Mueran Humanos: Následovat svoje posedlosti

Carmen Burguess a Tomás Nochteff se seznámili v rodném Buenos Aires, společně tvořit ale začali až po dalším setkání v Barceloně. Z katalánské metropole se Mueran Humanos po několika letech přesunuli do Berlína a právě tam, v pověstném studiu andereBaustelle patřícím Einstürzende Neubauten, vzniklo jejich album Miseress (2015). Vyšlo na prestižním labelu ATP Recordings a v kariéře Mueran Humanos znamenalo jasný zlom. Carmen s Tomásem si to sice uvědomují, ale nikterak se tím nenechají rozhodit, ostatně skupina, která nese v názvu sousloví Lidi chcípněte, by jistou dávku chladnokrevnosti oplývat měla. S Mueran Humanos jsme dělali rozhovor před čtyřmi lety, když uzavírali tehdejší Full Moon Stage na Colours, teď se vrací do smíchovského klubu Underdogs’. Potěšení na naší straně.

Mueran Humanos jste založili až ve chvíli, když jste se společně sešli v Evropě. Nakolik se místní klima na zvuku kapely podepsalo?
Tomás: Znali jsme jeden druhého z Buenos Aires. Ve chvíli, kdy jsme založili Mueran Humanos, byla Carmen v Evropě sotva pár dní. Zamkli jsme se v pokoji a začali. Takže nemám pocit, že by měl život v Evropě na kapelu nějaký velký vliv. Ovšem je potřeba říct, že Buenos Aires je přístav a velmi kosmopolitní místo, odjakživa ovlivněné imigranty z celého světa a často právě Evropany. Tudíž je možné na naší kapele nějaké evropské vlivy vypozorovat, ale já o nich nevím. Naopak bych řekl, že Mueran Humanos jsou nějakým zvláštním způsobem hodně ovlivněni právě Buenos Aires.

Carmen: Každé město má svůj osobitý charakter. Města jsou plná hluků, které mohou postupně přecházet v hudbu a možná takhle nějak ty vlivy fungují. Když si vezmu naší píseň Mi Auto, můžeš o ní říct, že je zjevně ovlivněná krautrockem, a bude to pravda. Na albu ale přece není zachycená jen hudba, ale i to, co je ve vzduchu na konkrétním místě. Jednu noc jsem se procházela po Berlíně a to město prostě zní přesně jako krautrock. Jsem moc šťastná, že jsem to slyšela, a určitě mě to nějak ovlivnilo.

Tomás: Tím si nejsem úplně jistý. Pamatuji si, jak jsem jel kdysi dávno ve vlaku, který projížděl industriálním předměstím Buenos Aires, ten vlak byl plný unavených dělníků, kteří mířili po práci domů. Skrz okno jsem sledoval, jak míjíme jednu továrnu za druhou, a najednou z ničeho nic chlápek, který procházel vlakem a prodával různé popové bootlegy a vypálená CD, pustil ze svého přenosného přehrávače strašně nahlas The Model. Najednou mi došlo, že Kraftwerk tehdy vlastně chtěli popsat krásu tohoto světa a v hudbě se skvěle odrážela i melancholie té situace. Nemyslím, že jde jen o německou záležitost, a to říkám jako kompliment. Je možné to aplikovat na všechna industriální a postindustriální společenství.

V Evropě jste už poměrně dlouho, máte ještě vůbec nějaký přehled o scéně v Buenos Aires?
Tomás: Jasně, jezdíme tam každý rok. Myslím, že je to celkem podobné, jako když jsme tam ještě žili, tedy co se týče nějakých jmen, velikosti scény. Vždycky jsme byli outsideři, ale právě to nás s podobnými lidmi spojovalo. To pouto se nepřerušilo jen proto, že nyní žijeme někde jinde. Podíleli jsme se na odvrácené straně naší kultury a pokračujeme v tom dál. Každý rok se vracíme a hrajeme s lidmi, které máme rádi, s lidmi, kterým jde o podobnou věc.

Carmen: Loni jsme pro německý časopis Electronic Beats připravili kompilaci současných argentinských kapel, jmenuje se Discover Argentina's Prolific Underground Rock Scene.

Přijde mi, že se v posledních letech objevuje stále víc kapel z Jižní Ameriky, respektive se o nich začíná víc vědět i tady v Evropě, například Folläkzoid nebo The Holydrug Couple z Chile. Přichází doba latinskoamerických kapel?
Tomás: Rozhodně, už bylo na čase! V Jižní Americe všechno začalo v podstatě ve stejnou dobu jako tehdy v Anglii, už je třeba změnit tu situaci, kdy jsou podobné kapely totálně ignorovány. Navíc právě teď je těch, které za to stojí, opravdu hodně – v Mexiku jsou to Soledad nebo San Pedro el Cortez, v Peru zase Cocaina, Varsovia nebo Liquidarlo Celuloide. U nás v Argentině určitě Mujercitas Terror a DHD. K objevení toho máte spoustu!

Carmen: Právě pro Mujercitas Terror zrovna chystám první evropské turné, přijedou v září. Hrají už patnáct let a možná by tě udivilo, jak dobří jsou živě. Je možné, že si lidé, kteří se o hudbu hodně zajímají, začínají pomalu uvědomovat, že i na odlehlých a izolovaných místech se děje něco speciálního. Díky internetu mají lidé konečně přístup a možnost objevovat nové věci, což dříve bylo poměrně složité. Ale stále jde jen o lidi, kteří jsou do hudby ponořeni, jen ti mají odvahu pustit se do neprobádaných končin.

Celý rozhovor si můžete přečíst v magazínu Full Moon #61.