Kristýna Trochtová | Články / Reporty | 16.12.2016
Patos je potok, co nikdy nevyschne; propiska, co se nevypíše. Houpací koně, a především jejich vrchní textař Jiří Imlauf, s ním vždycky uměli pracovat a nepřekročit hranici dobrého vkusu. Já to ale asi nedokážu, cestovat přes tři hodiny do stověžaté děvky Prahy, abych si poslechla tu svou nejoblíbenější Alabastr pizzu, která stejně – přirozeně – nezazněla, vyžaduje už sakra nějaké srdcařství. A tak mířím na kopec, kde začínaly a začínají ty nejzásadnější příběhy. Už tady přemýšlím, jak to celé uchopit, aby to nebylo moc osobní a aby z říčky nakonec nebyl Atlantik.
Strahov, něco po osmé. Přicházím evidentně včas – před vyprodanou Sedmičkou stepují nešťastníci a nešťastnice, na něž se už nedostalo, a z klubu se ozývají povědomé tóny otvíráku Růžového alba. No ano, krásný klub, všichni to říkáme a rozplýváme se neuvěřitelně, ale má i své limity. Třeba ten, že kapelu vidíte jen tehdy, jste-li v některé z prvních čtyř řad. Nevermind. Po několika hodinách ve vlaku vezmete zavděk i nulovým výhledem, který se rovná účesu Pavla Turka, ač bez možnosti výběru.
Houpací koně platí za nezaměnitelnou a dnes jistě i nepostradatelnou kapelu, která dávno přerostla svůj někdejší lokální status. V průběhu večera se to potvrdilo hned několikrát. Když celá Sedmička sborově zpívala v š e c h n y everestovské texty, co uzpívat mohla, jednalo se o momenty regulérního dojetí a radosti. A když se Jiří Imlauf jako by mimoděk zeptal, kde že jsou jeho přátelé dneska v noci, a z publika se ozvalo mohutné "Tady!", něco tam zajiskřilo, div že nechytl barák. Nebeské Lucii s démony, co dole někde řvou, byl neplánovaně také vzdán hodně hlasitý hold. Napadá mě – slyšela to?
Kde jste mý přátelé dneska v noci je fantastická deska o vysloveně nefantastické době. Jsou to pořád ti samí Koně, jen s trochou kouřové pachutě první desky Black Heart Procession, Koně jednoduše přetření na černo. Poslech Růžového alba (jehož artwork v sobě ukrývá vtipný paradox) leccos sliboval, ovšem že bude mít Mapa naživo takovou sílu, to by mě skutečně nenapadlo. Slováci tomu říkají zimomriavky, v imlaufovském slovníku ale hledejte heslo dýchání pod hladinou. Mám neodbytný pocit, že oblíbení Ústečáci odehráli tak skvělý set, až se v něm jen s velkými obtížemi hledají pomyslné highlighty. Srpen, Mlýny a vůbec všechny ty utrápené skorohity z nové desky byly naživo jednou velkou emoční náloží, zklidnění a úsměvy přišly až s tou neohratelnou písní V noci; písní o otevřených účtech nejen v ústecké Mumii. Petr Kuneš se vzádu u merche taky potutelně usmíval.
Ale kruhy se neuzavírají tak snadno. Symbolicky ten účet zavřít s Hot Chip prostě nestačí. Ne. Musel dorazit Honza Brambůrek, abychom se mohli začít bavit o klubové události roku (Priessnitz nechť necítí křivdu). A víte co? Jeden highlight přeci jen najdeme. Tedy – když se budeme hodně snažit a zkusíme si rozpomenout na to, jak málo nám stačilo. Přesně tak, skladba Málo z přelomové desky Hotel Palace nikdy nezažila působivější předvedení; hádám, že tolik energie ze sebe Houpací koně od devadesátek nevymačkali. Zapomeňte na Bourkovu studiovou předělávku, tohle byl čistý rokenrol, tak jak ho Houpáči skrze své idoly vždy vzývali.
Ještě je třeba uvést několik postřehů. Zaprvé: jakkoli mi to nejde přes jazyk, kapela odchodem Míly Kolenatého neutrpěla tak moc, jak bych čekala. Pavel Nepivoda do mladého a perspektivního kolektivu, o němž je řeč, zapadl velmi dobře. Zadruhé: ztrácet čas je pitomost – a on běží fakt rychle. Uvědomíte si to třeba ve chvíli, kdy Jirka Imlauf zpívá "půlka nad čtyřicet, půlka pod šedesát". Dále: Koně se pořád tváří jako že nic, ale ono spíše všechno. Říčka? Potok? Atlantik?
Houpací koně
13. 12. 2016 Strahov 007, Praha
foto © Romana Kovácsová
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.