Lukáš Masner | Články / Reporty | 06.07.2016
Beznadějně plné projekce a mizivá šance dostat se na vytoužený film, i taková je festivalová realita. Pokud se už divák rozhodne vystát dlouhou frontu na nejistá „last time“ místa v kinosále, s překvapením zjistí, že odvážlivci v předních řadách čekají už více jak čtyři hodiny (Anthropoid). Filmy, které nakonec zůstanou k mání, proto nejsou z řady nejpozoruhodnějších.
Dokument Poslední léto o postarším promítači, který cestuje po Španělsku, kde organizuje filmová představení pod širým nebem, je svým letargickým a monotónním rytmem divácky náročný, místy až vyčerpávající. Režisérka Leire Apellaniz Lópezová zvolila distanc a polohu tichého pozorovatele. Svébytný portrét staví na promítačově opakující se rutině, sleduje ho v banálních situacích, rozhovorech o budoucnosti digitální technologie a pozvolna uvadající kráse filmového materiálu. Místy možná hypnotický, ale neúprosně fádní portrét svérázného snílka.
Mexické krátkometrážní drama Na pokraji zase nemá daleko k čisté exploataci. Sociální drama o svobodné matce pěti dětí, která řeší svou existenciální frustraci v opakovaných útěcích mezi partu bezdomovců, je plný obrazů hysterie a do krajnosti vybičovaného naturalismu. Delší stopáž by bezesporu umožnila pochopit pocity ústřední postavy a klíčové vazby, takto zůstává jen několik stěží pochopitelných pohnutek, nedotažené motivy a mizivá dávka empatie.
Road movie Tohle je náš svět je z jiného těsta. Životní optimismus se potkává s melancholií, jemné filosofování s dětskou rozpustilostí a ostře ironickým tónem. Drama režiséra a scenáristy Matta Rosse vypráví příběh svéhlavého otce, který vychovává svých několik dětí mimo civilizaci, hluboko v přírodě. Teprve smrt matky přiměje celou rodinu vydat se zpět mezi lidi, setkat se s prarodiči, zamilovat se a najít nový životní směr. Konflikt izolovaných děti s civilizací je upřímně zábavný, aniž by snižoval vážnost filmu. Každá z postav má výsostný okamžik pravdy, v rámci něhož dokáže odvážně a velmi věrně popsat životní pocit a postoj, k němuž se hlásí. Určitý díl pravdy má jak postava Vigga Mortensena, lpící na přirozených instinktech, tak jeho tchán, který naopak věří v důležitost sociálního začlenění a fungování ve společnosti. Režisér neprotežuje ani jedno z východisek, nicméně v závěru se jeho snahy postaví proti smyslu rozehraného dramatu. Film se začne rozpadat, ve snaze završit všechny dějové linie a dohrát osudy všech zúčastněných postav nabízí hned několik konců. Nastupuje doslovnost a patos. Touha po smíru a nalezení harmonie v osudech volnomyšlenkářské rodiny tupí hrany jinak příjemně odvázaného a místy trefně jízlivého filmu. Výsledek manipuluje s divákem, nutí ho přijímat v podstatě snadná poselství a vybízí k tomu, najít zlatou střední cestu, proplout životem opatrně a kompromisně.
51. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
1. - 9. 7. 2016, Karlovy Vary
www.kviff.com
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.