Lunchmeat 2019, letos s koninou

Pod Lunchmeateam si představím bludiště zvuků a světel, paprsky a plochy křižující prostor, pohled do neznáma a fascinaci nalezeným. Objevování, kreativitu, posouvání toho, co chápeme pod taneční hudbou a často nejen tou. Formálněji, Lunchmeat festival se etabloval jako příležitost seznámit se s formami, kterých může elektronická hudba nabývat, médii, které může doprovázet, a případně nahlédnout i nikam nevedoucích cest. Tak jsem ho aspoň dosud chápal, omámen souhrou světla a zvuku v ranních hodinách. Webové stránky hrdě uvádějí „Obsessed w audiovisual mindf*cks and those who question status quo“, ale je to lež.

Rozšířit dvoudenní akci na celý týden zní prďácky. Od pondělka do středy nabídne sférické promítání v planetáriu, megaširokou ledku v CAMPu nebo ambientní klídek v jinak často prudce akčním Ankali. Týden vrcholí třídenním večírkem ve Studiu Hrdinů, majestátním sále v útrobách Národní galerie. Problémy začnou záhy: lístků na celý týden je málo a na české poměry nejsou zrovna levné, kdo nevytasí dvojku hned v pravé poledne, má utrum. Doprovodné akce netřeba, říkám si, dosud mi k blaženosti vždy stačila jedna noc.

fotogalerie ze čtvrtečního programu najdete tady i tu

Hned po příchodu do Veletržního paláce zaujme přepracovaná tzv. klubová stage. Oproti loňskému kompromisu letos vypadá profesionálně, zahalená látkou a s velkou projekcí nabídne potenciál, který ale vidím naplno využit jen jednou – během nezastavitelného rychlíku HDMirror. Ten zahraje nejlepší přednahraný set, co jsem kdy slyšel, neutuchající taneční kladiva doplňuje synchronizovaná, rychle střihaná koláž motivů moderního světa. Naváže Pretty Weird Overtake, popisky slibovaly divokou párty, dočkám se ale kecací klubovky, vzpomínka na Neone, kde se zpravidla víc postávalo, než tancovalo. Doprovod k řešení problémů s exklusivně casshless platbami dobrý, status quo z hrdého motta se zde ale spíše vytváří, než boří.

Hlavní stage lahodí oku: masivní plátno, výkonný projektor, repro věže a nad hlavami baterie světel. Ty bohužel zůstávají převážně nevyužity, poslal bych zástupce Lunchmeatu na halové akce jinách žánrů a doporučil sluneční brýle. Stejně tak projektor se přibližně v polovině večera vypne a tak už zůstane do rána. Dobré show k vidění jsou (Lakker), to bych nerad popíral, ale následovány taneční hudbou, která v pražských klubech hraje každý druhý víkend bez potřeby velkých slov a nesmyslné typografie. Víkendový program je redukován na zábavnou, ale vcelku nezajímavou párty. Příkladem za všechny dám veterány Octave One: cool, hrajou na synťáky, ale balancují na hraně monotónní nudy, takhle si poslední set hlavní stage nepředstavuji.

fotogalerie z pátečního a sobotního programu tady, zde i tu

Vinu přisuzuji dvěma faktorům: Studio Hrdinů je sice atraktivní, pro potřeby Lucnhmeatu ale zcela nevhodné. Předcházející ročníky nabídly daleko členitější lokace, umožňující více experimentů zvukových, vizuálních i prostorových. Velké proluky v hlavním sále by tolik nevadily, kdyby se mezitím dalo dělat něco lepšího, než se opírat o bar nebo kouřit v dešti.

Druhou chybu vidím ve velikášství organizátorů. Odsunout zajímavé projekty do vhodnějších lokací schvaluji, ne ale za cenu strádání hlavní události. Hodiny nudy, prokládající skutečná audiovizuální vystoupení, bych vyházel a spokojil se s jedním dnem plným kvality. Hrdě se považuji za jednoho z „audiovisual mindf*cks“ a den za dnem jsem čekal do rána, co ještě přijde, abych nakonec odcházel zklamaný.