hip_hop_kemp part i: talenty vs rozpočet

Hip Hop Kemp se letos přihlásil pošestnácté. Z hlediska účastníků první den potvrdil, že staré známosti nerezaví a ustálená lidská spojení mají svou váhu, i když se mohou projevit jen jedinkrát do roka. Jeden z důvodů, proč dorazit i letos. Druhým je line-up. Z hlediska dramaturgie se dlouhodobě projevuje snaha skloubit finanční podmínky středoevropského festivalu a zároveň přivést jména, která buď dlouhodobě prokazují kvalitu nebo slibují brzy vystřelit. Například Kendrick Lamar nebo Macklemore & Ryan Lewis se tu stihli představit, přestože jejich současné požadavky dávno překročily možnosti festivalového rozpočtu.

Letos tyto naděje hlavní dramaturg Affro vložil do mladých pušek Rejjie Snow a Masego. O prvně jmenovaném jste ve festivalovém davu mohli slyšet přízviska jako „Irský Earl Sweatshirt“ nebo „jediný Ir na festivalu“, oboje se jako pravda ukázalo jen zpola. Rejjie má podklady, jejichž basové bahno hýbe žaludkem, ale dokáže také zavléct příjemnou melodii, která se předchozí definici zcela vymyká. A irskou státní příslušnost má Rejjie napsanou v občance, ale na projevu, přízvuku nebo hudebních vlivech byste to nepoznali. Rejjieho show dokázala potěšit v basových partech, ty však střídaly méně výrazné chvilky klidného přednesu, jimž chyběl moment, který by je zachránil od rychlého pádu do zapomnění. Společně s DJem taky odstartovali přehlídku vystupujících, kde jsou spolu jen DJ a MC. Muž za koly z ocele v této sestavě nevystupuje jen jako poušteč desek, často zdvojuje, hypuje, koření technickými triky a někdy se dokonce vydá na pódium odrapovat svůj part. To byl nejen případ Rejjieho Snowa, ale taky Masega a Lethal Bizzle. Tradice, která získala na síle v první polovině devadesátých let se jmény jako Gangstarr nebo Pete Rock & CL Smooth a zdatně ji přebírá i mladá generace.

S desátou večerní se na pódiu usadil generační kolega Masego (slovo znamenající v jazyce Tswana požehnání), o kterém u nás jen málokdo slyšel. Mladý rapper a multiinstrumentalista si pod názvem Trap House Jazz vybudoval vlastní styl kombinující ladně plynoucí jazzové momenty s ostrou trapovou dikcí. Ta však ve čtvrtečním večeru otupila své ostří a větší důraz zůstal na jazzové plynulosti. Masego si několikrát k ústům přilepil náhubek saxofonu, ale špatné nazvučení především v první polovině neumožňovalo zaslechnout v podstatě nic. Výborně fungovala spolupráce s DJem, který byl často spíše druhým rapperem a který byl v přední části pódia vidět častěji než jakýkoli jiný DJ v historii „kempu“. Sám Masego dokázal přesvědčit o svém nesporném talentu, zároveň jsem se nemohl zbavit dojmu, že do pozice headlinera bude muset ještě dozrát, ať už po stránce pódiového charismatu nebo intenzity. Věc vynikla obzvlášť ve srovnání s Andersonem Paakem, který z pódia rozdával energii ve stejné pozici o rok dříve. Ale slovo talent bych se v případě Masega podtrhnout nebál.

Poté přišel čas na hangáry a londýnskou grimeovou mašinu Lethal Bizzle. Dobře namazaný stroj běhal a mával rukama s takovou energií, že jsem se chvíli bál, aby pódium vydrželo. Při největších hitech předváděl kickboxové kopy v tempu, kteří by mu leckteří bijci mohli závidět. To však bylo zároveň i kamenem úrazu, fyzická prezentace zastínila a přebila tu hudební, která spoléhala na pumpující beaty a half playback, ale na sytý rapový příděl už nezbyl prostor. Na příval energie navázal Smack se svojí partou a společně předvedli prověřenou show, při které se na pódiu běhá, skáče a hlavně rapuje v nesmlouvavém tempu 140 bpm. Vydatný chod na závěr a zároveň jediná show, kterou jsem dokoukal až do konce.

Ten večer nebylo vlastně nic špatně, ale nepřišlo ani nic skutečně navíc. I návštěvníci jako by si šetřili energii na další dny, která se jim v etapovém závodě zvaným Hip Hop Kemp ještě bude hodit.

PS: Říká se, že doma jste tam, kde wi-fi připojuje automaticky. Obzvlášť když heslo už jste dávno zapomněli. A to platí i pro backstage. Domácí festival.