Veronika Havlová, Viktor Palák | Články / Reporty | 01.09.2021
Osmiletá Nelly se po babiččině smrti vrací se svými rodiči do domu maminčina dětství. Mají za úkol ho vyklidit a při tom se vypořádat s vlastními vzpomínkami. Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy. I když je to tentokrát žena hodně malá.
VERONIKA: Když mě před dvěma lety naprosto okouzlilo velice netradiční historické kostýmní drama Portrét dívky v plamenech, překvapilo mě při googlení autorky, že jsem viděla i její předchozí filmy. Zpětně jsem si vybavila, že šlo sice o kvalitní, ovšem nikoli výjimečná festivalová dílka. Už v nich ale byla patrná autorčina empatie, pozorovací talent, schopnost převést trable dospívajících dívek do uvěřitelného a smysluplného scénáře. Jen zatím chyběla schopnost vniknout člověku do nitra a způsobit tam explozi. Tato schopnost má možná co do činění s kameramankou Claire Mathon, s níž Sciamma poprvé pracovala právě na Portrétu. V případě Maminky dosahují obě dámy podobně silného efektu, jen snad ještě minimalističtějšími prostředky.
VIKTOR: Portrét dívky v plamenech byl zjevením i pro mě, ve filmu o dětech, který je vyprávěn bystrýma, ale ve výsledku odtažitýma očima dospělé autorky, na mě režisérčina stylizace nezafungovala. Mám rád filmy, jejichž hrdinové jsou zajati ve svých hlavách a na nás je do nich pronikat. Jenže tenhle příběh o loučení se zesnulou babičkou a prvních konfrontacích s „dospěláckými věcmi” je možná odvyprávěn s elegantní jednoduchostí, jenže svět zabydlený jen prostými věcmi je pro mě i prostý prožitku.
VERONIKA: Zvláštní, já jsem si zase z filmu odnesla prožitků na rozdávání. Už samotná možnost setkat se v osmi letech se stejně starou verzí své matky a mít možnost se jí zeptat na to, co se nějak zdráháš zeptat se té dospělé, mi připadá podobně krásné, jako když jsem v dětství chtěla mít sílu a truhlu plnou zlaťáků jako Pipi Dlouhá punčocha. Zároveň se mi ale hrozně líbí pozorovat obě dívky, dvojčata Sanzovy, jak si jen tak hrají, zaujatě stavějí chýši v lese nebo připravují palačinky. Je v tom jakási čirá radost, kterou se podařilo přenést na plátno a z plátna na diváky. A to nemluvím o krásných teplých podzimních tónech, v nichž kameramanka kouzlí své obrazy.
VIKTOR: Procedurální scény – tedy ty, ve kterých kamera sleduje obě dívky při obyčejných, ale v něčem přece magických, aktivitách – cením též, jen jsem se nedokázal přenést přes tu rigidní dospěláckou optiku. Možná jsem neměl číst v devětatřiceti Malého prince. Racionálně ale uznávám - Maminka je účelný film, který dospělé hledisko loučení se se zemřelým doplňuje, či spíše nahrazuje hlediskem přebývání a žití. „Ty sis můj smutek nevymyslela,” říká jedna z postav. Pro precizně vymyšlený film o umírání jsem se ale nakonec ve Varech obrátil ke Kadrnkově Zprávě o záchraně mrtvého.
VERONIKA: Vidíš, u Kadrnky, ačkoli ho dokážu racionálně ocenit, jsem se zase já nedokázala přenést přes ten všeobjímající svatouškovsko křesťanský puch. Pokud v sobě budu chtít posílit myšlenku, že se nemáme vzpírat vyšší vůli a nemáme toužit po záchraně mrtvých, asi si raději znova v devětatřiceti přečtu Erbenovu Svatební košili. Maminka je pro mě filmem, při kterém mi v hlavě mnohokrát zněla věta: „To jsem já, to je o mně!” Navíc pokud se někdy budou zkoumat filmy vzniklé v době pandemie a lockdownu, Maminka může sloužit jako velmi povedený příklad účelného využití velmi omezených produkčních možností.
MFF KV
20.–28. 8. 2021 Karlovy Vary
foto © se svolením MFF KV
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.
Filip Peloušek 22.10.2024
Na druhé straně se starší, očekávající kopající beaty a moshpit, drží zatím u stěn s půllitry, snaží se přečkat útrapy čerstvé dospělosti: „Jak mám žít, aby to tak nebolelo?!“
Mišo Berec 22.10.2024
Unravel naberá naživo silné rozmery, kataklyzmatický zvuk gitár a synthov, sample a rytmy Jiřího Bendla vytvárajú pocit niečoho nadpozemského a vy tam chcete naskočiť tiež.
Akana 21.10.2024
Bargeld vůbec působil velmi vstřícně a uvolněně. V ničem nepřipomínal odměřeného pedanta, v jakého se někdy umí proměnit při rozhovorech s méně kompetentními novináři.
Jiří V. Matýsek 20.10.2024
„He's a ghost, he's a god / He's a man, he's a guru,“ zní verš z Red Right Hand. Nick Cave přijel dobře naladěn.
Veronika Miksová 17.10.2024
Přiřítila se okostýmovaná banda v dámských šatech, vyšívaných kabátech a objemných kožiších a spustila kombo free jazzu, tonálních experimentů a vlastních verzí moderní klasiky.
Martin Šmíd 16.10.2024
Wilson je s paličkami nastražená nad soupravou s ďábelským úsměvem na tváři, v níž se lesknou dva zlaté zuby. Ona ví, co přijde.