Václav Valtr | Články / Reporty | 05.03.2023
Venku mrzne a studené zdi i nápoje smíchovského klubu Underdogs' na první pohled nepůsobí vřele, nicméně panuje zde atmosféra napjatého očekávání. Kdo přišel dle rozpisu, dorazil (jak jinak) s výrazným předstihem – zvukovka Kayo Dot se protáhla a v době oficiálního startu se teprve dostávají ke zkoušce tuzemští Voluptas. Sklep se pomalu plní. Samotný začátek signalizuje, že nepůjde o standardní akci příznivců tvrdých kytar, protože první bod programu je posezení s Jasonem Byronem – básníkem a spisovatelem, který byl mimo jiné zpěvákem kapely maudlin of the Well, ve které se v devadesátých letech sešla část budoucí Kayo Dot, pro něž pak napsal řadu textů.
„Beseda“ nepřilákala zrovna davy a přes slibnou anotaci, dle které měl Byron mluvit o své spisovatelské a textařské dráze, přinesla lehké zklamání – umělec si otevřel desky s připraveným textem, který, spolu s ukázkou z jedné ze svých knih, přečetl a poté se rozloučil. I přes neoddiskutovatelnou relevanci bylo úvodní vystoupení poněkud rozpačité, nicméně alespoň nebylo přespříliš dlouhé a příjemně zaplněný klub se záhy ponořil do tvorby pražských Voluptas.
Ti předvedli, že si svou pozici předskokanů jedné legendy rozhodně zaslouží. Pod nálepkou blackmetalové kapely se totiž skrývá rázná formace, která se neštítí blacku, doomu, dynamických změn tempa a nálad s přiměřenou porcí elektroniky. Vše bylo navíc okořeněno hostujícím saxofonistou, díky čemuž měli diváci možnost zmítat se mezi pomalými plochami přízračného hluku a dravými návaly blackmetalové agrese. Jakožto člověk českou scénou téměř nedotčený jsem si koncert nesmírně užil s jistým pocitem hanby – jestli nám tady hrají takovéto kapely běžně, měl bych si doplnit vzdělání. Voluptas totiž přinesli velice dobře namíchaný koktejl síly a prudkosti s rafinovaností.
V deset nastoupili Kayo Dot o sedmi členech. Koncert sliboval mnohé, protože byl u příležitosti dvacetiletého výročí jejich debutu Choirs of The Eye. Sešlo se i jádro původní sestavy, která za těch dvacet let hostila přehršel muzikantů a jediným stálým členem je de facto frontman Toby Driver. Hned od prvních energických úderů skladby Marathon, které jsou následovány pomalou kontemplativní pasáží, bylo vidět nesmírné soustředění, které vedlo v absolutní preciznost provedení (postupně) všech skladeb proslulého alba.
Kayo Dot neholdují improvizaci, jejich skladby jsou promyšlené a pečlivě prokomponované. Toby Driver, střídající kytaru s baskytarou, s pokorou a naprostou přesností řídil celou kapelu gesty sbormistra a celý zážitek místy připomínal koncert komorní vážné hudby. Silný kontrast je nástroj, se kterým Kayo Dot ohromili své posluchače již na svém debutu – střídání tempa a nálad a okouzlující dynamika něžných ploch kláves, dechů (saxofonů a trubky) a houslí a poutavých kytarových sól upomínala na vážnou hudbu, art rock i jazz, nicméně skladby s bravurou přecházely do monumentálních i agresivních momentů, které podtrhovaly jejich metalovou estetiku.
Od samotného začátku se publikum naladilo na stejnou vlnu a rozpálenou atmosféru z Voluptas bez mrknutí oka přetavili v soustředění na podobných akcích nepříliš často viděné. Tiché pasáže, doznívání skladeb i mezery mezi nimi byly vyplněné srdečným a nadšeným potleskem, ovšem bez standardního řevu, skákání a vychlístaného piva. Toby Driver a jeho souputníci si zkrátka všechny okamžitě podmanili a za ruku je provedli především zákruty své první desky, přičemž pozdější tvorba taktéž nechyběla.
Celý koncert provázela krásná atmosféra něčeho mimořádného – kapela byla plně ponořená do svého výkonu a diváci ji odměňovali plnou pozorností. Souhra, která se bohužel nevidí tak často, vedla k fenomenálnímu vystoupení, které tento rok asi máloco překoná.
Kayo Dot (us) + Voluptas
2. 3. 2023 Underdogs', Praha
foto © Cáry mlhy
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.