Nejen jazzem živ je Portico Quartet

Festival Mladí Ladí Jazz slaví teprve pátý ročník, přesto si můžete být jisti, že ať vyrazíte na jakýkoliv koncert z jeho nabídky, nebudete litovat. Cílem festivalu je nabízet méně známá i veleslavná jména širší posluchačské obci za rozumné vstupné, takže si ani nejchudší studentík nemusí odpírat kulturu, aby mu zbylo na chleba. Jedním z nejočekávanějších vystoupení letošního roku byli Britové Portico Quartet, kteří se naposledy objevili v Čechách před dvěma lety jak na Colours of Ostrava, tak právě v rámci Mladí Ladí Jazz.

Večer odstartoval pražský projekt The Superpower; dlužno říci, že výběr předkapely vzbuzoval přinejmenším rozpaky. Spojení rocku, elektroniky, chilloutu i ambientu podmalované projekcí bylo sice zajímavé, většinu času to však vypadalo, že jste se omylem ocitli na zkoušce gymnaziální kapely, která ještě tak úplně neví, co chce, a není dostatečně silná, aby eklektickou směs zvládla sebevědomě předat publiku. S hosty, zpěvačkou či flétnistou dostaly skladby větší grády, kytaristův zpěv shazoval jinak velmi slušný hudební i vizuální doprovod.

Po poděkování sponzorům, které se obešlo bez trapnosti a nudy díky showmanství pořadatele, nastoupila očekávaná čtyřka. Portico Quartet jsou po devíti letech na scéně uznávanou kapelou. První dva roky jste ji mohli dokonce vídat na londýnských ulicích pod názvem London Hand Quartet. Basista Milo Fitzpatrick a saxofonista Jack Wyllie, kamarádi z dětství, k sobě přizvali bubeníka Duncana Bellamyho a hangistu Nicka Mulveye, a protože téměř nikdo z nich nemá akademické hudební vzdělání, společně objevují hudební zákonitosti a překračují hranice svých nástrojů. I proto se stal jedním z poznávacích znamení ufo připomínající kovový hang, který si přinesli do zkušebny jako bizarní suvenýr z festivalu Womad. Současné jméno vzniklo shodou náhod při krátkém turné po Itálii, kde kvůli dešti skončili pod kamenným portikem.

Východolondýnská parta byla za debut Knee-Deep in the North Sea (2007) nominována na cenu Mercury. Snad dobře, že ji nezískala, mezi britskými hudebníky totiž koluje pověra, že po oceněných neštěkne do roka pes. O čtyři léta později odešel Mulvey, což byla pro skupinu nepříjemná záležitost, kvalitních „hangistů“ není vzhledem ke krátké historii nástroje mnoho. Švýcarská firma, která je od roku 2000 vyrábí, navíc dělá s prodejem cavyky, zájemci si pro ně musí osobně dojíždět, seznam čekatelů je dlouhý, a pokud chcete později hang prodat, jako první ho musíte nabídnout zpátky továrně. Zatím poslední a překvapivě eponymní nahrávka pochází z roku 2012 a naznačuje nový začátek s Keirem Vinem. Ten nahradil Mulveye a navíc obohatil sound skupiny díky předchozím působením v elektro, postpunkových i afrobeatových projektech. Od druhé desky Isla (2009) jsou Portico Quartet členy prestižní stáje Petera Gabriela Real World Records.

Hodinu a čtvrt dlouhé pražské topení se v hudbě nemělo hluchá místa. Chlapci o sobě tvrdí, že lidé mimo jazz je mají za jazzmany, zatímco jazzmani tvrdí naprostý opak, faktem je, že tvrdit s určitostí, do jakého žánru Portico Quartet spadají, nelze. Elektronika, ambient, minimalismus i taneční muzika, podivná filmová avantgarda, zkrátka londýnský instrumentální mix, ve kterém vokály nahrazuje soprán a tenor saxofon.

Hned od rozjezdu basy s elektronickými bicími jste měli pocit, že nasloucháte velrybím zpěvům nebo možná zvukům z vesmíru, k atmosféře bezčasí v abstraktním prostoru dopomáhala i vynikající hra světel. Líbezná zvuková textura hangu se kolem vás ovíjela ve smyčkách, až jste chtěli jen zavřít oči a vnímat hudbu zaplňující sál. Saxofon se étericky vznášel někde nad hlavou, beaty při 4096 Colours, skladbě pojmenované podle díla malíře Gerharda Richtera, rozdrnčely techniku a skla přichycená na balkonech, aby se váš tep vzápětí ustálil v rytmu City Glass. Dlouhé, deseti i víceminutové kusy rychle uběhly, kapela se však ještě nechala vylákat na přídavek v podobě Clipper z alba Isla.

Hojné použití smyček, opakující se zvonivé motivy hangu a hutnost basy jsme v tomto nástrojovém složení slyšeli možná naposledy. Portico Quartet jsou stále na stopě ideálního zvuku a s pomocí Real World Records se jim to prý daří. Real World ale pracují hlavně s world music a kusé informace o chystané desce slibují nový a nevšední zážitek. Do jejího vydání zbývá ještě dlouhá doba, obrňte se trpělivostí.