Nechceme přece zabít trombonistu, nebo ano?

Směska hudebních stylů, o které se Firewater opírají, mě trochu děsila. Něco mám rád (punk, klezmer), něco snesu (world music, salsa, mambo) a něco vysloveně nesnáším (ska). Doufal jsem, že toho skáčka nebude moc a zvukař z toho nenavaří eintopf nebo dort pejska a kočičky. Stejnětak jsem doufal, že si vezou vlastního zvukaře; nevím proč, ale až na pár výjimek to u nás vlastními silami neumíme – bývá to slušné, dobré, ale proč ne výborné?

Některé skladby Firewater se mi líbí, něco jsem znal už z dřívějška (asi z rádia?), někde mě zaujal třeba jen motiv nebo riff, který jsem v rychlosti naposlouchal z ukázek na iTunes. Ska, to je asi od slovesa SKÁkat, ne? Budu se muset držet někde vzadu, abych nemusel na ska skákat. To jsem naposledy dělal asi před čtyřmi lety na koncertě Biohazard v Abatonu a málem dopadl jako ten nešťastník z koncertu Lamb of God.

Náštěva Rock Café byla moje premiérová. Na zvukovou izolaci bylo evidentně vynaloženo dost peněz, žel nezbylo na vzduchotechniku, takže i když jsem neviděl mnoho kouřících, oblečení mi smrdělo jako po víkendu tráveném v hospůdce páté cenové skupiny. Nejsem militantní nekuřák, ale proč, ksakru, musím smrdět? A když s rostoucími cenami cigaret klesá i kvalita toho, co lidé pálí, už ani to pasivní kouření není požitek jako kdysi... Kouřilo se všude (a nejparadoxněji i v zákulisí), přestože trombonista ústy frontmana Toda A několikrát poprosil, aby si lidé nechali cigaretu na později. „You don’t want to kill the trombonist, do ya?“

Začalo se krátce po deváté a informace nelhala: naživo jsou Firewater opravdu skvělí. A dokonce zvuk byl dobrý! Zprvu se mi zdál tišší, ale zvukař logicky a správně během koncertu pomalu přidával na hlasitosti. Zpěvu bylo dobře rozumět – i neangličtináři zachytli a porozuměli mnohým slovům. Kdybych byl pánem šavlí, přidal bych na trombonu, více to mohlo cinkat a naopak bych lehoulince ubral zpěvu, ale jen pro místo, kde jsem stál. Jinde to mohlo být jinak a lékárenské dovažování by bylo na nic. Setlist by ze mě, bohužel, nedostala ani CIA na Guantanámu. Něco jsem poznal podle názvu, něco si dokonce zapamatoval: A Little Revolution, Feeling No Pain, This Is My Life. A spousta skáčka.

Sál nebyl přeplněný, takže kdo chtěl, mohl si pod pódiem pohodlně zaSKÁkat a zazpívat nebo zařvat. Kdo ne, mohl si ve střední části jen poposkočit a vlnit se do rytmu, vzadu postávat nebo popocházet a v klidu popíjet. Poslední dobou raději chodím na koncerty, kde se může sedět nebo se na festiválcích procházet a povalovat se – stát na místě hodinu nebo déle je vražda pro kolena i záda. Sám od půlky koncertu trpím, těším se na konec a vůbec si to neužiju. Ale Firewater jsem si užil, i když hráli odhadem solidní hodinku a půl, ale na (druhý) přídavek se zlákat nenechali. Místo toho vzali na jednu z posledních písniček na pódium několik diváků, aby si s nimi zatancovali.

Merchandise kapely opět bída! Tentokrát bylo na prodej, až po koncertě, jen pár kousků cédéček (za 300 Kč) a elpíček (za 400 Kč), navíc jen poslední titul International Orange! Ale i když jsem několikrát psal, že desku bych si nekoupil, nepřepálil a dokonce ani nestáhl, neodolal jsem a jeden asfaltový kotouč stejně zakoupil. Nejsem nemocný?