Anna Mašátová | Články / Reporty | 11.11.2017
"Nejlepší, co dali belgičtí Balthazar světu, jsou projekty J. Bernardt a Warhaus." Inu, dobrá, možná trochu otřepaný humor, nicméně pravdivý. Šikovní indierockeři měli možná nepopiratelný úspěch doma a stali se dobrým vývozním artiklem, o jejich nezapomenutelnosti ale nemůže být řeč.
Lépe si vedou projekty členů Balthazaru. Caveovským šarmem opentlení Warhaus Maartena Devolderea už se na zdejších pódiích několikrát předvedli, J. Bernardt, alter ego zpěváka Jinteho Depreze, si na českou premiéru počkal na letošní podzim, několik měsíců od vydání debutu Running Days. Během několika málo měsíců stihl Deprez vystoupení na řadě známých festivalů jako Dranouter, The Great Escape, Reeperbahn, bodoval také v žebříčcích prodejů na iTunes.
fotogalerie z koncertu zde
Deprezův projekt vznikal v domácím studiu v Ghentu, živě však vystupuje s bubeníkem Klaasem De Somerem a klávesákem Adriaanem Van de Veldem. Pozornost strhává zarostlý třicátník v kabátu proprietou, která se stává jeho poznávacím znamením, a i když publikum tvoří hlavně dívky, je třeba přiznat, že vizáž frontmana působí obecně. Když ještě přidá tanečky s paličkou na drum pad a zapěje “Calm down my love, when we play the soft and the rough”, publikum mu leží u nohou a z okouzlení v podstatě nevyjde. Přitažlivý mix indie popu, soulu a r’n’b s mazlivým vokálem, taková směska funguje na holky i kluky bez rozdílu, co píseň, to silný a zároveň dobře zapamatovatelný kousek. Wicked Streets či The Other Man jsou taháky, které si už teď prozpěvuje publikum slovo od slova, Deprez navíc umí s fanoušky pracovat, vydá se do hloučku pod pódiem, následně se vyhoupne s mikrofonem v ruce na barpult, showmanství má v krvi.
Deprezova kariéra je nastartovaná na výbornou. Dá se předpokládat, že v tak intimním prostoru, jako je Café V lese, vystoupil poprvé i naposledy a bylo by divu, kdybychom brzy nečetli J. Bernardt na plakátech velkých tuzemských festivalů.
J. Bernardt (bel)
7. 11. 2017, Café V lese, Praha
Foto (c) Olga Staňková
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.