kdo dokáže takto milovat?
Každý, kdo dokáže aktivně milovat, kdo projevuje starost o druhého a umí projevit soucit. Není tajemstvím, že dnešní společnost nás tlačí spíše do toho, abychom byli individualisté v souladu s neoliberální agendou, že všichni by se měli starat hlavně o sebe a své potřeby. Mluvit o lásce v tomto smyslu mi přijde radikální.

Populární hudba tradičně stojí na tom, že prodává iluzi romantické zamilovanosti. Znamená to, že všichni zpěváci a zpěvačky jsou viní tím, že vytváří falešné vědomí?
Jsou různé druhy popu. Daly by se určitě najít písně, které mluví o skutečném typu lásky, o němž mluvíme my. V hudbě se odráží způsob přemýšlení celé společnosti, naopak to bohužel nefunguje. Je potřeba se zbavit představy, že láska je hlavně o pocitech a většina popových písní skutečně je „já cítím tohle a tamto“.

Napadnou vás přece jen nějaké písně, které by tuto definici lásky odrážely?
To je těžké. Vyrůstali jsme v prostředí, v němž vám písně diktují, že musíte cítit. Ale napadá mě jedna – Song to the Siren. Je to stará folková píseň od Tima Buckleyho, kterou po něm nazpívala spousta další lidí, třeba Amen Dunes v roce 2014. Je to taková námořnická balada, ve které hrdina někam pluje na lodi, dává pozor na vlny a vítr, ale všechno to jsou metafory pro mezilidské vztahy. A na konci je připravený někoho vzít do náruče, ale je za tím nějaké úsilí a nějaká činnost.

CO JE TO VLASTNĚ RODINA

Nechci se ptát na jednotlivé spolupracovníky desky, ale zajímá mě, jaké to bylo potkat se znovu po letech nad hudbou s vaším bratrem Olofem. Byla to spolupráce na dálku? Žije ještě pořád v Berlíně?
Ne, už se vrátil do Stockholmu. Myslím, že to jsou tak čtyři roky. Tehdy jsme si řekli, že postavíme studio, nakonec jsou z toho dvě studia vedle sebe, jedno moje a jedno jeho. Když jsme stavbu dokončili, začali jsme každý pracovat na své hudbě. Já na nové desce, on se věnuje spíš produkci jiných hudebníků. Udělali jsme takové písňové skeče, ale protože nejsme moc dobří ve finalizování tracků, chybí nám trochu pečlivost, tak jsme mu navrhli, jestli nám nechce pomoci a on souhlasil. Překvapivě to bylo úplně v pohodě.

Nové album mi přijde přímočaré, písně vlastně fungují jako pop, byť jsou zároveň pořád hodně divné. V čem byla práce na nové desce jiná než na té předchozí?
Nová deska vznikala hlavně během pandemie. Byli jsme celou dobu ve Stockholmu, ale mohli jsme chodit normálně do studia, protože ve Švédsku nebyl žádný lockdown. Nedalo se ale cestovat a byly zavřené podniky, takže to byl i pro mě čas na přemýšlení o tom, co se kolem nás děje. A taky o tom, o čem vlastně chceme psát. Rozvažovali jsme, co je pro nás v hudbě podstatné a jestli ji chceme vůbec dál dělat, protože se musíme na začátku pokaždé znovu ptát. Bylo to poté, co jsme udělali desku a odjeli turné a ptali se: neměli bychom teď začít dělat něco úplně jiného? Vlastně mi to celé připomnělo časy, kdy jsme psali první album Fever Ray po ukončení činnosti The Knife. Taky tam byly pochybnosti, byli jsme hodně na jednom místě. Plunge naopak byla deska, která vznikala celá v pohybu. Tentokrát to prostě bylo víc o sezení. (smích)

Předpokládám, že s pandemií je spojené i téma mezilidských vztahů, které je pro Radical Romantics zásadní.
Téma viselo ve vzduchu. Lidé museli trávit čas se svými rodinami a spousta z nich znovu zjišťovala, co jsou vlastně zač. A ani neměli moc na výběr. Nemůžete chodit ven, potkávat další lidi a to vás nutně vede k otázce, kdo jsou ti lidé, s nimiž jste v nejužším každodenním kontaktu? Kteří lidé jsou pro nás ti nejdůležitější? A co je vlastně to, čemu říkáme rodina? Najednou máte čas přemýšlet, jak máte nastavený svůj život a vztahy v něm.

Když vycházel druhý singl Carbon Dioxide, v tiskové zprávě jste prozradili, že píseň je inspirovaná jednou melodií Henryho Manciniho, biblickým veršem, filmem od Krzysztofa Kieślowského a esejí Anne Marrow Lindberghové z padesátých let. To jsou celkem specifické reference, které posluchače při přemýšlení o vaší hudbě posílají úplně konkrétním směrem. Nemáte raději, když je interpretace písní víc na nich samotných?
Souhlasím. Ale zmíněné reference jsou beztak jen hrstka toho všeho, co nás inspirovalo. Byl to tak trochu i pokus, jak si shrnout, které reference pro nás byly při skládání nejdůležitější, dalo nám to šanci ohlédnout se víc za naším tvůrčím procesem, zjistit, jak vlastně funguje náš mozek. Ty zdroje inspirace jsou vážně různé a některé si ani neuvědomíte. To, jak se napojíte na nějakou melodii, je velmi osobní věc, když máte na něco silnou vazbu, je za tím nostalgie, která ve vás něco probouzí. Ale pro každého člověka je to jiné, třeba tam tu melodii od Manciniho slyšíme jen my.

VSTŘÍC DĚSIVÝM MÍSTŮM

Zajímá vás, co ve vaší hudbě slyší druzí? Čtete si recenze?
Někdy to může být zábava, obzvláště u lidí, kteří jsou blázni do hudby jako my a na tu naši si napojují vlastní reference. Baví nás i to, když někdo moje inspirace správně rozklíčuje. Přiznávám, že je pro mě ovšem důležitější napojení lidí přímo na koncertech. Jasně, že dobré recenze pomůžou prodávat lístky, ale víc než recenze mě bude zajímat, jak nacvičit nový materiál na turné.

Když už jsme u toho pitvání referencí, u klipu What They Call Us mě napadl švédský režisér Roy Andersson. Jeho způsob zachycování absurdity a grotesknosti života mi přijde v mnohém podobný tomu, jak ke světu přistupuje Fever Ray. Včetně toho, že za vší tou surreálností pořád existuje nějaká naděje.
Máme jeho filmy rádi. Točí je jako kdyby to byly obrazy. Fascinující je i jejich pomalé tempo. Určitě byl jednou z inspirací pro klipy, které jsme dělali s Martinem Falckem pro předchozí desky. Když jsme mluvili o přípravě klipů, padala slova jako absurdní a surreálné.

Martin Falck je podepsaný i pod vizualitou vašich desek. Jaký je proces jejich vzniku?
Spolupráce s Martinem je velmi úzká. Sedneme si a nahlas přemýšlíme o postavách, které by mohly vyprávět příběh alba a pak je vytvoříme, ať už pro klipy nebo pro photoshooty. Dva klipy z nové desky už jsou venku, budou ještě další dva, jsou propojené, ale každý má svoji vlastní postavu. Takže čtyři postavy zosobňují odlišné pocity, ale v jádru je to nejspíš jeden a týž člověk.

Předpokládám, že oni jsou právě ti romantičtí radikálové z názvu alba. Kdo to teda je?
Je to někdo, kdo je zvědavý a nebojí se hledat svoje potřeby a taky to, jak existovat uvnitř lásky. Někdo, kdo se odvažuje o svých potřebách mluvit. Není to jednoduché. Když se vydáte tím směrem, můžete se ocitnout v místech, která vám přijdou děsivá. Není jiná cesta.