Lázeňské dvojhránky 2021 (Maminka)

Osmiletá Nelly se po babiččině smrti vrací se svými rodiči do domu maminčina dětství. Mají za úkol ho vyklidit a při tom se vypořádat s vlastními vzpomínkami. Céline Sciamma využila období korony k natočení intimní, křehké a trochu mystické miniatury, v níž, jak je u autorky zvykem, objevujeme svět z ženské perspektivy. I když je to tentokrát žena hodně malá.

VERONIKA: Když mě před dvěma lety naprosto okouzlilo velice netradiční historické kostýmní drama Portrét dívky v plamenech, překvapilo mě při googlení autorky, že jsem viděla i její předchozí filmy. Zpětně jsem si vybavila, že šlo sice o kvalitní, ovšem nikoli výjimečná festivalová dílka. Už v nich ale byla patrná autorčina empatie, pozorovací talent, schopnost převést trable dospívajících dívek do uvěřitelného a smysluplného scénáře. Jen zatím chyběla schopnost vniknout člověku do nitra a způsobit tam explozi. Tato schopnost má možná co do činění s kameramankou Claire Mathon, s níž Sciamma poprvé pracovala právě na Portrétu. V případě Maminky dosahují obě dámy podobně silného efektu, jen snad ještě minimalističtějšími prostředky.

VIKTOR: Portrét dívky v plamenech byl zjevením i pro mě, ve filmu o dětech, který je vyprávěn bystrýma, ale ve výsledku odtažitýma očima dospělé autorky, na mě režisérčina stylizace nezafungovala. Mám rád filmy, jejichž hrdinové jsou zajati ve svých hlavách a na nás je do nich pronikat. Jenže tenhle příběh o loučení se zesnulou babičkou a prvních konfrontacích s „dospěláckými věcmi” je možná odvyprávěn s elegantní jednoduchostí, jenže svět zabydlený jen prostými věcmi je pro mě i prostý prožitku.

VERONIKA: Zvláštní, já jsem si zase z filmu odnesla prožitků na rozdávání. Už samotná možnost setkat se v osmi letech se stejně starou verzí své matky a mít možnost se jí zeptat na to, co se nějak zdráháš zeptat se té dospělé, mi připadá podobně krásné, jako když jsem v dětství chtěla mít sílu a truhlu plnou zlaťáků jako Pipi Dlouhá punčocha. Zároveň se mi ale hrozně líbí pozorovat obě dívky, dvojčata Sanzovy, jak si jen tak hrají, zaujatě stavějí chýši v lese nebo připravují palačinky. Je v tom jakási čirá radost, kterou se podařilo přenést na plátno a z plátna na diváky. A to nemluvím o krásných teplých podzimních tónech, v nichž kameramanka kouzlí své obrazy.

VIKTOR: Procedurální scény – tedy ty, ve kterých kamera sleduje obě dívky při obyčejných, ale v něčem přece magických, aktivitách – cením též, jen jsem se nedokázal přenést přes tu rigidní dospěláckou optiku. Možná jsem neměl číst v devětatřiceti Malého prince. Racionálně ale uznávám - Maminka je účelný film, který dospělé hledisko loučení se se zemřelým doplňuje, či spíše nahrazuje hlediskem přebývání a žití. „Ty sis můj smutek nevymyslela,” říká jedna z postav. Pro precizně vymyšlený film o umírání jsem se ale nakonec ve Varech obrátil ke Kadrnkově Zprávě o záchraně mrtvého.

VERONIKA: Vidíš, u Kadrnky, ačkoli ho dokážu racionálně ocenit, jsem se zase já nedokázala přenést přes ten všeobjímající svatouškovsko křesťanský puch. Pokud v sobě budu chtít posílit myšlenku, že se nemáme vzpírat vyšší vůli a nemáme toužit po záchraně mrtvých, asi si raději znova v devětatřiceti přečtu Erbenovu Svatební košili. Maminka je pro mě filmem, při kterém mi v hlavě mnohokrát zněla věta: „To jsem já, to je o mně!” Navíc pokud se někdy budou zkoumat filmy vzniklé v době pandemie a lockdownu, Maminka může sloužit jako velmi povedený příklad účelného využití velmi omezených produkčních možností.