Lukáš Masner | Články / Reporty | 06.07.2016
Beznadějně plné projekce a mizivá šance dostat se na vytoužený film, i taková je festivalová realita. Pokud se už divák rozhodne vystát dlouhou frontu na nejistá „last time“ místa v kinosále, s překvapením zjistí, že odvážlivci v předních řadách čekají už více jak čtyři hodiny (Anthropoid). Filmy, které nakonec zůstanou k mání, proto nejsou z řady nejpozoruhodnějších.
Dokument Poslední léto o postarším promítači, který cestuje po Španělsku, kde organizuje filmová představení pod širým nebem, je svým letargickým a monotónním rytmem divácky náročný, místy až vyčerpávající. Režisérka Leire Apellaniz Lópezová zvolila distanc a polohu tichého pozorovatele. Svébytný portrét staví na promítačově opakující se rutině, sleduje ho v banálních situacích, rozhovorech o budoucnosti digitální technologie a pozvolna uvadající kráse filmového materiálu. Místy možná hypnotický, ale neúprosně fádní portrét svérázného snílka.
Mexické krátkometrážní drama Na pokraji zase nemá daleko k čisté exploataci. Sociální drama o svobodné matce pěti dětí, která řeší svou existenciální frustraci v opakovaných útěcích mezi partu bezdomovců, je plný obrazů hysterie a do krajnosti vybičovaného naturalismu. Delší stopáž by bezesporu umožnila pochopit pocity ústřední postavy a klíčové vazby, takto zůstává jen několik stěží pochopitelných pohnutek, nedotažené motivy a mizivá dávka empatie.
Road movie Tohle je náš svět je z jiného těsta. Životní optimismus se potkává s melancholií, jemné filosofování s dětskou rozpustilostí a ostře ironickým tónem. Drama režiséra a scenáristy Matta Rosse vypráví příběh svéhlavého otce, který vychovává svých několik dětí mimo civilizaci, hluboko v přírodě. Teprve smrt matky přiměje celou rodinu vydat se zpět mezi lidi, setkat se s prarodiči, zamilovat se a najít nový životní směr. Konflikt izolovaných děti s civilizací je upřímně zábavný, aniž by snižoval vážnost filmu. Každá z postav má výsostný okamžik pravdy, v rámci něhož dokáže odvážně a velmi věrně popsat životní pocit a postoj, k němuž se hlásí. Určitý díl pravdy má jak postava Vigga Mortensena, lpící na přirozených instinktech, tak jeho tchán, který naopak věří v důležitost sociálního začlenění a fungování ve společnosti. Režisér neprotežuje ani jedno z východisek, nicméně v závěru se jeho snahy postaví proti smyslu rozehraného dramatu. Film se začne rozpadat, ve snaze završit všechny dějové linie a dohrát osudy všech zúčastněných postav nabízí hned několik konců. Nastupuje doslovnost a patos. Touha po smíru a nalezení harmonie v osudech volnomyšlenkářské rodiny tupí hrany jinak příjemně odvázaného a místy trefně jízlivého filmu. Výsledek manipuluje s divákem, nutí ho přijímat v podstatě snadná poselství a vybízí k tomu, najít zlatou střední cestu, proplout životem opatrně a kompromisně.
51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.