Na doma: Krása v opakování

K některým věcem se strašně ráda vracím. V tísni čtyř stěn to ale chtěl přehlušit pocit, že není čas, kterého máme teď víc než kdy jindy, ztrácet čas. Že mezi prsty nesmí protéct ani jeden nový obzor nebo online certifikát za kurz potápění ve vaně. Na internetu probíhá hluboká těžba lidského potenciálu, ale mně se zrovna chce prostě jenom být. Zaseknout se s jedním songem zasmyčkovaným v hlavě i v přehrávači a nepřipadat si neschopně, když do nového světa nevstoupím jako lepší člověk.

Jako malá jsem se neustále vracela k dětem z Bullerbynu. Byla to terapie při stonání i při špatné náladě. Teď už doma jednoho Lasseho mám a špatnou náladu léčím útěkem od slov do sluchátkama zapouzdřené hudební bubliny. Existují totiž songy, chutě, barvy, co se dají slyšet, vnímat a užívat si pořád kolem dokola. Při jejich poslechu vždycky vykoukne něco nového, ale zároveň dokážou uklidnit starými známými vzorci. Tady je svět ještě v pořádku. Co jsou zkrátka hity do doživotní mentální karantény? Dlouhý seznam, který by se měnil v závislosti na ročním období, geografický půdě pod nohama i aktuální náladě momentálně škrtám na jedno jméno.

Toma Waitse jsem poprvé potkala v norským sekáči. V sekci černá trička za třicet se vždycky našlo nepřeberné množství hudebních interpretů sepraných na hrudi. Většinu z nich jsme neznali, ale podle „nebezpečnosti“ fontu se dal celkem dobře odvodit hudební žánr. Na jednom byla ilustrace chlápka v klobouku s cigaretou a nápisem: I Hope My Pony Knows the Way Back Home. Jasný úlovek toho osudného dne, na pubertální škále hodnocený jako „sexy a nebezpečný“. Náš vztah se postupem času vyvíjel od „je to složité, ježiš, vždyť je to starej chlápek s divným hlasem“ až po „pusť to ještě jednou, vždyť je to super starej chlápek s divným hlasem“. Jeho genialitu jsem pak ještě víc docenila ve spojení s Jimem Jarmuschem. A k tomuhle paktu taky míří moje hudební loap a youtube stopa. Můj karanténní song, se kterým se dá tancovat, druhou rukou vařit kafe, bejt na oko smutnej, ale zároveň se usmívat.

U filmu Dawn By Law, jsem asi třikrát usnula, ale možná jen proto, abych se mohla znovu vrátit na začátek a poslechnout si úvodní píseň Jockey Full of Bourbon. Samotný snímek v podstatě nabízí skvělou glosu k aktuální situaci. Tři hlavní postavy se díky nečekaným událostem ocitají za mřížemi. Tahle malá plocha a omezené možnosti pak dávají prostor vyniknout jejich, řekněme, svérázným charakterům, stejně tak jak to teď zažívají mnozí z nás ve svých vlastních izolacích. Tak vemte pozvání na hořkosladkou virtuální jízdu po louisianských příbytcích a spletitých lidských osudech za doprovodu magického hlasu Toma Waitse. Zcela optimisticky začínající na hřbitově.

„Hey little bird, fly away home. Your house is on fire, your children alone.“