Generál Mike Patton: Dělat věci furt stejně jinak

S Mikem Pattonem je legrace, jenom když si vymýšlí a mele blbosti. S novým projektem Mondo Cane měl hrát i v Praze, ale pořadatele vyděsil a ve finále zřejmě i odradil tím, že kromě své obvyklé, nadstandardní gáže chtěl mít k dispozici celý orchestr, nejlépe filharmonii. Sežeru mámu, sežeru tátu. A tebe taky sežeru! Když jsem se ptala, jestli by nechtěl zkusit performovat v komorním prostředí s nějakým kvartetem, zařval: "Ježiš, výzva! Jdu do toho hned!"

Když poslouchám Mondo Cane, myslím na to, jak nejkrásnější hvězdy hoří ve Splitu nad mořem a napadá mě, jestli má rokenrol vůbec nějakou budoucnost. Ve tvém světě.
Rokenrol? Jestli má budoucnost??

No. Zpívá o tom jedna kapela. (zpívám) "Random lost souls have asked me, what's the future of rock'n'roll? I say, I don't know, does it matter?"
Aha. Tahle budoucnost. Nevím, není to jedno?

Vtipný.
Je to těžká otázka. Hrozně těžká. Přetěžká. Myslím, že rocková muzika obecně je v současné době v příšerném stavu. Je to taky důvod, proč tolik fanoušků a vůbec všichni chtějí, aby se daly dohromady jejich oblíbené kapely, nebo proč tak urputně stojí o to, aby hrály a hrály dál a nikdy se nerozpadly. Je to jednoduché, neexistuje žádná příliš silná nová generace rockových kapel. Ale přijde, to se neboj.

Sám jsi to, o čem mluvíš, tedy reunion Faith No More, podstoupil. Nebylo to třeba i proto, abys vytvořil nějaký protipól k těm šílenostem, na kterých se taky podílíš nebo je celé vymýšlíš? Faith No More mají – ne dokonale, ale optikou jiných tvých kapel a projektů – velmi konzervativní zvuk. Byl to pro tebe "návrat ke kořenům" a něco, co vybalancovalo tvoji tvorbu?
Prošlo to, stejně jako všechno, co dělám, velmi přirozeným procesem. Neplánoval jsem udělat reunion Faith No More a byly doby, kdy jsem si společné turné skutečně nedokázal ani představit, natož jej realizovat. Mondo Cane jsem ale plánoval dlouhá léta. Bude to znít otřepaně a pravděpodobně bych to mohl mít v životopise, ale vždycky mě bavilo dělat věci jinak.

Napíšu to do titulku, tohle se o tobě neví.
Ha! Je unavující a nudné hrát pořád ty stejné písničky a stejný druh muziky pořád dokola a dokola a dokola, dokud vám to nevymyje mozek. Neříkám, že to tak má každý. Já ale hrozně. Pracovat s orchestrem byla výzva. Nazpívat desku v italštině byla výzva. Zpívat písničky, které miluju, a které napsal někdo jiný, byla výzva. Výzva výzva výzva, výzva kam se podíváš. Taky si myslím, že většinu lidí baví objevovat nové věci a většina lidí se u stále se opakujících a stejných podnětů nudí. Nejsem jiný. A taky... všech těch milion projektů, jejichž jsem součástí, nemají nic společného. Paradoxně nemají nic společného skrze mě. Vážně.

Je něco, co jsi ještě nezkusil? Sny a lidi v nich?
Léta se snažím vystopovat Franka Sinatru. Léta! Strašně bych s ním chtěl natočit desku...

Není mrtvej?
Ne, není. Opakuji: Strašně bych s ním chtěl natočit desku. Mám telefonní číslo na jeho manažera, ale kdykoliv zavolám, zavěsí. Ale to mě nezastaví. Protože já, já jsem tady rocková hvězda, mladá dámo. Nedám si pokoj. Jsem vězda a nikdo mi nikdy neřekl ne!

Nelži.
V ŽIVOTĚ MĚ NIKDO NEODMÍTL!!! Nene! Je fakt, že mi nikdo nerozumí. Nikdo na tomhle světě, ani moje vlastní máma nechápe, co dělám. Ale naštěstí pro mě, tenhle svět je plný prodejných sráčů, takže to jediné, co je třeba udělat, je zamávat prachama před něčím obličejem a všichni se mnou chtějí hned pracovat. Na čemkoliv a ještě rádi.

Jaktože to nefunguje na Sinatru?
Nevím. Nicméně... já jsem v tomhle úplně stejný jako každý jiný. Jako každý jiný prodejný sráč. Kdyby mi Axl Rose nabídnul řekněme milion dolarů, kokain a spoustu ženských, natočil bych s ním cokoliv, třeba desku ukolébavek. Nevím, jestli mě Sinatra odmítá z nějakého konkrétního důvodu, nebo jen dělá zagorku.

Asi dělá zagorku. Nemáš někdy pocit, že to co děláš je zbytečné a úplně nanic?
Jako s tím Sinatrou? Asi jo. Pořád plýtvám časem. Jak jsem říkal: nikdo mi nerozumí a nikdo mě ani nemá rád a už vůbec nikdo nemá rád, co dělám. Takže ano, otázka je nasnadě, proč mrhám svým časem?

Přesně.
Jasně. A teď vážně: je mi to jedno. Je mi úplně jedno, co si lidi myslí, takže jsem, myslím, ještě nezažil pocit, že bych dělal něco do ztracena, zbytečně nebo házel nějaké perly sviním. Nestarám se o to, co tzv. řeknou lidi. Možná je to druh arogance, ale není možné, abych tuhle obavu nebo nějaký pocit zodpovědnosti nechal prostupovat jeho tvorbou. Nesmysl. Já prostě následuju svoje smysly a instinkty.

Co je motorem tvojí práce?
Zoufalství? Nuda? Hlad?

Achjo.
Nemám cíle ani očekávání. Dělám si ty svoje věci na tom svojem písečku a nestarám se. Jasně, je zřejmé, že doufám, že si lidi – že si hodně lidí – koupí moji desku nebo desky, kterým věřím, ale upřímně... Proč se zatěžovat očekáváním, které vede ke zklamání? Chci si užívat to, co dělám. Chci se tím bavit. Bavit, ne stresovat. Bavit, ne nudit. Bavit. Jasný?

Jasný. Proč jsi pro Ipecac nevymyslel podobnou revoluční strategii, jako pro svoje hudební projekty, kapely a nápady?
Revoluci? A jak bych to asi udělal, ty chytrá? Co navrhuješ? Hele, co abys tomu začala sama šéfovat, týhle revoluci? To by mohla bejt sranda. Dělám jen obyčejný věci, pomoz mi pochopit ty bláznivý, ty revoluční. Já vydávám cédéčka. Vždycky se mi třeba líbily hezké obaly, je to stejně důležité jako ta muzika na nosiči. To jsem si myslel odjakživa a teď, když mám vydavatelství, můžu si to pěkně diktovat.

A proč teda nevydáváš vinyly??
(...)

Michale!
Pojďme se bavit o něčem jiném.

Dobře. Proč si Amerika nezasloužila ani jeden koncert v rámci prvního reunion turné Faith No More? Chtěl ses Spojeným státům pomstít? Za co?
Náhodou jsme tam zahráli tři koncerty. Charita. Pravda ale je, že Státy mě nesnáší. To Evropa je v mém srdci. Nemohl bych se k tobě na chvíli přestěhovat? Můžem spolu pořádat revoluce. A lásku! Nebo můžu jenom sledovat ty tvoje revoluce.

Nechci s tebou dělat žádné revoluce.
Jseš stejná jako Sinatra!