Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 25.03.2018
Myšlenky na krájení vlastní přítomností po roce aktivní, kolem sedmé osmé nejvíc. Za hodinu zahodíš tři večery, na dva další zapomeneš a na ten svůj dorazíš pozdě, protože ve všední dny to přece jezdí dobře. Je sobota, Žižkovská noc vrcholí.
Po dilematech začínám v Akropoli, která si tentokrát přisvojila to rock’n’rollové. První volbou První hoře, kapela pro koncerty, nonsensový kabaret stavící na osobitém crossoveru. Trochu metal, trochu rock, trochu punk, trochu jazz, hodně prog a převlékání kabátů jako základní princip. Kabaretní grimasy tu nejsou navíc, skvěle se doplňují s hudební náplní, někdy přímočaře energickou, jindy ironicky plačtivou. Vše musí skončit Absurdistánem. Klaun dává poslední etudku s bublifukem, poťouchlý Ježíš dostane na zadnici a pak už opravdu konec, který je jen skvělým začátkem.
Kritický předěl sedmé osmé mezitím pokračuje, počítám paralelní ztráty a Plusminusnula vynechávám, nejlepší kapelu pro Žižkovskou noc. Dopelord jsou blízko a stíhám. Polská sludge/stonerová houpačka tu byla už před dvěma roky a já tehdy zjistil, že mi ten žánr není tak cizí. V Akropoli mě to ale tentokrát neopíjí a ta cizost je zas blíž. Houpu snad už jen z dvouroční setrvačnosti, víc vydolovat nemůžu.
Po Dopelord už přelet z kopce dolů, do sklepa Žižkostela. Gnaw Their Tongues. Stačí jedna kytara, krkavčí vokál, pultík s elektronikou a fabrika na noise-black je na světě. Stroboskopy kříčí skrz na skrz zamlžené podzemí, vokál přidává bezútěšné blikance. Nizozemské dvojici se v tom útlaku daří zanechat i gradační linku – od strupaté plochy se přechází k rytmické salvě, od abstraktní hlukařiny k démonickým orchestracím. Slast.
Po běsech už zvládám jen Kittchena s Aid Kidem, tentokrát zas nahoře, v nóbl prostoru Vinohradského pivovaru. Set stojí na přepracovaných písních intimního Kontaktu. Zamilovaný už nejsme tak něžně, je tu hluk, neklid a občas i nejistota, co si s tou melodií počít. Kittchenovská poetika přitom žije. Báseň na tělo, které má díky elektronice Aid Kida ještě víc šancí k pohybu, byť někdy končí v křeči a nechce se plně odevzdat. Ve finále ale děkuje. Venku padá tma, kontakt končí.
Žižkovská noc
22.–24. 3. 2018, Praha
foto: Anna Baštýřová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.