Dita Koudelková | Články / Reporty | 24.07.2016
Sobota dopoledne, hudba utichla a nikde ani živáčka. Nad areálem se rozhostil nejistý obraz postapokalyptického klidu. Jen vzdálené zvuky a skřeky několika potácejících se zombie, zápasících se zipem od stanu a s novou formou svojí existence. Měli bychom mít obavy? Pentagon už prý vytvořil nouzový plán pro takovéhle situace. Zdalipak máme také nějaký plán, protože z temných děr kam vykukující slunce nedohlédne, začínají vylézat další. Ježišmarja, snad to nebude jako v tom videu Red Fang, kde na město zaútočí zombie, aby vypili všechno pivo. Ne, klid. Bar je naštěstí ještě zavřený. Většina se tedy rozprchla k nedalekému rybníku. Několik pozůstalých se zabavilo bohatou škálou aktivit, z nichž ti méně zdatní se nasoukali do nafukovacího bumperballu a kutálí se po louce.
Zvony festivalu se opět rozeznívají s úderem druhé hodiny, kdy začíná první várka kapel. Poklidnou sobotní atmosféru však měli rozčísnout až headlineři pozdního odpoledne, The Casualties. Stará banda newyorských veteránů, na jejich nášivky, které zdobí bundy a vesty, narazíte na každé punkové akci. Stovky lidí se doplazili pod velkou stage, aby si s legendární partou zahalekali na We Are All We Have. Punkovej randál se nese celým areálem, ale pod pódiem to s nikým téměř nehne. Většina přítomných je ráda, že dostala své údy na určené místo a tak, až na pár výjimek, probíhá veškerý moshing jen v myšlenkách.
O skutečnej wake-up se postarali až First Blood. Další americká formace, která z prosluněné Kalifornie přináší temnotu. Kdo neměl tu možnost stanout jim doposud tváři v tvář, tak tomu dnes poprvé pustí žilou. Dunivá basová melodie bije do hrudníku, div do něj nevymlátí díru, zatímco frontman Carl Schwartz tahá z paty ty nejchrchlavější vokály, jakoby na dav sesílal kletbu. Obraťte kříže, protože tady vládne ďábel. Uprostřed se tvoří armáda zadupávající válečný tanec a následně se transformující v divoce cirkulující vír. Poctivej metalcore oslavující výročí dne i okamžiku, kdy poprvé vypustil svého démona do bezbožného davu.
Zaručenej tahák sobotního dne jsou švédští Perkele. Název, který ve finštině znamená ďábel, však s jejich soundem nemá nic společného. Ve skutečnosti je název vypůjčen od jména jednoho z finských pohanských bohů. Velká stage je obklíčena masou lidí, která tu početně zatím nemá konkurenci. Sepněte ruce, nebo spíš pěst, protože dnešek ovládá melodický punk. Antifašistický a antirasistický Oi!, který sází na chytlavé melodie, jednoduché texty a nekonečné sing-alongy. Trefa! I po třiadvaceti letech jejich několikatisícová fanouškovská základna skanduje na This is the moment a s přehledem odzpívá Heart Full of Pride, zatímco se kapela ustupuje do pozadí, aby nechala prostor vokálům a bubenickému sólu.
Protože ze Skandinávie přichází jen všechno dobré a skvělé hudebníky zde plodí jako na běžícím pásu, zůstaneme i na závěr zde a sice s dánskými The Movement. Nefalšovanej rock'n'roll, slušně vyfešákovaní hoši v obleku, to jejich podání "clean living under difficult circumstances". Těžko říct, zda si o to přímo říkají, ale právě začalo pršet. Ne, nikdo nikam neodhází. Sherfey versus Rasmussem na sebe dorážejí kytarami v nevyhlášeném souboji o ten silnější riff. Zatímco pod pódiem probíhá neúprosný boj s kapkami deště, nahoře bují večírek jako blázen. Movement poskakují po pódiu a bubeník Chandu do toho mlátí, jakoby činelů měly, co chvíli, začít padat zlaťáky. Oddech, přikrčit a pauza na klasické rockové sólo v "back to back" póze. Souběžně ale začíná sílit i déšť, takže po chvíli je dobojováno. Sobotní večer je tímto oficiálně rozehnán do alkoholových chrámů.
Mighty Sounds vol. 12
22.-24. 7. 2016, letiště Čápův Dvůr, Tábor
Foto © Vojta Florián
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.