Love hurts?! (Valašský špalíček podruhé)

Druhý festivalový den přinesl oproti pátku ještě nižší teploty. Ze zamračené oblohy ale už ani nekáplo, a i kdyby, myslím, že by to nikomu nevadilo. Proč? Protože Nazareth. Diváků výrazně přibylo a soudě dle koncentrace triček a čepic nesoucích jméno slavné kapely, bylo nabíledni, kvůli komu většina lidí přijela. I bez nich byl program nabitý interesantními záležitostmi. Začali jsme bratislavskými Korben Dallas. Zejména ženská část publika fascinovaně visela očima na urostlém frontmanovi a hltala každou sloku. Jejich texty, to je poezie života a už dlouho mi slovenština nepřišla takhle zpěvná. „Vypadá úplně jako Gerard Butler,“ zaslechl jsem odvedle a sportovně přiznávám, ano, kouká se na něj dobře a hraje jim to ještě líp! Vzletná kytara tančí na poctivém základu ze smyslné basy a pečlivých bicích s děravými činely. Chvílemi rockově dupe, jindy zas baletí, ale pokaždé chytne a nepustí. Pod jménem Korben Dallas jsem měl dlouho zafixovaného blonďatého Bruce Willise z Bessonova Pátého elementu, ale to se po včerejším koncertu změnilo. K lepšímu.

O několik minut později už rezonovalo zámeckým areálem intro Nylon Jail, bohatýr s plnovousem soustředěně smýkal smyčcem po kytaře a svolával všechny na II. nádvoří. Olomoucká parta mě loni příjemně překvapila na Colours, byl jsem zvědav, co se z jejich důrazné nadžánrové alternativy vyvine. Jenže to, co jsem viděl minulý týden v ostravské Hlubině, mě nebavilo, stejně jako výstup, kterým se Nyloni předvedli ve ValMezu. Eskymácký mantl letící po prvním songu do publika, se smrtelnou vážností kouřené cigarety, mlaďounký wannabe cool bubeník bušící se strnulým výrazem do blan podle hesla čím víc, tím líp. Přešel bych, že textům nebylo rozumět, kdyby se každou sekundu všichni netvářili, jako by předváděli něco naprosto výjimečného a osudového. Ale abych jen nekritizoval, No Way je otvírák z říše snů a Jiřin Jirák má můj respekt za odvahu odehrát v téhle klendře koncert do půl těla. I přes z paty tahaný drajv mě ale předstíraný orgasmus nechal dokonale chladným, a tak jsme sběhli do eMka k Haroldu Lloydovi, jehož legendární němou grotesku O patro výš obohatila novým, naživo improvizovaným hudebním doprovodem dvojice Mikoláš Chadima a Jiří Janďourek. Jazzově laděný soundtrack posunul komedii překypující situačními gagy až k thrillerově laděným trhákům a dodal obrazu o poznání dramatičtější podtext.

Z Radůzy jsme přes masu těl zahlédli jen kousek harmoniky, jak bylo ve velkém (a řádně vydýchaném) sále narváno. Příště by to chtělo zvolit prostor odpovídající věhlasu interpreta. Odebíráme se tedy do Blues Jazz Clubu U Zvonu na Karla Vepřeka. Nenápadný písničkář nespoléhá na košilaté vtípky, ale na básně Bohuslava Reynka a Jiřího Ortena. Jak sám říká, není žádným eLVéčkem – lidovým vypravěčem, o to působivější jsou jeho písně o zakleté touze a lstivých veverkách. Navzdory plánu dát si jen dva, tři kousky zůstáváme očarováni zvukem jeho španělky až do konce. Nečekaně silný zážitek a překvapení dne. Never Sol je klávesová jistota s tuze příjemnou barvou hlasu, už aby měla víc matroše a její sety mohly trvat o nějakou tu minutku déle.

Popularitu skotských veteránů Nazareth jsem nikdy nechápal a tak to i zůstalo. Legendární coververzi Love Hurts zná v jejich podání každý, ale že by tenhle one hit wonder (no tak dobře, možná ještě Dream On) udržel několik desítek let trvající oblibu? Našlapané nádvoří mělo jasno. Nachmelení fotříci v džískách natřásali břóšky, smartfouny cvakaly a jindy spořádané dámy do sebe za pískotu kolegyň obracely panáky barevných lepidel na bázi alkoholu. Přehulený ječák nového zpěváka by rozřízl bankovní trezor. Vydrželi jsme deset minut a za dunění tupé kvazirockové řežby jsme prosvištěli výstavu Czech Press Photo v sousední Galerii Sýpka, které vévodí turecké nepokoje, násilí v Kongu a opilecká dobrodružství Miloše Zemana. A k tomu zvenku Nazareth a jejich nové album Rock’n’Roll Telephone. Bizár.

Nebyl by to Valašský Špalíček, aby si na něm nezahrál zástupce irské provenience. Letos padla volba na Rebeccu Collins & The Unusual History of Ether. Pohledná irská písničkářka s dánským (údajně) jazzovým bandem za zády ale nepředvedla nic, co by výrazněji překračovalo bezpečné hranice nekonfliktního pop-rocku s vysoko posazenou kytarou. Hezky se to poslouchá a dobře se u toho pije. Německý folk-popový Alin Coen Band na tom byl o něco málo lépe, jejich rozverná velitelka plynule měnila kytaru za klávesy, střídala němčinu s angličtinou a osvětlila nám svou neotřelou textařskou techniku založenou na výcucu ze starých dopisů. Za zvuků Zrní jsme před půlnocí opustili ValMez. Špalíček nezklamal, opět dokázal přijít s pestrou směsicí interpretů i žánrů, ze které si vybere skoro každý. Ale už jsme tam viděli lepší a nápaditější ročníky.