Matt Tong (Algiers): Písničky si řekly, co potřebují

Přišlo mi podezřelé, že by se tolik lidí z redakce, každý vkusem uhnutým jinam, shodně těšilo na tentýž koncert. První varování. Živou session z KEXP, kde Algiers hrají song Black Eunuch z debutu, jsem se tzv. namotal. Tehdy jsem ještě nepoznal, že za bicími sedí vlasatý Matt Tong, jak si ho z Bloc Party nepamatujeme. Druhé varování. Během prvního střetnutí s kapelou v klubu působil Matt odtažitě, vždycky postával opodál, na sobě výstřední outfit a nervózním, introvertním pohledem skenoval prostor. Stačila jedna ranní návštěva nechvalně známého smíchovského doupěte a první dojem rockové hvězdy byl ten tam. Matt je v Algiers jako urvaný z řetězu, což dokazuje koncertní podoba nových skladeb z chystaného alba There Is No Year, zároveň ví, kde je jeho místo, kde se cítí komfortně a odkud dá písničkám to, co potřebují. Když přijde řeč na Bloc Party, nezní otráveně ani nakrknutě. Naopak poodhalí, jak formativní leta v indierockové skupině souvisí s novou tvorbou a dalším směřováním Algiers.

Pamatuju si, jak jsem poprvé poslouchal album Four od Bloc Party, na ten šok, jak tvrdá a zatěžkaná je to deska. Ryan Mahan mi prozradil, že tohle album dopadlo nejvíc ke spokojenosti tebe a basáka Gordona Moakese. Nicméně nedlouho po jeho vydání jsi Bloc Party opustil a kapela začala hrát tužku. A taky mě překvapilo, že jsi v Algiers, tehdy nové a relativně neznámé kapele z Atlanty. Jsi přeci Brit.
Nebudu se rozkecávat o svém pobytu v New Yorku, kam jsem se přestěhoval už před deseti lety po turné k desce Intimacy, jen bych poopravil, jak to bylo s albem Four. V Bloc Party jsem hrál na bicí a nikdy jsem se kdovíjak kreativně neprojevoval, to byla Keleho věc. Ozval se nám, že chce udělat tvrdší desku, myslím, že tou dobou ujížděl na Deftones. Basák Gordon byl nadšený! Dost jsme se nadřeli při skládání a nahrávání demoverzí, s předprodukcí nám pomáhal Alex Newport a má na výsledném zvuku lví podíl. Naladil nás na tu správnou společnou vlnu a vytyčili jsme si jasný cíl, ještě než jsme šli nahrávat. Ale někdy v půlce procesu se Kele začal v písničkách vrtat a předělávat je, což dělal vždycky. Osobně si myslím, že jsme měli dát na prvotní záměr a intuici. Nakonec mě nepřekvapilo, jak Four dopadla, na albu je pár řekněme tradičnějších Bloc Party písní. Ale měli jsme udělat tvrdou desku, držet se prvotního záměru. Vyjeli jsme na turné a já byl tou dobou nespokojený se svým životem, koncertoval jsem až moc. Být hudebník a živit se hudbou je fantazie, ale souvislosti se změnily. Entuziasmus vyprchal. Potřeboval jsem se zastavit, utnout to a zkusit něco jiného. S Gordonem jsme to cítili podobně, nebyli jsme v kapele šťastní a opustili ji z podobných důvodů. A myslím, že to bylo prospěšné pro obě strany.

Co se dělo, než ses přidal k Algiers?
S producentem Alexem Newportem jsme tou dobou bydleli nedaleko od sebe a zničehonic mě oslovil, jestli bych mu vypomohl s nahráváním desky, kterou složil. Nakonec jsme jako Red Love nahráli shoegazeové album, sami jsme si ho vydali, ale ve své době prošumělo, tak doufám, že za pár let z něj bude kultovka! Tou dobou dokončovali Algiers nahrávání debutu s mým kamarádem Tomem Morrisem, neměli za sebou moc koncertů a potřebovali bubeníka. Když Tom navrhl kapele, že mě osloví, myslím, že je to dost překvapilo, hlavně Franklina (Franklin James Fisher, pozn. ed.), který byl jednu dobu velkým fanouškem Bloc Party. Dostal jsem od Toma email s několika demoverzemi a byl nadšený. Hudba Algiers zněla úplně jinak, hrozně zajímavě a silně. Chtěl jsem se s nimi setkat a zjistit, jak taková hudba vzniká, jaký je za ní kreativní proces, co je to za lidi. A to mě vtáhlo.

Na novém albu There Is No Year neslyším moc tradičních bicích, snad s výjimkou skladby The Void. Jak vlastně pro tebe vypadá nahrávání? Sedíš za bicíma obklopený mikrofony nebo programuješ beaty? Moc si to neumím představit.
Tohle je velmi dobrá otázka. Začínal jsem s klavírem a kytarou, bicí byly až třetí nástroj, na který jsem začal hrát. Formovaly mě univerzitní kapely a samozřejmě Bloc Party, tohle ze mě udělalo tradičního bubeníka. Algiers jsou skupina ovlivněná i tím, že bydlíme daleko od sebe, takže spousta nápadů vzniká odděleně, skládáme každý sám a vyměňujeme si hudební motivy digitálně. Někdy si musí autor svůj nápad a záměr prosadit, jindy se Franklin chytne nějaké části a začne na ní dělat, přidá vokály, udá směr písně a pak každý z nás rozvíjí jiný aspekt.

Na nové desce jste znovu spolupracovali s Randallem Dunnem, který už produkoval předchozí The Underside of Power, a nově taky s Benem Greenbergem z kapely Uniform. Nevšímám si až tak často, že by se kapela rozhodla pro dva producenty naráz. Došlo tedy na jistoty i nové, nevyzkoušené postupy?
Pro mě bylo tohle nahrávání místy až matoucí, snad proto, že nás ve studiu bylo moc? Ale není to Randallova ani Benova vina, zkrátka jsme v kapele dost silně přesvědčení a zapálení pro své nápady. Ale necítím se nijak ukřivděný, tomu jsem dalek. Většinu času udával směr nahrávání Randall, Ben má oproti Randallovi víc pochopení, vhledu a citu pro některé aspekty nahrávání, odvedl obrovskou práci na dynamice a zvuku bicích, spousta processingu a fůzování elektronických podkladů s nahranými bubny. Málokdy je rozeznatelné kde hraju já a co už je automat, výsledek je někde na pomezí. Tohle nebyl nutně můj záměr a zprvu jsem to nechápal, ale s mnohaměsíčním odstupem od nahrávání jsem rád, že jsme se vydali touhle cestou. Chtěli jsme, aby Ben přinesl do nahrávání něco jako punkovou energii, ale postupem času i jemu samému došlo, že tohle by na albu nefungovalo a stáhnul se.

Členové Algiers bydlí každý jinde, hádám že nemáte klasickou zkušebnu, kde byste se scházeli před nahráváním desky a jamovali. Navíc, jak řekl Ryan: Moje úloha v Algiers je mnohem obsáhlejší, než na co hraju, a máme to tak v kapele všichni.
Při tvorbě nové desky jsem moc beatů neskládal, to je Ryanovo teritorium. Složil spoustu elektronické hudby a umí v tom chodit, má pro kompozici cit a nadání, navíc má jasnou představu o rytmice skladby. Moc jsem se mu do beatů nemíchal, pokud jsem nebyl opravdu silně přesvědčený, že můj nápad je ten pravý. Jsem s tímhle srovnaný. Hodně úzce jsme spolupracovali s Leem, měl v záloze pár nápadů, které se nevešly na Underside Of Power a chtěl je znovu rozdělat. Pomáhal jsem mu se strukturou skladeb, vyměňovali jsme si různé verze tracků, kam jsem vnášel svůj pohled na věc. Složil jsem například refrén skladby Hour of the Furnaces. Jako skladatel jsem natolik sebevědomý, že se na kolaborativní tvorbě písní podílím, ale stále nejsem zcela schopný svoje vize a nápady dokonale zhmotnit a následně přetlumočit, prosadit. Někdy to může být frustrující, snažit se na výsledné album protlačit píseň, kterou jsem složil, protože tohle po mě v minulosti nikdo nechtěl. Snazší je nahnat kapelu do zkušebny, sednout si za bicí a jamovat do zblbnutí. Myslím že hlavně Ryan chtěl, aby deska byla víc syrová a punková, jenže písně, které jsme tvořili nás zkrátka vedly jinou cestou. Nahrál jsem bicí asi na tři čtvrtiny alba, ale byly to velmi triviální a jednoduché pasáže. Šlo mi o to dát více prostoru Franklinovi.

Přesně tohle mi v létě říkal Ben. Chápu že tvorba Algiers je kolaborací vás všech, bez limitů hudebního nástroje. Je to podobně s texty?
Ryan otextoval jednu píseň na albu jménem Repeating Night, ale jinak jsou texty Franklinova disciplína. Měl vcelku jasnou představu o čem by texty na There Is No Year měly být a my se zkrátka rozhodli nechat mu dost prostoru pro vyjádření své hudební identity a objevování jejich nuancí a limitů.

Všiml jsem si takeoveru instagramového profilu vysílací stanice Adult Swim, což mě nejen pobavilo, ale i příjemně překvapilo. Posluchač v tvorbě Algiers moc humoru nerozpozná, vlastně spíš žádný. Čí to byl nápad?
Adult Swim sídlí v Atlantě, což jsi možná nevěděl. Lee se seznámil s lidmi z crew a vyeskalovalo to jejich nabídkou, že vydají The Void v rámci jejich série kompilací singlů a že bychom v rámci proma na jeden den převzali jejich instagramový profil. Byla to fuška, ale Lee nakonec kývnul a dali jsme dohromady videa, která stylově zapadala do konceptu Adult Swim a šířili jsme je v jejich instastories. Myslím že spousta lidí nás vnímá jako zahořklé a seriózní bručouny a tohle byla ideální příležitost jim ukázat, že máme smysl pro humor a umíme si jeden z druhého dělat legraci. Však víš sám.

A který jejich pořad tě nejvíc baví?
Jednoznačně Aqua Teen Hunger Force. Ten animák je neuvěřitelně bizarní a vtipný tím, jak žene nápady a situace do absurdna až abstraktna. Miluju to!