woko | Články / Reporty | 28.04.2015
Neděle se nejspíš podepisuje na účasti. Při zvukovce Kuře prohlásil, že to je moc chytrá kapela, že přijde málo lidí. Ten Kuře! Budějičtí Microvomit si tak postavili aparatury přímo do rohu tanečního parketu, připadal jsem si jak u někoho v obýváku. Ne že bych znal lidi, co mají bicí v obýváku, ale na kapelu si div můžete sáhnout, přišla vaše správná parta, pivo v ruce, všichni jsou stejně a dobře naladěni. Microvomit mezitím v šeru Sedmičky pošlapávají a hlučí. Jediný maják života je stroboskop v kopáku bubeníka, který se za chvíli odporoučí (stroboskop). Bubeník se může utlouct, v prostojích vrství činely jako by to byly palačinky, a zase je sundává. Zbylá dvojice se ohýbá nad nástroji a krabičkami, loudí prvotřídní noise. Zprvu tam stojíte a nevíte, jak se v tom vyznat, za tři minuty se přistihnete, jak nevědomky kývete hlavou i nohou. Jak to začalo, tak to končí. Chlapi dohlučí, rozpačitě poděkují za nadšený potlesk a uklízejí. Na Zu jsem nebyl, ale nedivím se, že tam sklidili takový ohlas.
The Antikaroshi je chytrá hudba ve chvíli, kdy ji musíte někomu vysvětlit. Berou si to nejlepší z math rocku a post-punku a balí to do přístupnějšího indierockového obalu. Ve skladbách zpívají, nebo křičí. Řežou do toho, nebo si je můžete pustit na procházku po Petříně. A takoví sympaťáci. S téměř třičtvrtěhodinovým programem začínají, zvuk jim jde na ruku. Krom ozkoušených šlágrů vkládají do setlistu i novinky z neexistující desky, která má vyjít na podzim, a co měl Strahov tu čest slyšet, dost se přitvrdí. Nemáte šanci se nudit, když kapela střídá houpavé mathrockové skladby se řvaním a tvrdými riffy. „Můžeme vám zahrát ještě jeden z nový desky. Kvůli němu jsem si koupil tadycten whammy pedal.“ U Blow se na chvíli musí zastavit, protože se v té matice sami ztratí, ale nedělají si z toho hlavu. Na konci vyzvídají, jak se komu co líbilo, vzpomínají na Beroun. Tak snad zase příště, jindy než v neděli.
The Antikaroshi (de) + Microvomit
26. 4. 2015, Strahov 007, Praha
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.