Moon Crew #18: Aneta Kohoutová

Práce na farmě, vlastní sauna a animační dílny pro děti? Pisatelka z Full Moonu Aneta Kohoutová se ujme všeho se stejným nadšením. Vystudovala uměnovědy a pracuje na popularizaci kultury, zároveň se neštítí štípání dřeva, natírání prken a péče o zvířata. Říká, že v sobě má budovatelského ducha a nejradši by byla věčný student, což se jí celkem daří. V Moon Crew vyprávěla o inspiraci Skandinávií, procítěných hudebních recenzích a o tom, jak se ubránit před útočícím medvědem.

Kdy a jak ses seznámila s Full Moonem, co tě k němu přivedlo?

O existenci Full Moonu jsem věděla dlouho. Byl to takovej ten časák, co si potají listuješ v trafice, ale nikdy nekoupíš, protože se bojíš, že mu nebudeš rozumět. Takový větší prolomení ledů přišlo online. Začetla jsem se do reportů z koncertů, rozhovorů, pozvánek a najednou to dostalo lidský obrysy. Začala jsem přemýšlet, jestli by někoho zajímalo, co jsem si o tom nebo jiným koncertě myslela já. Pak jsem narazila na facebookovou výzvu na nové členy Měsíční posádky - dlouho jsem ji měla rozkliknutou v záložkách, až jsem jednou napsala takovej velmi oficiální email ve stylu „dobrý den, v příloze zasílám svůj životopis”, haha. Ale jsem ráda, že to dopadlo dobře. Pro mě je to extrémně inspirativní prostředí, který má zároveň svoje jasně stanovený mantinely. Navíc konečně dostávám zpětnou vazbu na to, co píšu, což je hodně užitečný pro další rozvoj, ale samozřejmě i náročný pro ego.

Kdy jsi začala psát o hudbě? A jaké vůbec máš zkušenosti s žurnalistikou?

Všeobecně jsem vždycky psala hodně a ráda: všude popsaný sešity, kroniky, deníky. V tomhle jsem dost investigativní, ráda všechno pozoruju a svěřuju papíru. Dřív jsem si vedla pro pocit seberealizace blog, ale styděla jsem se ho nějak víc propagovat. O hudbě konkrétně jsem psala něco málo ve škole, ale nebyl to můj stoprocentní fokus. Měla jsem ráda spíš všeobecný úvahy, mezioborový psaní. Nikdy by mě nenapadlo, že dokážu najít tolik slov a poskládat z nich recenzi na album. To jsem poprvé zkusila až pod svitem Full Moonu, ale vlastně to přirozeně spojilo dvě věci, co jsem měla vždycky ráda - psaní a kulturu.

Dělala jsi Uměnovědná studia v Olomouci, co ti to dalo?

O uměnovědách si všichni myslí, že je to takovej pseudoobor, ale strašně záleží na přístupu. Jako u každýho humanitního oboru to můžeš s přehledem proflákat, na druhou stranu z toho lze i hodně vytěžit. Mě bavila syntéza umění, snažila jsem se pochopit jejich kontext a provázanost od obecný teorie estetiky po analýzu konkrétního filmovýho díla. Viděla jsem v tom velkej prostor pro seberealizaci, od učení přes různý zahraniční stáže. Kromě Finska jsem byla třeba měsíc v Moskvě pracovat pro filmovej festival, tam bych se bez konexí se školou jen těžko dostala. Jinak jsem ale všeobecně takovej studijní typ. Moje vysněný povolání bylo nekonečnej student, což se zatím daří.

A co studuješ teď?

Úplnou náhodou jsem se dostala na Univerzitu v Pardubicích jako záskok za vyučující na mateřské. Tam jsem se seznámila s komunitou lidí, co vede Centre for Ethics, což je výzkumný pracoviště pod Filozofickou fakultou. Vždycky jsem se chtěla vrátit na akademickou půdu jako doktorand, takže jsem se přihlásila do výběrového řízení se svým projektem, který reflektuje etické problémy spojené s veřejným prostorem, genezí moderního města, urbanismem a aktivním občanstvím. A vyšlo to.

Pracuješ pro kino Bio Central v Hradci Králové. Co tě ještě pojí s filmem? Jaké filmy máš ráda a jaký tě zaujal naposledy?

Do kina jsem nastoupila hned po škole na pracovní pozici s názvem “provozní ředitelka”, což mi přišlo jako čerstvýmu teoretikovi dramatických umění celkem dobrý. Bylo to velmi intenzivních pět let, ale pak byl čas posunout se dál. S kinem spolupracuju pořád, založila jsem animační dílny pro děcka Filmoviště, které pořád vedu. S filmem mě pojí i práce pro festival Jeden svět, kde jsem v týmu programové rady. To, co si sama pustím, odvisí hodně od nálady - všeobecně mám ráda ruský filmy, naopak zase nechodím na francouzský. To je takovej můj jednoduchej kompas. Doma na počítači mě koukat nebaví, takže jsem limitovaná tím, co nabízejí kina nebo festivaly, popřípadě to jistí bílý prostěradlo a projektor. Jako poslední mně utkvěl v paměti - psala jsem totiž diplomku zaměřenou na hlavní dětskou postavu a na to, jak její úhel pohledu může hýbat s vnímáním filmu a narativem. Bylo mi to dost blízký.

Pocházíš z Hradce Králové. Co pro tebe to město znamená, jak ho vnímáš?

Hradec je záchranná síť, vracím se tam, a zase utíkám. I školy jsem si záměrně vybírala mimo Hradec. Jinak je to jednoduchý město na žití. Malý, kompaktní, na kole ho přejedeš za dvacet minut. Znáš místa, kde někoho vždycky potkáš, zároveň víš, kam se schovat, když chceš bejt sám. Mně tu chybí víc aktivních lidí v mým věku a víc podnětů - občas mám strach, že upadnu do příjemný letargie. Nic se po tobě nevyžaduje, stačí si jen tak bejt a konzumovat, co město nabízí. Jako největší mínus vnímám to, že tady není žádnej hudební klub. To je hodně tristní, že si krajský město nedokáže dlouhodobě udržet prostor pro koncerty, kde se nemusí končit v deset večer. A ještě chybí alternativní kultura mimo kamenný instituce, prostě spodní proudy zatím tečou dost líně.

Studovala jsi ve Finsku, navštívila Norsko a pracovala na farmě ve Švédsku. Jaký je vztah Aneta – Skandinávie? Co tě na těch zemích fascinuje?

To je dlouhotrvající stabilní partnerství. Do Finska mě poprvé přivála škola a od tý doby se tam vracím jako bumerang. Pracovně, studijně nebo jen tak pro radost. Je to pocit, co nejde nějak racionálně obhájit. Ale funguje asi takhle: přijedeš do země, kde jsi nikdy nebyl, nerozumíš jazyku, ale připadáš si tam doma víc než kde jinde. Dost tomu pomohl fakt, že nejsem úplně milovníkem tepla. Mám ráda sníh a určitý společenský distanc. Jinak mě samozřejmě fascinuje finský školství a vůbec jejich politika. Pracovala jsem tam na velvyslanectví a jednou mě vzali na schůzku na ministerstvo. Bylo to někdy v prosinci, takže zima a sníh, ale stejně většina těch diplomatů dorazila na kole. Zkrátka jsem tam měla pocit sdílený mentality a morálních hodnot.

Jaké bylo pracovat na farmě na severu Švédska? Náročné, radostné?

Bylo to úplně nejlepší. Jela jsem tam poprvé jako dobrovolník, výměnnej obchod práce za ubytování a jídlo. Tři dny rovná cesta autem na sever se sluncem, co nezapadá - a uprostřed ničeho se v jezeře zrcadlila červená farma. Měla jsem obrovský štěstí na lidi, u kterých jsem byla: Margaretu a Lasseho považuju od tý doby za svoje švédský rodiče, za kterejma se pořád vracím. Naučili mě toho hrozně moc. Třeba postavit domek pro koně nebo povely pro psy ve švédštině, zkrátka věci, který úplně běžně využiješ v normálním životě. Navíc jsem se tam dost nakazila komunitním vesnickým duchem: společný pečení chleba, saunovačky u jezera, slavnost otvírání plechovek se smradlavejma rybičkama. To mi tady chybí. Jo a taky fika - magická formule, kterou když vyslovíš, tak všichni všeho nechaj a jdou na kafe a koláč. Zážitků je tisíc, ale na co určitě kromě všech přírodních krás a vřelejch lidskejch pocitů nezapomenu, je, jak jsem zahradním traktůrkem najela do elektrickýho ohradníku. A taky jak nám náš soused dával lekce boje s medvědem, protože ho viděl jednou večer u našeho karavanu. Naštěstí prý stačí bodnout ho nožem za ucho. Úplně se mi ulevilo.

Máš takový po skandinávsku silný charakter? V rámci projektu NUUK, kulturní sauny a osvěžovny, děláte všechno s Natálií Kratochvílovou, na festival Nábřeží saunařů, který jsi spolupořádala, jste za bouřky samostatně převáželi saunu, práce na farmě taky není pro křehké holčičky. Jsi člověk, který nehledá jednoduché cesty? Máš ráda tvrdou práci?

Asi mám ráda výzvy. Poslední měsíce bezčasí jsme využili k práci na NUUKu, dávali jsme novou dřevěnou fasádu a střechu. Byl to prima čas v montérkách, kdy se minuty počítaly na natřený prkna. Je to nějakej budovatelskej duch, co mám v sobě. Uspokojuje mě pocit udělaný práce, viditelný změny. A taky moc často na věci neříkám ne. Musíš najít balanc mezi psychickou a fyzickou prací. Většinu věcí dělám na počítači, takže je pak fyzická práce nejlepší terapií, zpřítomněním těla, navíc s hmatatelným výsledkem. Bohužel nejsem moc zručná, takže pro mě nepřipadá v úvahu žádná umělecká činnost. Úplně ideální je silová automatizovaná práce: štípání dřeva, natírání, zatloukání a všeobecný ničení. Vypneš hlavu a jedeš. V očkovacím průkazu mám u šestileté prohlídky poznámku: zdravé, statné. Takže spíš než skandinávský charakter bych to klasifikovala jako celkovou náturu.

Co děláš ve volném čase? Jak odpočíváš a zbavuješ se stresu, kromě sauny, samozřejmě?

Já jsem takovej hopik. Neumím se zastavit, furt se někde něco děje, u čeho chci bejt. Ráda dělám cokoliv spojenýho s velkým výdejem energie, od fotbalu přes tanec po štípání dřeva. A taky mě baví pozorovat, jen tak chodit, koukat a pít hodně kafe.

Jaký článek pro Full Moon si ti vryl do paměti nejvíc?

U většiny článků si pamatuju spíš proces než výsledek, takže je to určitě recenze na desku Anny von Haussvolff. Napsala jsem ji v letadle na trase Pardubice - Alicante mezi mrakama s výhledem na zasněžený Alpy. Ten vizuální vjem úplně zrcadlil moje pocity z alba. Stačilo to jen správně seřadit.

Co přeješ Full Moonu k deseti letům?

Čistý nebe a dobrej dosvit.