blueskin | Články / Reporty | 13.10.2023
Koncertní bůh má poťouchlý smysl pro absurdno. Během posledního pražského vystoupení The Necks mě trhal kašel, který k pochopitelné nelibosti ostatních návštěvníků poněkud narušoval komorní vyznění hudby australského tria. Aktuálně mi nástup podzimní virózy vyšel na týden, kdy do hlavního města zavítal dvorní ansámbl Philipa Glasse. Rouška a tableta kodeinu se tak pomalu stává nezbytnou součástí mé koncertní výbavy.
Philip Glass Ensemble se tentokrát musel obejít bez svého otce zakladatele. Glassovi bude v lednu osmdesát sedm a zámořské cesty prý omezuje na nutné minimum. Deset let staré vystoupení v ostravském Gongu, během něhož zazněla kompletní, pětihodinová skladba Music in Twelve Parts, tak bylo pravděpodobně poslední šancí vidět a slyšet amerického velikána minimalismu naživo. Přesto byl duch Philipa Glasse během říjnového večera v Arše hmatatelný – nejen v podobě úvodního vzkazu, který z pódia přečetl ředitel této končící scény Ondřej Hrab, ale i v sehraném a technicky precizním projevu samotného ansámblu. Trojici dechařů doplňovali tři hráči na syntezátory, přičemž Lisa Bielawa zastávala – stejně jako v Gongu – i roli jediné vokalistky.
K tomuto sextetu je třeba přičíst i dva zvukové techniky. Glass si totiž potrpí na správné vyznění své hudby, ke kterému notně přispívá i vytvoření adekvátních akustických podmínek. Zní vám to příliš akademicky a upjatě? Nu, velkých dobrodružství se divák na koncertech Philip Glass Ensemble nedočká, maximálně těch souvisejících s posluchačskou náročností. Pokud byla první část vystoupení ještě relativně vstřícná (zazněly dvě ukázky ze suity Glassworks, jednou se připomněl soundtrack k Reggiovu Koyaanisqatsi a před pauzou došlo i na jednu dvanáctinu Music in Twelve Parts), pak druhá polovina názorně ukázala, v čem kdysi spočívala radikalita Glassova hudebního směřování.
fotogalerii z koncertu zhlédněte tady
V porovnání s jeho pozdější, Wikipedií trefně označovanou pojmem „walkman-suitable“, tvorbou jsou Glassova klíčová díla plná posunů hudebních frází, protichůdně působících figur a podobně. Platí to jak o Music in Twelve Parts, tak i o komorní opeře The Photographer a samozřejmě i o rozmáchlé operní trilogii Einstein On the Beach, Satyagraha a Akhnaten, ze kterých se hrálo ve druhé části večera. Právě tohle byl ten dřevní minimalismus, na který lákal podtitul večera s názvem Early Works. Minimalismus, který na rozdíl od Glassovy proslulé soundtrackové tvorby nekoketuje s romantismem a nehladí po srsti, nýbrž zavádí posluchače do komplikovaného, a navíc multidimenzionálního hudebního labyrintu.
Celé to trvalo bezmála dvě hodiny a nepřítomný Philip Glass mohl být spokojený. Jeho ansámbl působí i v šesté dekádě své existence dojmem tělesa, které je jeho hudbě naprosto oddané a dokáže ji posluchačům předat v autentické podobě, v níž se v podivuhodném koktejlu mísí prvky konejšivosti opakujících se struktur a jisté drásavosti dané jejich promyšleným narušováním. Příště bych si prosil provedení kompletního soundtracku ke Koyaanisqatsi, který má Philip Glass Ensemble rovněž v repertoáru.
Philip Glass Ensemble (us)
12. 10. 2023 Divadlo Archa, Praha
foto © kubuthor
Tomáš Jančík 15.12.2024
„Jako pes, pes,“ ozývá se šeptem z publika. Švejdík přichází přes červeně nasvětlené pódium a hlasům jejich slova oplácí.
Viktor Hanačík 11.12.2024
Monumentální klenby připomínají sakrální chrámy. Čtyři reproduktory v rozích a čtyři výkonné lasery na vysokých stativech...
Viktor Palák 08.12.2024
Střih, více než deset let poté vyprodávají oba hudebníci Archu a koncert znovu začíná Bargeldovým žlučovitým máváním směrem ke zvukaři, který nejprve nemá svůj den.
Richard Michalik 03.12.2024
Hudba dokáže otvárať nové perspektívy, ktoré neustále potrebujeme ohýbať, a NEXT si je toho veľmi dobre vedomý. Report.
Michal Pařízek 30.11.2024
Sevilla. Město plné barev, chutí a života, vonící po všudypřítomných pomerančích. Tamní showcase festival se svému městu podobá...
Viktor Hanačík 28.11.2024
Bylo to na hraně mozkové kapacity, hrozilo smyslové přetížení a nevolnost. Být snímek kratší, získal by si zřejmě pozitivnější přijetí, bez nežádoucích somatických následků.
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.