Mezi Dvořáky a Smetany se nevešel (Ostravské dny I.)

Nejsem festivalový člověk. Kdysi dávno jsem přijela na Rock for People a nechápala jsem. Spoustu věcí. Od té doby jsem se už naučila schovat, připravit a nastavit, když na to přijde, ale hlavně docházet na akce, kde není jen pivo a nachcáno. Na festivaly, co nejsou jako festivaly. Tak třeba jsem propadla nové hudbě. Tedy, když se zrovna potkáme.

U „klasické hudby“ poznáte hudebního vědce tak, že vás poučí, že je to hudba artificiální, a klasická je leda tak ta klasicistní. Jestli je tohle dost jedno, protože 99% procent lidí hudební věda nepotrefila a potřebují se prostě dorozumět, tak k tzv. nové hudbě se označení „moderní klasická“ lepí těžko. A „hudba 20. století“ stojí taky pěkně za prd, zvlášť patnáct let ex post. Ano, mě hudební věda potkala. Těšilo mě a šla jsem dál. A v baťůžku jsem si odnesla druhou vídeňskou školu a dvoudílné vydání hudby 20. století od autorky, která na konferencích otevřeně přiznává, že tomu vůbec nerozumí.

V Ostravě se do toho před patnácti lety rozhodli šlápnout a nové hluky propagovat, a to nejen Cage a Xenakise. Založili si k tomu Ostravské centrum nové hudby a kromě ministerstva kultury mají finance i od Bakalovy nadace a my se v Praze můžeme jít vycpat. Dobře, máme orchestr Berg. Ale festival nové hudby se mezi Dvořáky a Smetany nevešel.

S moderní hudbou se to u mě přitom má podobně jako s moderním uměním: nehorázně se u toho bavím. Místo řešení filozofické otázky, zda je to ještě umění nebo jestli je to potřebné a funkční, estetické a tak podobně, si to užívám. Není nic lepšího, než se jít podívat na pár ptákovin a nechat se překvapit, když to bude dobré. Blbě se mi směje u Cézanna nebo Brueghela, ale u Knížáka se můžu posmát i nasrat zároveň.

Ostravské dny fungují také jako mezinárodní soustředění pětatřiceti skladatelů a hudebníků, kteří potom i předvádí. To, co je zrovna v Ostravě napadlo, nebo skladby těch nejnovějších nejneznámějších a naprosto neprověřených současných autorů. Dramaturgie dvousečná, ale nesmírně zábavná.

Ostravské PR stojí na dolech, takže na první performanci jedu do Hlubiny. Nahoře v patře bývalé cihlové prádelny je dvanáct reproduktorů o dvanácti šumech, které, pokud vám dojde, že kruh má střed veprostřed, umí při dostatečné rychlosti simulovat menší tryskáč. Vymyslel to nějaký Peter Ablinger. Potom se sedne dole a čeká se, co bude.

Začíná se komořinou, tedy komorní kratší věci po jednom. Jednohubka na hoboj o „křehkosti a stálých proměnách identity, kterou zrovna považujeme za svoje ‚vnitřní já‘“, pak několik cell: Aquacello s projekcí trvá nekonečně dlouho, zato u multifonické studie nevím, co s tím smyčcem dělá a jak, ale doufám, že sem z Finska nejel jenom kvůli těm sedmi minutám. Hudební soustředění vede Thomas Buckner, který působí neuvěřitelně zapáleně, a řídí i skupinovou improvizaci. To kolem chodí někdo s gongem, vokalistky kvákají, někdo vrže a vpravo tuším vibrafon. Nejakčnější z úvodu je Lost?. Před plátno skočí houslista a začne řvát a vrzat, na pozadí běží smyčka z nákupního centra a z ulice, ale jak je to vtipné, tak se to vyčerpá a negraduje. Dost možná není dobré dělat projekci, pokud ji neumíte dobře natočit.

Na dole Hlubina, u tramvajové zastávky, kde po jedenácté tramvaj pro jistotu ani nestaví, funguje Provoz Hlubina, kde se na deepcampu (ha ha, chápete, jakože deep a důl a deep? ha ha, he he) paralelně soustředili výtvarníci a skupina se snažila i o catering zbytku. S pěti hrnky a šesti půllitry to nebylo ideální, ale díky bohu jsem kvůli tomu přišla o závěrečnou Jennifer Walshe, která ve svém artu citovala z twitteru, něco stupidního a bulvárního, a já ji po minutě vypla a šla s úlevou spát.

Předbíhám, protože to nejlepší jsem stihla, Conrada Harrise a Pauline Kim Harris, houslové duo. Naprosto neuvěřitelný proud vrzů, smyků, pizzicat a bordelu. Dobře hodinu a půl v kuse. Jinak podle vkusu, kus od kusu, za mě nejlepší jistý Christopher Botta – I’ll Meet You There. Nechápu jejich výdrž. Krom toho, že je něco tohle poslouchat, tak nevím, jak to někdo vydrží hrát a cvičit a ano, taky jsou manželé.

A ještě, prosím, jedna avantgardní opera ze 70. let. Rudolf Komorous: Lady Blancarosa. Přišel vousatý v košili a na zádech táhl kovovou skříň, postavil ji na zem, rozestavil stoleček a světla a zalezl do skříně. Přišly dvě pěvkyně, rozesadily se a nudily se. Jedna si listovala Psychologií Dnes a druhá něco štelovala a koukala. Pak si začaly zpívat. To chvíli jedna zpívala Ave Maria a druhá do toho anglicky a občas šumělo rádio. V polovině chlap vylez, pronesl větu, položil si skříň na zem a zase do ní zalez. A na závěr tyhle dvě hodily na skříň věnec, zapálily hřbitovní svíci a chlapa ve skříni zasedly. Tolik na úvod v Ostravě.