Články / Reporty

Možná přijde i Achnaton (Philip Glass Ensemble)

Možná přijde i Achnaton (Philip Glass Ensemble)

blueskin | Články / Reporty | 13.10.2023

Koncertní bůh má poťouchlý smysl pro absurdno. Během posledního pražského vystoupení The Necks mě trhal kašel, který k pochopitelné nelibosti ostatních návštěvníků poněkud narušoval komorní vyznění hudby australského tria. Aktuálně mi nástup podzimní virózy vyšel na týden, kdy do hlavního města zavítal dvorní ansámbl Philipa Glasse. Rouška a tableta kodeinu se tak pomalu stává nezbytnou součástí mé koncertní výbavy.

Philip Glass Ensemble se tentokrát musel obejít bez svého otce zakladatele. Glassovi bude v lednu osmdesát sedm a zámořské cesty prý omezuje na nutné minimum. Deset let staré vystoupení v ostravském Gongu, během něhož zazněla kompletní, pětihodinová skladba Music in Twelve Parts, tak bylo pravděpodobně poslední šancí vidět a slyšet amerického velikána minimalismu naživo. Přesto byl duch Philipa Glasse během říjnového večera v Arše hmatatelný – nejen v podobě úvodního vzkazu, který z pódia přečetl ředitel této končící scény Ondřej Hrab, ale i v sehraném a technicky precizním projevu samotného ansámblu. Trojici dechařů doplňovali tři hráči na syntezátory, přičemž Lisa Bielawa zastávala – stejně jako v Gongu – i roli jediné vokalistky.

K tomuto sextetu je třeba přičíst i dva zvukové techniky. Glass si totiž potrpí na správné vyznění své hudby, ke kterému notně přispívá i vytvoření adekvátních akustických podmínek. Zní vám to příliš akademicky a upjatě? Nu, velkých dobrodružství se divák na koncertech Philip Glass Ensemble nedočká, maximálně těch souvisejících s posluchačskou náročností. Pokud byla první část vystoupení ještě relativně vstřícná (zazněly dvě ukázky ze suity Glassworks, jednou se připomněl soundtrack k Reggiovu Koyaanisqatsi a před pauzou došlo i na jednu dvanáctinu Music in Twelve Parts), pak druhá polovina názorně ukázala, v čem kdysi spočívala radikalita Glassova hudebního směřování.

fotogalerii z koncertu zhlédněte tady

V porovnání s jeho pozdější, Wikipedií trefně označovanou pojmem „walkman-suitable“, tvorbou jsou Glassova klíčová díla plná posunů hudebních frází, protichůdně působících figur a podobně. Platí to jak o Music in Twelve Parts, tak i o komorní opeře The Photographer a samozřejmě i o rozmáchlé operní trilogii Einstein On the Beach, Satyagraha a Akhnaten, ze kterých se hrálo ve druhé části večera. Právě tohle byl ten dřevní minimalismus, na který lákal podtitul večera s názvem Early Works. Minimalismus, který na rozdíl od Glassovy proslulé soundtrackové tvorby nekoketuje s romantismem a nehladí po srsti, nýbrž zavádí posluchače do komplikovaného, a navíc multidimenzionálního hudebního labyrintu.

Celé to trvalo bezmála dvě hodiny a nepřítomný Philip Glass mohl být spokojený. Jeho ansámbl působí i v šesté dekádě své existence dojmem tělesa, které je jeho hudbě naprosto oddané a dokáže ji posluchačům předat v autentické podobě, v níž se v podivuhodném koktejlu mísí prvky konejšivosti opakujících se struktur a jisté drásavosti dané jejich promyšleným narušováním. Příště bych si prosil provedení kompletního soundtracku ke Koyaanisqatsi, který má Philip Glass Ensemble rovněž v repertoáru.

Info

Philip Glass Ensemble (us)
12. 10. 2023 Divadlo Archa, Praha

foto © kubuthor

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

V samotách i v davu (Letní kapela)

Tomáš Jančík 15.12.2024

„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.

Sonda za obzor

Viktor Hanačík 11.12.2024

Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...

Čočkový dortík (Blixa Bargeld & Teho Teardo)

Viktor Palák 08.12.2024

Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.

Predĺžený víkend sónických rituálov (Next Festival 2024)

Richard Michalik 03.12.2024

Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.

Andalusian Crush (Monkey Week 2024)

Michal Pařízek 30.11.2024

Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...

Sonické prostory ve světle minimalismu (Sonda 2024)

Viktor Hanačík 28.11.2024

Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.

Chvilky transcendence (Roomful of Teeth)

Jan Starý 20.11.2024

Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.

Postřehy v modré (Blues Alive 2024)

Jiří V. Matýsek 19.11.2024

„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.

Jenny chce byť strojom (Jenny Hval)

Ema Klubisová 19.11.2024

I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.

Pohleďte, krásný, raněný démon (Current 93)

Viktor Palák 18.11.2024

Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace