Lenka Marie | Články / Reporty | 04.09.2015
Nejsem festivalový člověk. Kdysi dávno jsem přijela na Rock for People a nechápala jsem. Spoustu věcí. Od té doby jsem se už naučila schovat, připravit a nastavit, když na to přijde, ale hlavně docházet na akce, kde není jen pivo a nachcáno. Na festivaly, co nejsou jako festivaly. Tak třeba jsem propadla nové hudbě. Tedy, když se zrovna potkáme.
U „klasické hudby“ poznáte hudebního vědce tak, že vás poučí, že je to hudba artificiální, a klasická je leda tak ta klasicistní. Jestli je tohle dost jedno, protože 99% procent lidí hudební věda nepotrefila a potřebují se prostě dorozumět, tak k tzv. nové hudbě se označení „moderní klasická“ lepí těžko. A „hudba 20. století“ stojí taky pěkně za prd, zvlášť patnáct let ex post. Ano, mě hudební věda potkala. Těšilo mě a šla jsem dál. A v baťůžku jsem si odnesla druhou vídeňskou školu a dvoudílné vydání hudby 20. století od autorky, která na konferencích otevřeně přiznává, že tomu vůbec nerozumí.
V Ostravě se do toho před patnácti lety rozhodli šlápnout a nové hluky propagovat, a to nejen Cage a Xenakise. Založili si k tomu Ostravské centrum nové hudby a kromě ministerstva kultury mají finance i od Bakalovy nadace a my se v Praze můžeme jít vycpat. Dobře, máme orchestr Berg. Ale festival nové hudby se mezi Dvořáky a Smetany nevešel.
S moderní hudbou se to u mě přitom má podobně jako s moderním uměním: nehorázně se u toho bavím. Místo řešení filozofické otázky, zda je to ještě umění nebo jestli je to potřebné a funkční, estetické a tak podobně, si to užívám. Není nic lepšího, než se jít podívat na pár ptákovin a nechat se překvapit, když to bude dobré. Blbě se mi směje u Cézanna nebo Brueghela, ale u Knížáka se můžu posmát i nasrat zároveň.
Ostravské dny fungují také jako mezinárodní soustředění pětatřiceti skladatelů a hudebníků, kteří potom i předvádí. To, co je zrovna v Ostravě napadlo, nebo skladby těch nejnovějších nejneznámějších a naprosto neprověřených současných autorů. Dramaturgie dvousečná, ale nesmírně zábavná.
Ostravské PR stojí na dolech, takže na první performanci jedu do Hlubiny. Nahoře v patře bývalé cihlové prádelny je dvanáct reproduktorů o dvanácti šumech, které, pokud vám dojde, že kruh má střed veprostřed, umí při dostatečné rychlosti simulovat menší tryskáč. Vymyslel to nějaký Peter Ablinger. Potom se sedne dole a čeká se, co bude.
Začíná se komořinou, tedy komorní kratší věci po jednom. Jednohubka na hoboj o „křehkosti a stálých proměnách identity, kterou zrovna považujeme za svoje ‚vnitřní já‘“, pak několik cell: Aquacello s projekcí trvá nekonečně dlouho, zato u multifonické studie nevím, co s tím smyčcem dělá a jak, ale doufám, že sem z Finska nejel jenom kvůli těm sedmi minutám. Hudební soustředění vede Thomas Buckner, který působí neuvěřitelně zapáleně, a řídí i skupinovou improvizaci. To kolem chodí někdo s gongem, vokalistky kvákají, někdo vrže a vpravo tuším vibrafon. Nejakčnější z úvodu je Lost?. Před plátno skočí houslista a začne řvát a vrzat, na pozadí běží smyčka z nákupního centra a z ulice, ale jak je to vtipné, tak se to vyčerpá a negraduje. Dost možná není dobré dělat projekci, pokud ji neumíte dobře natočit.
Na dole Hlubina, u tramvajové zastávky, kde po jedenácté tramvaj pro jistotu ani nestaví, funguje Provoz Hlubina, kde se na deepcampu (ha ha, chápete, jakože deep a důl a deep? ha ha, he he) paralelně soustředili výtvarníci a skupina se snažila i o catering zbytku. S pěti hrnky a šesti půllitry to nebylo ideální, ale díky bohu jsem kvůli tomu přišla o závěrečnou Jennifer Walshe, která ve svém artu citovala z twitteru, něco stupidního a bulvárního, a já ji po minutě vypla a šla s úlevou spát.
Předbíhám, protože to nejlepší jsem stihla, Conrada Harrise a Pauline Kim Harris, houslové duo. Naprosto neuvěřitelný proud vrzů, smyků, pizzicat a bordelu. Dobře hodinu a půl v kuse. Jinak podle vkusu, kus od kusu, za mě nejlepší jistý Christopher Botta – I’ll Meet You There. Nechápu jejich výdrž. Krom toho, že je něco tohle poslouchat, tak nevím, jak to někdo vydrží hrát a cvičit a ano, taky jsou manželé.
A ještě, prosím, jedna avantgardní opera ze 70. let. Rudolf Komorous: Lady Blancarosa. Přišel vousatý v košili a na zádech táhl kovovou skříň, postavil ji na zem, rozestavil stoleček a světla a zalezl do skříně. Přišly dvě pěvkyně, rozesadily se a nudily se. Jedna si listovala Psychologií Dnes a druhá něco štelovala a koukala. Pak si začaly zpívat. To chvíli jedna zpívala Ave Maria a druhá do toho anglicky a občas šumělo rádio. V polovině chlap vylez, pronesl větu, položil si skříň na zem a zase do ní zalez. A na závěr tyhle dvě hodily na skříň věnec, zapálily hřbitovní svíci a chlapa ve skříni zasedly. Tolik na úvod v Ostravě.
Ostravské dny 2015
10. - 29. 8. 2015 (institut)
21. - 29. 8. 2015 (festival)
Ostrava
www.facebook.com/events/993412420671913
www.facebook.com/Ostravske-centrum-nove-hudby-Ostrava
www.newmusicostrava.cz
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.