Jarda Petřík | Články / Reporty | 19.03.2013
Prý že zase jedna z kapel hrajících u nás, která je deset let za zenitem, stěžoval si kdosi na internetech před premiérovým vystoupením Bohren & Der Club of Gore v Česku. Pokud ten někdo (což se nakonec ukázalo jako pravda) usuzoval pouze z nahrávek, které německé darkjazzové legendy vydaly v uplynulých deseti letech po opusu Black Earth (jakkoliv osobně nesouhlasím ani s tímto tvrzením), aniž by ve stejném období zažil „Bohreny“ na pódiu, dere se člověku na mysl cosi o vlčí mlze a špičce vlastního nosu. Vzhledem k tomu, že jsem čtveřici zažil v roce 2011 na německém Denovali Swingfestu (kde mimochodem odehráli neméně strhující koncert i Kilimanjaro Darkjazz Ensemble, kteří se k nám – také premiérově – chystají na začátku května; to jen až si zase někde přečtete o zenitech...), žádnými podobně lichými obavami jsem rozhodně netrpěl a jen doufal, že se zmíněná fáma neroznese v širší známost. Díky bohu, neroznesla. Připravené židle byly obsazeny do jedné, stejně jako balkón, postávalo se i po stranách.
Ještě před Bohreny zahrála dvojice Arms And Sleepers. Stylově sice úplně jiný vesmír, jenže vybírejte k pohřebnímu jazzu patřičně patřičnou (žádnou?) předkapelu... Dva pánové za svými jablky kroutili těly a hlavami více než pomyslnými čudlíky na laptopech, ale budiž – pro nenechavé oči byla připravena projekce. A pro uši zněl samotný hudební výstup (pro mě, přiznávám, až překvapivě) dobře. Max Lewis a Mirza Ramic jsou takovými popovějšími a líbivějšími Boards of Canada – poslechové IDM se silným ambientním vyzněním je prodchnuté místy až nadnášejícími atmosférickými plochami a jindy zase downtempo/triphopovou melancholií. Na deskách převážně kratší skladby občas přetransformovali do košatějších verzí, ale v žádném případě nešlo o umělé natahování. Arms And Sleepers mají melodických nápadů dostatek, a i když jsem se po celou dobu nemohl ubránit pocitu, že předpřipraveno mají více, než by bylo nutné, k vystoupení jako takovému mě výraznější negativní připomínka nenapadá.
Což platí v bleděmodrém (nebo spíš v temně černém) i o následujících Bohren & Der Club of Gore. Obava z pokračování projekce se naštěstí nenaplnila, po krátké přestávce sál stylově upadl do tmy a kouře a na pódium zvolna nakráčeli Thorsten Benning, Robin Rodenberg, Morten Gass a Christoph Clöser. Nad hlavami se jim rozsvítily čtyři bodové lampičky s náležitě tlumeným světlem a představení mohlo začít. Hudba tichá tak, že pokud sál zrovna neovládal Clöserův opojný saxofon (příště jen houšť, prosím!), nejhlasitějším zvukem bylo cvakání závěrek fotoaparátů. Vzhledem k minimu pohybu všech čtyř pohřebních jazzmanů by stálo za zvážení nechat fotografy vyřádit se pár minut před prvním odehraným tónem – mám za to, že výsledné obrázky by vypadaly úplně stejně...
Bystřejší z vás si určitě všimli slůvka „představení“, které nebylo použito náhodou. Koncerty Bohrenů jsou totiž skutečně takovou divadelní (patřičně minimalistickou) hrou o jednom dějství: potemnělé pódium; efektní a efektivní vizuální scenérie, která je nad všechny projekce světa; čtyři herci pomalu splétající snová sonická vlákna ze svých instrumentů v jeden komorní, meditativní celek, kde má ticho stejnou váhu a důležitost jako zvuk; vše po německu přesně načasované a dávkované tak, jak je potřeba. Saxofon střídající se s kytarou nebo dokonce bezeslovným vokálem a k tomu omnipresentní „noir trio“ zabijácky pomalých bicích, baskytary a pohádkového rhodes piana. Snad každá kompozice atakovala desetiminutovou hranici, ale Bohren & Der Club of Gore moc dobře vědí, že čas je buržoazní přežitek. Ostatně jak dlouho ve skutečnosti trvala ona hodina, už se nikdy nikdo z přítomných nedozví. V souvislosti s časem a v kontextu jejich tvorby (neřkuli během koncertů) totiž nabývá slůvko „relativní“ zcela nových rozměrů.
„Jak se ti to líbilo?“ zaslechl jsem později ve foyer klasickou otázku. Nedalo mi to a počkal jsem i na odpověď. „Dobrý, ale chvílema takový monotónní.“ Monotónní? Pro nezasvěcené a netrpělivé možná. Nudné či prázdné snad proboha ne. A jestli někdo ten večer zcela mylně čekal na drop, dostalo se mu zaslouženého prozření, že v téhle darkjazzové jednoaktovce se to s ním má stejně, jako s nikdy neviděnou hlavní postavou v Čekání na Godota...
Bohren & Der Club of Gore (de) + Arms and Sleepers (usa)
15. 3. 2013, Palác Akropolis, Praha
foto © Kryštof Havlice
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.
Alžběta Sadílková 15.10.2024
Znechucení a únava nemusí v hudbě působit jen jako karikatura, vztek nemusí být srostlý s násilím. Snad proto do sebe nedělní večer dobře zapadá i jako celek.
Veronika Tichá 15.10.2024
Hradec Králové v posledních letech osciluje mezi kulturní pustinou a energickými snahami oživit místní scénu. Nic není ztraceno aneb Jazz Goes to Town.
Marek Hadrbolec 14.10.2024
„Jenom si vzpomenout,“ křičí Lukáš Bouška opakovaně, zatímco se staré jizvy znovu otevírají a bolavé vzpomínky se derou ven.
Timon Láska 11.10.2024
Zatímco Oklou zhypnotizovala dav bublavě gradujícím a také nejznámějším trackem Lurk, Casey MQ roztancovává sál romantickou původní verzí What About Us.
Veronika Vagačová 11.10.2024
Hudba mala značne evokatívny charakter, tanečné a dynamickejšie časti pripomínali scenérie z latinskoamerickej dedinky a pobehujúce deti po uliciach, iné časti dialógy.
Václav Valtr 11.10.2024
Po několika úvodních písních přišel čas na lyričtější část reportoáru, vtahující do hypnotického a mrazivého světa svébytné estetiky...
Aneta Martínková 10.10.2024
V srpnu 2023 streamovací služba Spotify ohlásila, že její uživatelé a uživatelky za poslední rok naposlouchali přes tři miliony hodin nahrávek bílého šumu...
Veronika Havlová 09.10.2024
Když chcete zjistit, co je v Brně za kluby, jaké tam mají zvukaře, dramaturgii a nabídku na baru, naskočte na vlnu dvoudenního festivalu Batch.