Medvěd hype!

V sobotu 10. září o půlnoci, pár desítek minut před koncertem Public Enemy, jedním z vrcholů letošního ročníku Berlin Festivalu, sedíme v biergarten Heinz Minki na Schlesische Strasse, pět minut chůze od druhého (nočního) festivalového centra, klubu X-Berg. Právě jsem dorazil. Na sobotní noc je tady neobvykle klidno; možná za to může dvoueurovka, kterou vybírají při vstupu. Sice vám tady nikdo neprodá preclík ani noviny, ale nešlapete po střepech a dá se tady normálně bavit. Vstřebávám skvělý koncert dEUS, kterým pro mě skončil pobyt v hlavním ohnisku festivalu, na letišti Tempelhof, a poslouchám debatu kamaráda Mikea a jeho compadre Jelzina (jo, opravdu se tak jmenuje, a navíc je to původem Mexičan). Řeč je o důležitosti Public Enemy a o vlivu Beastie Boys, který měli na white kids v osmdesátých letech. Piju hefe weissen a ani se nesnažím do debaty zasahovat, moje vstupy začínají a končí u občasných Prosit. Když Mike, který u toho byl coby teenager, vypráví, jak poprvé Public Enemy slyšel, přemýšlím, jak koncert newyorské legendy přijmou davy hipsterů, které zaplavily o víkendu Berlín. Přestože jsem o dost starší než většina z nich, i pro mě jsou Public Enemy pilířem a známou jistotou. Na Pitchforku se o nich moc nepíše, módní vlna, kterou kdysi jejich uniformy, trika a čepice spustily, je taky dávno pryč. Celé to nabývá zvráceného smyslu, když o dvě hodiny později sleduju několikatisícový skákající dav, vyřvávající s Chuckem D pomalu čtvrtstoletí starou Don’t Believe the Hype. Některé slogany nestárnou.

Berlin Festival měl před sebou letos velkou robotu. Musel obhájit pozice po loňském ročníku, kdy naprosto proti všem zkušenostem a předpokladům (je to v Německu, mein Gott) totálně vyhořela organizace. Spousta koncertů byla zrušena a na mnoho dalších se zájemci vůbec nedostali. Letos bylo vše v rychtyku, všude dost místa, fronty téměř žádné a hlavní problém minulé akce (omezený počet fanoušků v publiku kvůli uzavřeným vchodům do hangárů) vyřešili organizátoři šalamounsky: otevřeli dveře dokořán, ušetřili za zábrany a ochranku a vytvořili tak tři skoro stejně velké scény. Tempelhof coby místo konání je geniální, nejen díky tomu, že dost návštěvníků a veškerý technický background včetně podií se vejde pod střechu a je tedy – doslova – v suchu. A hlavně, pořád je na co koukat a nemám na mysli jen program nebo doprovodné stánky a aktivity. První setkání s prostorem je impozantní, po průchodu nevinně vypadající budovou se před vámi otevře obrovská plocha letiště a představivost se rozjede na plné obrátky. Masivní oblouk hlavního vstupu, jeho vnitřní prosklené průčelí, spousta schodišť, zajímavě architektonicky řešená střecha – všechno stojí za vidění, škoda, že po většinu roku zůstává letiště skryté a zavřené. Když nudí kapely, jídlo nebo Modeschau okolo, pořád je co dělat, objevovat a sledovat. Třeba press centrum udělali organizátoři z bývalého letištního kasina a na závěr u východu z areálu může člověk obdivovat někdejší odbavovací halu, kde ještě pořád zůstávají loga dávno zaniklých leteckých společností. Nebo snad znáte nějakou, která se jmenuje Air Bourbon? To už bychom s ní dávno všichni lítali, ne?

• V pátek odpoledne přicházím na poslední kus Jamese Blakea. Spousta lidí. Jedna z hvězd sezony celou akci startovala a vypadá to, že i uspěla. Vytáhlý klučina se plaše usmívá a decentně uklání na všechny strany. WATERS začínají program v Hangáru 4, nová kapela Vana Pierszalowskiho z Port O’Brien zrovna vydala desku (to je společné mnoha jménům z programu, namátkou The Rapture, Austra, CSS, Clap Your Hands Say Yeah a další, začátek září bývá úrodný) a tenhle koncert je první na turné. Na Port O’Brien jsem měl vždycky rád jejich melancholii a WATERS v ní pokračují, jen přitvrdili a zasněné melodie indie folku koupou v ostrých noiseových riffech. Slibné, byť občas je snaha o tvrdost legrační. Flanelové košile a konverzky coby uniforma, ale deska dobrá. Na Sedmičce by to bylo určitě lepší, budovat atmosféru v tomhle prostoru není nic lehkého. The Rapture to umí převelice, newyorská kapela se vrátila po pěti letech a evidentně scházela. Slušně vygradovaná tancovačka, zpětně ještě lepší, frontman Luke Jenner má publikum ihned v kapse, navíc nejde o stydlivého introverta, leze kam může, s kytarou na zádech krade bubeníkovi paličky a šlape mu po kopáku. Zbývající trojice se to snaží žehlit a výsledkem je funkční střet muziky a show. To se tady v následujících dnech nestane často. Hipsters united v extázi, krátkým kalhotám se rolují nohavice ještě výš a desítky fake raybanů letí do vzduchu. Jeden z vrcholů dne – není to můj šálek čaje, přesto respekt. Ne tak u Austry nebo The Drums. Ovace sice náramné, ale tohle že mají být budoucí hvězdy? Austra předvádí stoprocentní nudu, napůl operu, napůl maškarní. The Drums jsou zase tak amorfní a hodní, až je z toho smutno (a zle). Navíc by si mohli sehnat pořádného bubeníka, když už si vybrali tenhle název.

HEALTH jsem viděl několikrát, v Berlíně byli nejvíc punk. Občas možná samoúčelná snaha o maximální bordel, ale kapela šlape jako hrom a baví sebe i publikum. Vrchol pátku přišel hned nato. Dnes už trio Battles ovlivnilo za pár let na scéně davy nových tváří, jen někteří zapomínají na to, že jsou to v první řadě skvělí muzikanti. Neviděl jsem je nikdy v původní sestavě s Tyondaiem Braxtonem, ale tohle byla jízda, blíž Bitches Brew Milese Davise a jazzrocku vůbec než čemukoliv jinému ze současné scény. Hlavně bubeník John Stanier byl fantastický! Zábavné je, že dneska kdekdo používá sluchátka na podstatně méně složité rytmy, John je ale ze staré školy a dal to bez nich a bezchybně. Projekce hostujících zpěváků. Ian Williams hrál na kytaru a dvoje klávesy najednou. Řídké knírky létaly jeden za druhým a publikum mělo v rytmech bordel, ale zábavě to nebránilo.

Primal Scream se Screamadelikou zklamali. Kapelu mám fakt rád, album je geniální, ale nebylo to ono, zahrát desku se stejným setlistem je chyba. Anebo kouzlo na podiu za ten rok vyčpělo? Rychlejší věci ano, ale i na kapele bylo vidět, že když na konci spustili Country Girl, Jailbird a Rocks Off, najednou se bavili všichni líp. Ovšem pořád jsou o světelný rok lepší než Wire po nich – tam čpí staroba na všechny strany. Nová deska je fajn, ale ne živě. K Suede jsem přišel zrovna uprostřed baladického bloku, Anderson na kolenou a s rukou na srdci, kapela sotva slyšet a snad i znuděná. Tohle se vydržet nedalo. Některé návraty by se měly promyslet pečlivěji.

• V sobotu odpoledne si ve Space Hall, nechutně dobře zásobeném record storu na Zossener Strasse, kupuju Yours Truly od Sixteen Horsepower. Krámem zní naplno poslední album The Black Angels, za ta léta už na sebe s prodavačem vesele kýváme, tak se ho při placení ptám, jestli se na jejich koncert, který začíná asi hodinu poté, jde podívat. Útrpně se na mě podívá a řekne: „Tam? To teda fakt ne, užij si to.“ Stalo se. The Black Angels jsou zcela mimo program, věkem srovnatelní s většinou line-upu, hudebně jiný vesmír. Naléhavý psychedelický garage rock je všechno jen ne hype, ale mají překvapivě plno a ohromný úspěch. Za hodinu odehráli celou novinku, pár starších věcí a jednu novou. Skvělá show, kromě bubenice Stephanie Bailey si kapela neustále točí nástroje, zpěvák Alex Maas se pere o pozornost s kytaristou Christianem Blandem, drtivý zvuk dotahuje na albech nahrubo načrtnuté obrysy skladeb do finální podoby. Ještě pár olejových skvrn a set o půlnoci, ne za světla. Black Angels mísí klasiky typu Rokyho Ericksona, vesmířany Spacemen 3 a odkaz Velvet Underground. Trvalka, žádná sezonní záležitost.

Po včerejšku si vybírám a čekám už jen na dEUS. Procházíme kolem hlavního podia, kde hrají Beirut. Nepochopitelné, dumky zpívá snad deset tisíc lidí. Vysvětlíte mi to někdo? Proti tomu, co následovalo, ale vlastně skvělé. Druhý festivalový den totiž patří hlavní scéna domácím favoritům: nejdříve Boys Noize, poté Beginner. Nálepky s logem Boys Noize vídám po Berlíně léta a v životě by mě nenapadlo, že je to tak laciná diskotéka s (Němci tolik milovanou) rave kantilénou. Hrůza, a lidí pochopitelně víc než na cokoli jiného.

dEUS mají taky plno. Při pohledu na jejich české koncerty si možná ani neuvědomujeme, jaký mají venku úspěch. Minimálně v Berlíně obrovský. Refrény fungují okamžitě a novinky jsou přijaty stejně vřele jako fantastická Instant Street (jediná z geniálního alba The Ideal Crash) a další hity. dEUS hrají chvílemi až drasticky hutně a tvrdě, výborná projekce nové show dokresluje obraz jejich aktuální formy. Z novinky Keep You Close zahráli titulní skladbu a Constant Now, několik z minulého alba Vantage Point a pár starších hitů. Vygradovaná show velké kapely. Nenechte si ujít novinku, ani listopadové evropské turné.

• Hipsters pozlátka bylo brzy nějak moc. Cestou na U-Bahn procházím celý areál a jsem rád, že můžu zmizet. Konečně chápu některé reporty z Melt!u, ostatně tyhle dva festivaly hodně spolupracují. Míjím artwork sekci, spousta sprejerů, malířů, ale taky holka, která za dva dny udělala ze špalku dřeva ufona. Motorovou pilou. Procházím kolem nejnovějšího typu Mercedesu, který tady za poslední dva dny očumovali snad všichni. Paradox jako blázen – oblečky z druhé ruky, plátěné tašky a tahle nablýskaná věc za bůhvíkolik stovek tisíc eur. Podobně ujeté jako třeba scéna Silent Disko Noize, kde v ohradě ze zábran neustále tančí asi tři sta lidí se sluchátky na povely DJe. Chodíte okolo a sledujete tanec na hudbu, kterou neslyšíte. Trochu to připomíná záběry z Přeletu nad kukaččím hnízdem... Tschüss Tempelhof, es war interessant.

Come on fuckers, křičí Mike na nastoupenou crew Public Enemy, která už asi po dvacáté osmé opakuje, že Flavor Flav tady dneska prodává svoji knihu, podepsanou. Ochranka v dresech, živá kapela taky, DJ Lord u pultu, čeká se jen na hlavní protagonisty. I když dneska je hlavní jen jeden. Chuck D shovívavě ustupuje do pozadí a Flavor se toho nebojí. S kapelou dostávají Public Enemy ohromný drive, ostrý a řezavý. Show už není tak koherentní jako před dvaceti lety (s tím marketingovým refrénem už vůbec ne), ale Can’t Trust It, Public Enemy No. 1 a další hymny odeřve půlka davu. Poselství možná vyprchalo, ale není to prázdný revival, nekoušou a nehrozí, ale nejsou k smíchu. Ani po třicáté knize hozené do publika, ani po tradiční Flavorově chvilce, kdy místo obvyklého masírování svého ega začne listovat v memoárech. Všechno je zkrácené na minimum, včetně DJské exhibice, která stojí za to. DJ Lord proti sobě pouští Seven Nation Army a Smells Like Teen Spirit, scratchuje obě najednou a rovná beaty do řady. Dav se může zbláznit. Zdá se mi to nebo u závěrečné Don’t Believe the Hype Chuck D skutečně mrká?

K čemu byly uplynulé dva dny plné nejnovějších indie objevů, když se adorují letité rockové hity a německé rave techno? Berlin Festival má v erbu medvěda, alternativa je naznačená písmenem x místo oka a „hype“ je jeho nepsané heslo. Každý rok tuhle hipsters parade ale doplňují zajímavá jména, takže se to dá vydržet. Navíc v jednom z nejlepších měst na světě? Don’t Believe the Hype!