Markéta Fantová (Pražské Quadriennale): Snažíme se o citlivý přístup ke všem umělcům

Markéta Fantová je absolventkou oboru scénografie na pražské DAMU a divadelního designu na Wayne State University v Detroitu, pracovala a vystavovala jak v USA, tak v Evropě. Jako umělecká ředitelka Pražského Quadriennale přináší svůj odborný pohled a zkušenosti do organizace této prestižní mezinárodní události, která se koná jednou za čtyři roky, pročež jsme ji vyzpovídali před letošním ročníkem, který začíná za dva dny. „Snažíme se o empatický a citlivý přístup ke všem umělcům. Náš tým se zároveň skládá z mnoha lidí, kteří žili ve více než jedné zemi, mají proto právě podstatně větší empatii a obrovskou snahu porozumět a pracovat s kulturními rozdíly.“

Pražské Quadriennale je sice zavedená akce s tradicí, zároveň s sebou možná nese očekávání typu „to je ta akce o divadle nebo scénografii”. Ovšem váš festival je rozkročený do mnohem větší šíře a hlavně – není jen o divadle, natož jen pro divadelní profesionály, je to tak?
Ano, je to tak. PQ je sice v jádru festival určený divadelním profesionálům, teoretikům, pedagogům a studentům, ale svým obsahem dokáže oslovit kohokoliv, kdo má rád kulturu, umění a nebojí se prožít něco neobvyklého. Kromě rozmanitého programu, který je rozdělen do deseti programových sekcí, od výstav přes performance, diskuze, přednášky, workshopy až po rozmanitý doprovodný program. Ten bude probíhat především ve večerních hodinách v Holešovické tržnici, která je pro letošní ročník živoucím centrem celého festivalu.

Hlavním tématem letošního ročníku je RARE. Můžete to trochu přiblížit?
Téma daného ročníku je nutné vymýšlet přibližně tři roky dopředu. Musí být tedy univerzální, aby si urželo svou aktuálnost, ale ne zas příliš obecné, aby do něj zapadalo úplně vše. Pro vyjádření letošního tématu jsme nakonec zvolili slovo RARE, a to hned v jeho dvou základních významech, unikátní a syrový. Zrcadlí se v něm nejen pandemická hledání nových způsobů přežití divadla, ale i zvraty a změny, ke kterým díky pandemii, ruské invazi nebo klimatické krizi dochází.

Série převratných událostí posledních několika let se dají pojmenovat jako unikátní. Co se změnilo ve vašem vnímání světa?
Určitě se změnilo moje chápání času, vzdálenosti mezi místy a lidmi, i to, o kolik důležitější je fyzické setkání oproti tomu virtuálnímu. Proto snad nejdůležitějším cílem tohoto ročníku je možnost fyzického setkání a získání nové inspirace.

Ovlivnilo to přístup k organizaci podobně velké události?
Některé z těchto změn ovlivnily nejen hlavní téma, ale i způsob komunikace. Na předešlém ročníku jsme měli jako tým možnost několika osobních setkání s našimi zahraničními kurátory a kolegy. Tentokrát nebylo možné zorganizovat ani jedno kompletní setkání, většina komunikace probíhala na zoomu. A připravovat tak obrovskou akci jen na dálku není ideální. Finanční stránka příprav byla také velmi složitá. Potíže získat finanční podporu a někdy i víza mělo mnohem větší množství účastnících se umělců a kurátorských týmů.

Pracujete na udržitelnosti festivalu? Ve smyslu odpadu, uhlíkové stopy, letenek, ale i v rámci duševní kondice týmu?
Odpad náš tým rozhodně hodně řeší. A samozřejmě platí pravidlo, že čím udržitelnější chceme být, o to více peněz, pracovních hodin a plánování je třeba. Což souvisí s otázkou rozložení práce týmu a dotazem na vyhoření. PQ je akce, na které se dá vyhořet. Máme ale skvělý tým, který se vzájemně podporuje. Co se uhlíkové stopy týče, snažíme se přivést týmy z celého světa a jízda vlakem se týká velmi malého procenta účastníků. Na druhé straně se náš festival koná jednou za čtyři roky, takže průměrně máme určitě nižší uhlíkovou stopu než podobné festivaly, které se konají každý rok.

Jaké ze sérii PQ Talks si nenechat ujít?
Určitě bych nevynechala hlavní Keynote prezentace, kde se představí renomovaní zahraniční hosté. Mezi nimi je například Asiimwe Deborah Kawe, oceňovaná dramatička, producentka, performerka a umělecká ředitelka Mezinárodního divadelního festivalu Kampala v Ugandě, jednoho z těch nejzajímavějších, které v Africe jsou. Dále ukrajinský kolektiv Izolyatsia, který byl založen v roce 2010 v Doněcku. V roce 2014 byly jejich prostory obsazeny ruskými silami a přeměněny na nelegální vězení: místo nezákonného zadržování, hrůzného mučení a poprav. Za posledních deset let se Izolyatsia stala symbolem odolnosti ukrajinského kulturního sektoru a nadále prosazuje demokratické hodnoty založené na přesvědčení, že kulturní instituce jsou pilíři svobodné demokratické společnosti. Prostřednictvím jejich příběhu se posluchači dozví, jak ukrajinský kulturní sektor reaguje na ruskou agresi a jakou roli a místo má umění a kultura během války na Ukrajině.

V neposlední řadě bych zmínila německou scénografku Katrin Brack, která bude hovořit o inspiraci pro svou scénografickou práci a koho všeho do procesu vzniku díla zapojuje, ať jsou to herci, text nebo i diváci. V návaznosti na ekologické téma bych určitě pozvala na diskuzní den Rozhovory o ekoscénografii. Velmi silně vnímáme, že scénografie klasických velkých divadel jsou velmi neekologické a finančně náročné. Po derniéře se ale materiál likviduje. Myslím, že je čas tento přístup přehodnotit a opravdu začít řešit to, jak by mohla být scénografie udržitelnější.

Kdy vznikl projekt Sound Spot / Sound Kitchen a kdo za ním stojí?
Projekt Sound Kitchen vznikl před patnácti lety a založil ho Steve Brown pro PQ a později World Stage Design. Je to vlastně v současné době jediný projekt, který tyto dvě akce věnované scénografii propojuje. Steve byl známý zvukový designér z Velké Británie a byl také úžasně velkorysý. Chtěl, aby zvukový design nebyl přehlížen, a hledal neustále cesty, jak ho zpřístupnit všem. Tento projekt je opět doprovodnou částí tohoto ročníku PQ. Momentálně projekt kurátorsky vedou Peter Rice a Robin Whitaker a připravili třídenní program představující osmadvacet umělců, skladatelů a zvukových designerů.

Hudba a zvuk jsou nedílnou součástí každé performance, živého umění či divadelního představení. Sound Kitchen nabízí jedinečnou příležitost zvukovým designérům, umělcům a skladatelům z mnoha kultur z celého světa, kteří pracují ve všech formách divadla, aby představili nebo uvedli svá díla právě v rámci programu PQ.

Práce s umělci vyžaduje vyšší úroveň empatie, citlivější přístup v komunikaci a bezpečný prostor. Zabýváte se péčí o duševní zdraví umělců? Během příprav nebo i přímo na místě?
Snažíme se o empatický a citlivý přístup ke všem umělcům. Náš tým se zároveň skládá z mnoha lidí, kteří žili ve více než jedné zemi, mají proto podstatně větší empatii a obrovskou snahu porozumět a pracovat s kulturními rozdíly.

Kolik států a umělců se zúčastní tohohle ročníku? Jakým způsobem spolupracujete?
Na PQ se setkává opravdu celý svět, napříč kontinenty. V hlavních výstavách, tj. ve Výstavě zemí a regionů a ve Studentské výstavě, kterých bude necelá stovka, přivítáme umělecké skupiny z téměř šedesáti zemí a regionů z celého světa, ze všech trvale obývaných kontinentů. Velikost samotných týmů se velmi liší, některé budou čítat pouze jednotky zástupců, ale očekáváme i velké skupiny o desítkách členů. Celkově bych počet kurátorů, umělců a produkčních, kteří přijedou prezentovat na PQ v rámci hlavních výstav, odhadla téměř na dva tisíce.

V rámci dalších programových sekcí se představí tvůrci z přibližně čtyřiceti zemí – návštěvníci budou mít například možnost zažít vystoupení peruánských či jihokorejských performerů, nahlédnout do prostor moderního kulturního centra v ugandské Kampale nebo do nárazníkové zóny protínající Kypr.

Co se týče způsobu spolupráce, probíhá na různých úrovních, dle dané programové sekce. Hlavní výstavy mají své týmy, které se vybírají v každé účastnící se zemi/regionu s ohledem na to, kdo je hlavním organizátorem. Mohou jím být nezávislé organizace, státní neziskové organizace, umělecké asociace, univerzity atd. My o této části výběru nerozhodujeme, pouze pak pracujeme s vybraným týmem.

Všechny ostatní projekty, jako jsou PQ Performance, PQ Studio, PQ Talks, Fragmenty II, Výstava divadelního prostoru a 36Q° mají své vlastní otevřené výzvy a každý projekt má zároveň svého/svou kurátora*ku, který se mnou – uměleckou ředitelkou – spolupracuje na udržení koncepcí jednotlivých projektů v rámci hlavního tématu. Kurátor*ka je pak zodpovědný*á za výběr finálních představení, přednášek, workshopů, studentských performancí a samozřejmě i za kvalitu programu.

Jak se pracuje s motivací a udržením zájmu v takovém long-term projektu? Máte nějaké tipy a triky?
Základem je silný a stabilní tým, který jde za společným cílem. Na začátku příprav daného ročníku jsme v týmu čtyři a postupně se rozrůstáme. Rok a půl před začátkem akce je to už tým přibližně deset až patnáct lidí, dva měsíce před akcí tým čítá už padesát lidí a poslední měsíc a samotný průběh festivalu zajišťuje přibližně dvě stě lidí, včetně dobrovolníků, brigádníků a externích pracovníků.

Pro mě je důležité nastavit co nejjasnější okruhy zodpovědnosti a neřešit věci hierarchicky. Tým se nám tentokrát podařilo nastavit tak, že se členové týmu dobře svými znalostmi a schopnostmi doplňují. V tom je ale taky velká dávka štěstí.