Návrat na počátek dějin (Čevengur v HaDivadle)

Program minulé sezóny HaDivadla nazvaný „Věčný návrat – krize budoucnosti“ zakončila na konci září adaptace ruského antiutopistického románu Čevengur v režii Jana Kačeny. Inscenace nejen že tázavě uzavírá loňské motto „a co dál?“, ale jak ve výběru titulu, tak v jeho zpracování se explicitně odráží ideové směřování tvůrců.

V českém kontextu jde vůbec o první divadelní ztvárnění díla nepříliš známého ruského prozaika, dramatika a publicisty Andreje Platonova (1899–1951). Literární tvorba tohoto represemi postihovaného autora se vyznačuje filosofickým nadhledem, ale zároveň i vnitřním soubojem idealismu a skepse z nastupující ideologie. Toto napětí je příčinou lyrického naladění jeho paradoxně vzdušných a prozářených antiutopických krajin a dějů. V hroutící se románové struktuře Čevenguru (1926–29) Platonov tematizuje průběh revoluce daleko od vroucího epicentra, kde se ustanovování nových pořádků jeví ve své prázdnotě a naivitě ad absurdum. Z mužika na vyprahlé stepi se stane soudruh na vyprahlé stepi. To je jediný rozdíl. V líčení osudu budovatelské činnosti lidové vrstvy se bije soucit a naděje na jedné straně a skepse z nezodpovědné revoluce na straně druhé.

Básnivá metaforičnost Platonovova jazyka a množství motivů v nekonečné ruské šíři spíše nebytí než bytí v bezčasém a neprostorovém Čevenguru po divadelní adaptaci přímo volá. K inscenaci Jana Kačeny, jejíž řád je výrazně určen scénografií Matěje Sýkory, se nedá přistoupit ani tak jako k dramatizaci románu, mnohem spíše jako k inscenaci atmosféry románové předlohy. Ta se vyznačuje jistou neurčitostí a lze ji interpretovat různě s důrazem na tu či onu rovinu – politicky kritickou, existenciální, kosmogonickou. Tvůrci svou interpretaci nekontextualizují a do detailu vystihují hlavně formální principy Platonovova textu, jako např. neautonomní individua, fragmentární strukturu děje, porevoluční apokalyptickou náladu bezčasí nebo podivnou absurditu jednání budovatelů Čevenguru.

Čevengur předestírají jako časoprostor vytržený z tohoto světa, jako svébytný uzavřený Platonovův svět bez veškerého vývoje událostí. Dramaturgie (Ivan Buraj) jako by se vcítila do pozice autora předlohy, oprostila se od nánosu dějin, postavila se na jejich počátek a přejala jeho rozpolcenost mezi skepsí a idealismem, což navíc zvolila za jediný možný interpretační klíč. Z toho pro mě plyne dvojí. Zaprvé zřejmě nastal čas, kdy se marxistická filosofie pomalu zbavuje svého dezinterpretovaného významu a HaDivadlo představuje jedno z míst, kde k ní takto přistupují. Zadruhé si nejsem jistá, zda to lze s ohledem na její minulost vyjádřit, byť (nebo právě) divadelním jazykem, takto bezproblémově.