Nejlepší texty Full Moonu 2021: V čem se cítíš dobře (Billie Eilish, móda a tělo)

Billie Eilish to nejsou jenom oceňované desky, ale taky kapsáče a vytahané mikiny. Móda a styl oblékání byly tématem pro hudební subkultury od punku po rap a dál, přitom Eilish ovlivňuje celé generace. Nedávno – před vydáním nového alba Happier Than Ever – se na obálku časopisu Vogue vyfotila v latexu a korzetu. Vyvolalo to bouřlivé diskuze, které známe v populární kultuře odjakživa. Pro teenagerku to symbolizuje novou fázi a proces přijímání vlastního těla. Svým způsobem je to celospolečenský přechodový rituál, který prožíváme s ní.

Přiznám se, že jsem si Billie Eilish poprvé pustila až před několika týdny. Matně si vybavuju singl, který jsem zaslechla před několika lety, ale nevěnovala mu pozornost. Měla jsem ji zařazenou v kategorii zoomerská ikona, a popravdě řečeno jsem se jako třicátnice cítila příliš stará a generačně jinde na to, abych jí věnovala čas. Pubertální úzkost, temné vyprávění o současném světě a kapání krve z nosu na bílou košili mi přišly jako emo 2.0.

Její vizualita mě znervózňovala. Ne nutně nepříjemně – jen jsem se cítila jinde, než abych se mohla ztotožnit se zelenovlasou dívkou v baggy oblečení, byť podepsaným Gucci. Jako fanynka téhle značky, její historie i nového směru, kterým ji vede kreativní ředitel Alessandro Michele, to ale rozhodně oceňuji a zajímala jsem se dál. Eilish mi přišla jako skvělá představitelka cesty, kterou Gucci v posledních letech jde. Michele má cit pro umělce, se kterými spolupracuje a vytváří jim na míru nejen šatník, ale podílí se i na budování jejich identity. Hlava značky Gucci pomohla vypulírovat XXL styl Billie Eilish do naprostého módního evangelia, včetně sladěných roušek a hedvábných pyžamek s monogramem, po nichž začala prahnout nejedna influencerka.

A světe div se – právě tenhle přístup k oblékání inspiroval mnoho mladých žen a dívek, které podobně jako Eilish v kritickém věku bojovaly se sebeláskou a s přijetím vlastního těla. A díky Michelemu byl tenhle styl povýšen na vysokou módu a nikdo nepochyboval, že tohle kreativní duo nastartovalo trend. „Billie představuje něco naprosto nového, neustále se jako umělkyně vyvíjí a přináší nové interpretace ženskosti,“ popsal jejich spolupráci Michele pro Vogue. „Je tam, kde chce být, bez předsudků a práce s ní je stimulující, protože mě nutí přemýšlet o věcech jinak.“ Mě svým způsobem také.

BRNĚNÍ PŘED SVĚTEM

Jenomže jestli v hudbě a ve vesmírech, které se od ní odvíjí, něco odjakživa hledám, tak je to ztotožnění. Měla jsem pocit, že Billie popisuje svět, který není můj, i když to pravděpodobně dělá tak skvěle, že si tím podmanila celou planetu a Americkou hudební akademii, která jí ocenila celkem sedmi soškami Grammy. Album roku dokonce natočila jako vůbec nejmladší oceněná. Podvědomě jsem jí fandila a sledovala ji skrze titulky článků a příspěvky na sociálních sítích. „You go, girl,“ říkala jsem si, když ji náhodně kritizovali za plandavé oblečení, za její postavu (a její rozhodnutí ji neukazovat), když bojovala s tělesnou dysmorfií, s duševním zdravím, a později pak naopak pranýřovali za to, že se najednou odhaluje na sexy fotkách.

Jako by se společnost od doby, kdy v mých -nácti vládla žebříčkům a dětským pokojíčkům Britney Spears, nikam neposunula. Kulisy se mění, ale společenské nastavení jako by tancovalo v kruzích, podobně jako módní trendy. XXL oblečení bylo typické pro rapovou kulturu 80. a 90. let, kde maxi kalhoty, trika a bundy ovládaly hudební klipy převážně mužských interpretů. Ženy (jako dívčí band TLC nebo zpěvačka Aaliyah) v r&b pak většinou kombinovaly široké kalhoty s odhalenějším vrškem – podprsenky a mikro topy, protože ženy v hip hopu musely být sexy. Oděvní dědictví stylu amerických ulic si Eilish upravila k obrazu svému a prezentovala se tak v modelech, které bychom před dvě desítkami let striktně definovali jako mužské. Žádné vyvažování oversized kousků provokativním prádlem. Nešlo o módu jako takovou, šlo o brnění před světem.

Pak jsem si pustila novou desku Happier Than Ever a došlo mi to. Billie Eilish je možná zoomerská ikona, ale pohybuje se ve stojatých vodách hudebního průmyslu a tematizuje pocity, kterým dokážu porozumět. Billie Eilish je nadčasová a já jsem zjistila, že mi není tak vzdálená jako její široké kapsáče, a že jí vlastně dost rozumím!

Na Happier Than Ever se s Billie potkáváme, ne jako kamarádky a generační souputnice, ale jako ženy žijící ve zdánlivě stejném světě – jen nás odděluje propast patnácti let. A její texty mě provází jako Vergilius kruhy pekla, předpeklí i nebe a vypráví mi svět jedné neobyčejné zoomerky, který není o moc jiný, než byl ten můj nebo jsou další životy žen. Balady o zlomeném srdci, ale také o tom, jak se vyrovnávat s vlastním tělem a všudypřítomnou objektifikací. Jako bychom se nedokázali jako společnost poučit a opakovali pořád stejné modely, ve kterých žena nikdy nemá šanci udělat nic dobře a vždycky prohrává. V takovém nastavení je jedno, jestli se zahalujete do XXL hadrů nebo si fotíte nahý zadek na Instagram. V prvním případě jste pravděpodobně šeredná, v tom druhém děvka.

Ve skladbě Not My Responsibility z nové desky komentuje zpěvačka nejrůznější zprávy a nevyžádaná hodnocení, kterými ji fanoušci častují: „Chtěl bys, abych byla menší, slabší, měkčí, vyšší, víc zticha? Provokují tě moje ramena, můj hrudník, moje břicho? Je tohle to, co chceš? I když jsi nikdy neviděl moje tělo, stejně ho soudíš,“ deklamuje tichým hlasem v sugestivním rytmu. Zdá se to skoro jako klišé, když čerstvě devatenáctiletá dívka, která je více než dva roky v hledáčku veřejnosti kvůli své hudbě, hypnoticky opakuje to, na co se snaží upozornit ženy roky: nesuď člověka podle toho, jak vypadá. Nejen, že se to nesluší, ale může to zanechat bolavé stopy.

MÍT SE RÁDA

Jako bych se probudila před deseti lety, kdy trendovaly blogy na Tumblr věnované anorexii a dalším jevům spojeným s poruchami příjmu potravy nebo kultem štíhlosti. A není náhoda, že se podobné trendy objevují v současnosti na TikToku. Nikdy to nezmizelo, jen na chvíli stálo mimo mainstreamovou pozornost. Jako ty kapsáče a zvonáče. Vliv Tiktoku, který negativně působí na teenagery, jejich vztah k jídlu a k honbě za domnělou fyzickou dokonalostí navíc podle šetření serveru Inquirer v uplynulém roce zesílil. Podepsala se na tom série lockdownů, změna celkového životního rytmu a s tím spojená delší doba, kterou dospívající trávili se smartphony.

Výzkum publikovaný časopisem International Journal of Eating Disorders ukázal, že 62 % lidí, kteří bojovali s anorexií už před pandemií, potvrdilo zhoršení stavu během koronovirové krize. Podle dětské psycholožky Alix Timko je faktor srovnávání se s herečkami, pop hvězdami a influencerkami na sítích pro dospívající dívky vysoký a algoritmus TikToku k němu přispívá. Na terapiích tak kvůli němu dnes končí i dvanáctileté děti.

Je to tlak na to vypadat skvěle pro cizí oko, především pro to mužské, a naplnit nerealistické fantazie. „Jsem sama doma, snažím se nejíst a rozptyluju se koukáním na porno,“ zpívá Eilish v tracku Male Fantasy. Není tajemstvím, že si Billie Eilish prošla obdobím sebepoškozování, depresí a trápením s tělesnou dysmorfií (zjednodušeně stavem, kdy se necítíte dobře ve svém těle a úzkostlivě se zaměřujete na to, co považujete za vaše fyzické „nedostatky“). Nejedna žena zažívá to samé. Podle webu Addiction Center tento syndrom, který se klasifikuje podobně jako anorexie, tedy jako mentální onemocnění, postihuje na 10 milionů Američanů a Američanek. Představte si ten tlak na vaši osobu, když jste v hledáčku médií jako mladá pop star a „hlas jedné generace“.

Jenže na nové desce je Billie paradoxně opravdu šťastnější než když dřív. Z nahrávky je cítit katarze (sama takhle tvorbu některých songů z desky popisuje), která ji osvobozuje od toho, co bylo a dává jí šanci jít dál. Ať už jde o nenaplněné vztahy nebo vztah sama k sobě a ke svému veřejnému obrazu. Jak říká drag queen ikona RuPaul: „If you don´t love yourself, how the hell you gonna love somebody else? Can I get an amen up in here?“ Ano, Billie se snaží naučit mít se ráda. Stejně jako my všechny, amen.

VYPADÁM JAK VYPADÁM

Billie Eilish měla neprůstřelnou strategii, jak s obrazem vlastního těla jako novodobá popová hvězda pracovat. V šestnácti letech, kdy začala být populární, se chtěla vyhnout sexuální objektifikaci, typické pro prostředí popu a soustředící se často právě na mladé dívky. Vědomá volba se zahalovat do maxi mikin a obřích lacláčů měla mladou Billie ochránit před oplzlými komentáři a před soudy, které by se automaticky začaly množit na sociálních sítích, v soukromých zprávách i na titulkách bulváru. Tak úplně se to nepovedlo.

„Když jsem na pódiu, tak se musím odpoutat od představ, které mám o svém těle. Nosím velké oblečení, ve kterém se dá snadno pohybovat, aniž by bylo cokoli pod ním vidět, ale taky dokáže být velmi nelichotivé. Mám tak špatný vztah ke svému tělu, že se od něj musím odpoutávat…no a pak se ke mně dostane paparazzi fotka, kdy běžím ke dveřím a nestačím na sebe nic hodit a nevím, že mě někdo fotí. Fotka, na které vypadám, jak vypadám, a všichni píšou ‚ta je tlustá‘!“ svěřila se Eilish pro web Cinemablend.

Jde o reakci na fotku z října loňského roku, která projela bulvárem a na následné nenávistné komentáře. „Vypadá jako třicetiletá máma, co ráda pije víno,“ psalo se v jednom z nich. Smutné svědectví toho, čeho se chtěla umělkyně vyvarovat, ale co bylo v kulturním a společenském nastavení popmusic a bulvárních plátků nevyhnutelné.

Na nové desce pak analyzuje téma nastavených a nedosažitelných standardů krásy, které jsou frustrující nejen pro ženy, ale i muže a poukazuje na nezdravé modely propagované na sociálních sítích, kde filtry stírají realitu. „Písnička OverHeated je o všech, kteří pomáhají propagovat nerealistickou fyzickou krásu,“ říká Eilish pro The Guardian. „Je v pořádku pracovat na sobě – a dělat všechno proto, abyste se cítili krásní a štastní. Když ale ti samí lidé soudí ostatní a radí jim ‚kdybyste se víc snažili, máte to taky‘, to mě dokáže rozčílit. Je to nezdravé pro mladé holky – a kluky taky – je to evidentní.“

MÝTUS OŠKLIVÉHO KAČÁTKA

S dosažením devatenácti let se objevuje na titulce letošní červnové britské Vogue. Místo barevných emo vlasů a rozevlátých Gucci kompletů, ve kterých jsme byli zvyklí ji vídat, se z přebalu dívá zpříma do kamery Billie 2.0, v saténovém korzetu a v latexové sukni od Atsuko Kudo. Kudo je britská designérka japonského původu, která se zaměřuje na custom latex a její modely vynosila Beyoncé, Gaga nebo Madonna. Vstup do fáze dovršení plnoletosti, nemohl být evidentnější. Latex, blond vlasy a titulek rozhovoru „Je to o tom, v čem se cítíš dobře“.

Článek ve Vogue mimo jiné popisuje proces transformace, který sledovali lidé na sociálních sítích. Neúnavně se spekulovalo, jestli v poslední době nenosí Eilish paruku a jaké jsou teď pravděpodobně její vlasy. Všichni čekali na novou Billie Eilish, na její fyzickou proměnu načasovanou v době před vydáním nového alba. A svět se rozdělil – pro jedny to najednou byla narcistická flundra ukazující se „vyprsená“ jako všechny ostatní, pro jiné vzor přijetí svého těla se vším, co k němu patří. Jenomže všechny poznámky o tom, že z „ošklivého káčátka se vyklubala labuť“ mají hořkou pachuť. Jde o ten samý kolotoč stereotypů v systému, ve kterém se hudebnice necítila příjemně a který kritizovala. Copak byla šestnáctiletá Eilish ohava a jako zázrakem se s novou občankou proměnila ve stereotypní krásku z titulní stránky?!

Eilish prostě a jednoduše dospěla do věku, kdy jí přišlo v pořádku ukázat svoje tělo (ano, už není nezletilá) a hlavně dospěla do bodu, kdy toho byla schopná. Může se nám to líbit nebo ne. Ale v životě každého přijde chvíle, kdy dospěje do další životní fáze, ať už jsou atributy toho stavu jakékoli. Jsme to my, kdo jsme je pro pop stars určili. A Billie Eilish v korzetu je tak spíš naším společenským přechodovým rituálem: „Not my responsibility,“ jak přesně zpívá.

Pro mě je Eilish ve své blonďaté fázi důkazem, že přechodové rituály fungují, ale že je dobré si je modelovat podle sebe, a zbytečně se neohlížet na nastavené společenské normy. Kdo jiný by je totiž měl přenastavovat než právě popové hvězdy? O to víc, když je jejich přechodový rituál vykoupený utrpením, na kterém jsme jako diváci a posluchači nepřímo účastní. Doufám, že právě skrze podobné akty budeme moct dospět do fáze, kdy bude samozřejmé, že minisukně může být i po padesátce ok a její nositelka nebude terčem posměchu pro nevhodnost. A že nám dojde, že zaobírat se veřejně cizím tělem není v pořádku. Do té doby budeme totiž pořád bojovat sami se svými těly a nikdy se nevymaníme z pasti sebenenávisti.