Kalamáry Vary: dopink s Domestikem

V solidním vedru a s takovým množstvím lidí na jednom místě to začíná na kolonádě smrdět jako v zoo. To pravé divácké mučeníčko ale naservíroval s premiérou snímku Domestik Adam Sedlák (seriál Semestr). A tohle jsme opravdu potřebovali. Film, který se odhodlá testovat hranice znázornění živočišnosti, film pevně se držící svého stylu.

Že se devětadvacetiletý režisér nebojí vytahovat na povrch tělní tekutiny, bylo možné pochopit už z jeho studentského filmu L. H. o postavě Lord Hoven. Ve své celovečerní prvotině zachycuje postupný rozklad dvou mladých lidí rozhodnutých udělat skoro cokoliv pro zvolený cíl. Roman a Šarlota jsou uzavřeni ve svém bytě a trénují na cyklistickém trenažéru, respektive se snaží otěhotnět. Právě opakování běžných úkonů přímo vybízí k tomu popustit uzdu a zvukově i obrazově diváka potrápit tím, že musí poslouchat a sledovat situace, které nechce. Třeba značně sugestivní, ačkoliv nikoliv explicitní orální sex. Pokud chce někdo přednést výpověď o reálném stavu věcí, ať už jde o doping ve sportu nebo manipulace v partnerských vztazích, nemůže ustupovat a váhat. A Sedlák to nedělá.

A lidé ze sálu skutečně odcházeli, i když nutno podotknout, že v menší míře než třeba loni při projekci Křižáčka (Domestik je stejně jako loňský držitel Křišťálového globu uváděn v hlavní soutěži festivalu). Ve starém pánovi, který seděl vedle mě, po celou dobu narůstala frustrace doprovázená plácáním do kolen a nesouhlasným mumláním, až vyvrcholila vytouženým a úlevným odchodem vteřinu po posledním záběru. Na tomhle příkladu se dá ilustrovat, jak dobře a vytrvale snímek popichuje divácká očekávání tím, že servíruje stále to samé dokola iritujícím způsobem. Jako nekonečné šimrání v nose těsně před kýchnutím, které nikdy nepřijde.

Audiovizuální stránka, podpořená agresivním soundtrackem od Vložte kočku, je skvělá, dalo by se říct až vypiplaná. Přesto Domestik jako celek trochu hapruje. Dialogy občas hodně šustí papírem a nepůsobí uvěřitelně, ale hlavně se scenáristicky nepodařilo zvládnout přerod hlavních postav z kultivovaných mladých lidí v trosky. Zlom je moc rychlý, málo vybudovaný na předchozí rutině (Romanovo šlapání na trenažéru najednou na dlouhou dobu zmizí), a proto finále nezanechává tak tvrdý dopad, jak by mohlo.

Překvapuje mě, když se v některých názorech dočítám, že právě ony nedotažené prvky je možné přejít, protože se jedná o malý film a ne tak zkušeného tvůrce. Domestik se dostal do hlavní soutěže a díky skvělé audiovizuální, potažmo režijní stránce snese opravdu přísná měřítka. Je proto fér chtít odpovídající kvalitu ve všech složkách, abychom si to utrpení vychutnali se vším všudy.