Me, the third one #27

Hlídám bráchu přes noc, a když už jsme teda sami doma, rozhodneme se pro revoltu. K večeři mícháme chipsy s gumovýma pendrekama, za což mě žaludek trestá další tři dny. Abych alespoň trochu dostála dospěláckým povinnostem, přezkušuji benjamínka z občanské výchovy, zítra mají písemku.

Začínáme tématem tisk, že mají noviny palcové titulky, to by ještě šlo, ale jakmile přejdeme na téma vlastnictví a doslova čtu: vlastnictví, odstavec, pomlčka, uspokojuje naše potřeby, zvrhne se to ve mně a plamenným projevem o jakých píčovinách se to, sakra, učí, přivodím prckovi pětku z testu. Vždycky jsem se domnívala, že když už něco vlastním, tak proto, aby mi to sloužilo, ne abych si (u)spokojeně seděla na (vlastním) gauči. Měla jsem na základce evidentně dávat větší pozor, formují se tam názory, člověk ani nemrkne.

Ale pojďme dál, sypat si popel na hlavu. Hned z první ruky jsem chytila práci na rozhovoru s Wild Tides a bylo z toho epochální fiasko. Nervózní, že mě Kuba potřetí za život pošle do prdele, jsem se klepala, sotva jsem zapojila rekordér. Taky že poslal (se vší možnou důstojností) a já se mu snad ani nedivím. Zcela banálně jsem propadla v přípravě, podlehla přesile tří mužů a pod tlakem ze sebe vysoukala samé vágní dotazy. Na druhou stranu, asi jediný rozhovor pro Wild Tides, kdy se jich někdo ptal, co si myslí o tom, co si o nich lidi myslí. Unikátní šance. Teď ještě přijít na to, koho to zajímá.

Bez nadsázky, je fér si přiznat, že na něco už nemám, večeřet chipsy s pendrekama po třicítce, dělat rozhovory o muzice s velkým M a shromažďovat majetky za účelem spokojenosti. Adiós, iluze!