Petr Janiš | Články / Reporty | 29.12.2014
V roce 14 třetího tisíciletí se naskýtá možnost vrátit se do dob, kdy jsem v ústech vyměnil cucající palec u nohy za ten na ruce a kdy o sobě dala vědět kapela, která se snoubením libých melodií a hluku (i když - nedělali za oceánem Hüsker Dü něco podobného?) stala vzorem pro bandy počínaje Pixies neboMy Bloody Valentine a konče Nirvanou. Psychocandy, první album skotských Jesus and Mary Chain, bude příští rok slavit tři kříže a bratři Reidové ho oprašují na Psychocandy Tour.
Po vstupu do manchesterské Academy překvapují prostor (spíš než klub to vypadá jako tělocvična) a kosa (má barmanům usnadnit skladování tekutin?). Nastupuje glasgowská předkapela The Amazing Snakeheads, která se pokouší křížit hlukové blues (podobně jako osmdesátkové australsko-berlínské kapely) s rámusem po vzoru Swans. Počítám, že jediný, kdo se nemodlil za ukončení žalostného hudebního projevu, byli jen skalní příznivci.
Po desetiminutové zvukovce přichází Jesus and Mary Chain. Mikrofonu se chápe Jim Reid, po jeho levici trápí kytaru bratr William. Jim má výzor finančního poradce, Williamovy vlasy připomínají Tima Burtona. Lze se pak divit, že na druhou kytaru hraje dvojník Jima Jarmusche? Poprvé a naposledy lze slyšet všechno, co lídr kapely apaticky a jako by s nezájmem říká: “Zahrajeme pár písní, dáme krátkou pauzu a koncert ukončíme setem z Psychocandy…” Je to pouze škodolibost manchesterských zvukařů, nebo mezi sourozenci Reidovými stále panuje nevraživost z konce 90. let? William začíná trápit svůj obráběcí nástroj a do nahuštěného prostoru pod pódiem vhání jednu zvukovou tsunami za druhou, zatímco zpěv je pod tonáží kytarových feedbacků utopený.
Otvírají April Skies. Komunikace s publikem žádná, jeden flák střídá druhý. V doznívajících kytarových feedbacích jsou čas od času slyšet slova díků. Obecenstvo bratrům Reidových zobe z ruky. A nejen díky koncertnímu diamantu v podobě Reverence, jehož melodie je zastřena v kytarových vazbách. Před provařenou filmovou Just Like Honey (objevila se v Lost in Translation) se Jesus and Mary Chain pakují do zákulisí. Reinkarnace třiceti minutových vystoupení z počátku kariéry? Po kratičké pauze Reidové přehrávají Psychocandy dle pořadí skladeb na albu, set zahájí Just Like Honey a končí It´s So Hard. Songy jsou doplněny projekcí upomínající na skupinu a jejich rodnou hroudu – obalem desky roku 1985, zběsilou motocyklovou jízdou, fragmenty vytripovaných obrazů i filmovými střípky. Souznění zvuku a obrazu. Moshpit se stává vroucím maelströmem lidských těl, pogujících lidí je více než fotících nebo filmujících. Jako v osmdesátkách.
Hudba dnešních Jesus and Mary Chain zní více než aktuálně a bratři Reidové nemusí nahrávat staronová alba. A že mají dostatek energie, dokazuje i to, že “ledová jeskyně” se během koncertu proměnila na saunu. S křesťanským povzdechnutím “Kam Bůh nemůže, nastrčí Jesus(e) and Mary Chain” se nezbývá než modlit, aby Psychocandy Tour zavítalo i do naší – ateistické – krajiny.
Jesus and Mary Chain (uk)
20. 11. 2014, Academy, Manchester, UK
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.