František Formánek | Články / Seriály | 24.01.2023
Popsat v krátkosti Michala Nanoru není snadné, tak to vezmu osobně. Na počátku tisíciletí jsem hladově konzumoval jeho svérázné texty o hudbě v Rock & Popu, Ultram:xu a Živlu. Nikdo tady tehdy nepsal jako on – všechny ty komplikované věty tu byly prosycené familiárně laděnými odkazy na hudebníky, spisovatele, módní návrháře nebo filozofy. Dnes je takový způsob psaní běžný, ale myslím si, že nikdo nepřekonal ten specificky nanoruovský trojobal intelektu, frackovitosti a vtipu, který čouhal i ze sebekratší recenze. Michal už psaní o hudbě do tištěných médií opustil a věnuje se teď spíše textům spojeným s vizuálním uměním. Potřebuje se totiž neustále posouvat a hledat nové způsoby vyjádření.
Když jsme během rozhovoru přetahovali domluvený čas, a já se ptal Michala, jestli na mě má ještě chvilku, říkal, že by mohl mluvit hodiny. Já bych se zase mohl hodiny ptát. Až se přesuneme kompletně do metaverse, můžeme naše povídání natahovat do nekonečna a neustále ho vylepšovat. Prozatím tedy vezměte zavděk alespoň jeho fragmentem v přežitém formátu, kterým je tištěný hudební měsíčník.
Jaká alba tě v loňském roce nejvíc zaujala?
V tomhle ohledu je to se mnou teď horší. Co existuje Spotify, zdrojů je víc než dřív, násobně víc konzumuju a míň si pamatuju. Všechno už vnímám vizuálně, jestli jsem dřív znal názvy alb i skladeb, teď už si všechno vybavuju jenom podle obalu. Ale z toho, co mi utkvělo určitě Kae Tempest, které poslouchám asi poslední dva roky a během loňska intenzivně. Jejich poslední deska vyčnívá. Byl jsem rád, že jsem je mohl vidět na Strunách podzimu. Pak třeba slowthai nebo Berwyn. V poslední době mě hodně baví „mluvené slovo“.
V mailu jsi psal, že se přesouváš na čas do zahraničí. Kam je to tentokrát?
Londýn. Jeden z důvodů, proč jsem se zase začal víc seznamovat s aktuální britskou scénou. Poměrně dlouho jsem ji nesledoval a teď se k ní vracím.
Zhruba dekádu zpátky jsi pobýval čtyři a půl roku v New Yorku. Co bylo hlavní motivací pro tak dlouhý pobyt?
Já bych tam dokázal žít dál, ale nešlo to. Důvody, pro zrovna tohle velkoměsto, jsou celkem banální; je to kulturní centrum, kde je hodně peněz a lidí, a tím pádem velká hustota kultury a bohatý život ve všech směrech. To se týká New Yorku i Londýna. Ale na obou těch místech, je vidět, že jsou to města minulosti. Pořád jsou to hlavní města světa, ale člověk si uvědomuje, že jsou to taky skanzeny. New York působí jako nostalgické místo, které vzpomíná na 60., 70. nebo 80. léta, spíš než že by se tam teď dělo něco až tak vzrušujícího. Život je jinde; v Jižní Koreji nebo v Číně, hudebně možná ve španělsky mluvících zemích. A v Londýně je rozklad impéria teď znát několikanásobně. A to nemluvím o Adele. Klasika: viděl jsem budoucnost a je to retro.
Dalo by se říct, že je ti Česko malé? Potřebuješ si rozšiřovat obzory i mimo domovinu?
Vždycky jsem se díval směrem k centru dění, chtěl jsem vědět, co bude dál. Dávalo smysl být tomu co nejblíž. Vyrostl jsem „v médiích“, vychovala mě televize, časopisy, básně, recenze, písničky a filmy, fascinují mě novodobé mýty, vždycky jsem vnímal jejich kouzlo a chtěl jsem jim rozumět i je ovládat. Studoval jsem to. A určující produkce populární kultury přicházela z míst, co jsem zmiňoval. Když člověk poprvé přijede do Ameriky, připadá si jako v Nezávislým létě na ČT2, protože to odtamtud to všechno zná. Asi mi, jako většině, nestačila spotřební kultura sovětského satelitu – přestože zpětně spousta designu, knižní kultura nebo třeba tvorby pro děti byla lepší než celá západní produkce. Její přitažlivost byla ale mnohem vetší. A už mi to zůstalo. Chtěl jsem být „u toho” a zjistit, odkud to všechno vychází, jak se to vyrábí. Baví mě objevovat… A tak jsem zpět v UK, kde se mluví o frontách na banány, když to budu chtít dramatizovat.
Z New Yorku jsi čile psal – vzpomínám si třeba na skvělou reportáž z vystoupení tvého tehdejšího oblíbeného spisovatele Chucka Palahniuka ve Webster Hall, která vyšla v časopise Živel. V tom článku jsi Palahniuka popsal jako člověka, který píše dokola to samé. Sleduješ stále jeho tvorbu, nebo je už pro tebe jako autor vyčpělý?
Ta reportáž můj zájem asi uzavřela. Bylo zajímavý vidět Palahniukovo publikum, v Americe hodně monokulturní, jednoznačný. Dostal se v té době do škatule svojí fanouškovské skupiny, která jede určitou setrvačností, knihy stály na jednom vtipu a v ten moment to pro mě přestalo být „transgresivní“.
Ale určitě by stálo za to vrátit se třeba dneska ke čtení Klubu rváčů perspektivou Trumpovy vlády a alt-right. Palahniuk předpověděl a inspiroval Proud Boys a podobné radikální skupiny. Číst tu knihu v souvislosti s útokem na Kapitol, pohledem lidí jako QAnon Shaman a další, mohli bysme ji vykládat jinak než v době vzniku. Podobně jako časopis Vice a další průvodce krize maskulinity. Každopádně nová tvorba Palahniuka pro mě už tak zajímavá není.
Čteš nové autory a autorky? Máš nějaké oblíbence, kteří pro tebe jsou tak zajímaví, jako byl Palahniuk před těmi deseti, patnácti lety?
Literaturu zanedbávám. Často si říkám, jestli je román věcí 19. století, film věcí 20. století a my jsme odsouzeni k tomu, abychom konzumovali titulky na Facebooku, klipy na YouTube nebo maximálně seriály. Nejsem schopen oddat se většímu formátu, než je článek v NY Times, tříštím se ve feedech sociálních sítí. Dlouho jsem měl představu, že vznikne nějaký nový formát, něco na pomezí digitálního časopisu a knihy, ale pořád to nenacházím. Možná je to slepá ulička, kterou přeskočíme a tyhle věci budou vznikat jen v prostředí toho, čemu říkáme počítačové hry, kde je všechno ještě interaktivnější a prostory živější. Na to sice nejsem odborník, ale zajímá mě to víc než klasická literatura, na tu nemám klid. Pamatuju jak mi Jaromír Švejdík, tehdy asi v mém dnešním věku, říkal, že beletrii už nečte, že už v životě nemá čas na příběhy někoho jinýho. Pochopil jsem to až nedávno. Je to i tím, že nejvíc vzrušující příběhy se teď dějou na hlavních stranách deníků. V urgentní době jsem potřeboval informace, teorii, publicistiku, výkon. Myslel jsem si, že jde jít rovnou k věci, že ostatní zdržuje – frivolity, ornamenty, klišé. Ale i lidi evidentně potřebujou meandry, nejde je svest do trubky, musíš se kroutit... Zajímá mě ale třeba Teju Cole, který kombinuje fotografii s krátkými úvahami. Nikdy jsem nepřestal sledovat všechno, co udělá Douglas Coupland. Poetická stránka vyjádření mi chybí. TikTok už jsem si nenainstaloval ani ze studijních účelů, tak třeba něco přečtu.
Takže se teď více zaměřuješ na vizuální stránku? Ptám se v souvislosti s hudební publicistikou, jestli je pro tebe už věcí minulosti.
Moje role v hudební publicistice teď dlouhá léta spočívala přesně v tom, že mi Pavel Kučera v prosinci poslal hlasovací lístky do cen Apollo, já jsem se zastyděl, že tam nemám co dělat, ale rychle jsem dohledal další dvě místa vedle toho jednoho, co jsem ze scény ten rok zaznamenal a zahlasoval. Čistě proto, že mě bavilo nominovat novinářskou porotu. Letos už ale nenapsal, takže tím moje role v hudební publicistice definitivně odešla do dějin. S Pavlem Turkem jsme třeba udělali číslo časopisu Fotograf o populární hudbě, ale jinak jsem svoje působení krom komentářů v přednáškách na UMPRUM omezil na žebříček na konci roku a playlist na Spotify.
S psaním o hudbě jsem skončil, když jsem získal pocit, že už jsem k tématu řekl vše, co jsem chtěl, a že se moje generace přehoupla přes vrchol a je potřeba rozvíjet i jiné žánry. Bylo to zbytečné ekonomicky i jinak. Změnila se doba, význam hudby i média – hudba přestala dominovat identitě a já hudební žurnalistiku používal jako způsob vyjádření se i k jiným věcem. Chtěl jsem mluvit a hudba byla nejblíž, tak jsem ji použil – pár lidí si toho všimlo už tenkrát. Se sociálními sítěmi to začalo být mnohem jednodušší. Formálně konzervativní žánr jako hudební publicistika už nebyl potřeba coby nosič, stačilo psát a dávat fotky na Facebook – i když to mě nikdy tolik nebavilo. S tím skončil i vehikl chudáka hudebníka, na jehož hřbetě a na jehož účet jsem říkal věci, které se ho někdy vůbec netýkaly a za které nemohl. Navíc neformální styl vyjadřování, pro který jsem byl symptomatický v nultých letech, začal být běžný, a nic už nepřinášel – vždycky mě bavily spíš kapely, co ještě neexistujou. Klesala i moje touha se vyjadřovat ke všemu – najednou kolem křičelo tolik lidí. Upřímně mě znervózňuje, že být dneska čímkoli – nejenom třeba zpěvákem nebo politikem, kde je to už asi povinnost – znamená profesionálně sdílet informace o svém soukromí v čtyřiadvacetihodinovém zpravodajském cyklu. Jindřich Šídlo má 1200 lajků na svůj post „Krásné Vánoc všem. Jdeme na to.“ + fotka smutně nicneříkající štědrovečerní večeře... Začaly mě bavit jiné formáty jako třeba kniha. To může znít v rozporu s tím, co jsem říkal předtím, ale z pozice autora to tak je. Dlouhodobější projekt, komplexnější vyjádření, větší kontrola.
Hudbu jsem ale sledovat nepřestal. Jenom už mě míň zajímá PR vyprávění okolo, biografie umělců nebo, až na výjimky, co si o tom myslí někdo jinej. Hudbu konzumuju v mnohem větší šíři než kdy dřív, žánrově, dobově nebo geograficky. Omlouvám se všem odíranejm umělcům, ale pro posluchače je Spotify splněnej sen, miluju nízkoprahové knihovny, dlouho jsem si něco takovýho představoval a doteď tomu nevěřím. Jsem z generace, která si posvátně předávala jeden výtisk Mixmagu a jásala, když mohla čekat na novinky v pořadníku v CD půjčovně – a to mluvím o novinářích. Že si kdokoli může poslechnout skoro cokoli na jeden klik je vítězství. Čekám, kdy to přijde do literatury.
Ty jsi spoluautorem knihy Zde jsou psi, která vyšla v roce 2010. V ní propojuješ hudbu a vizuální stránku, čemuž se více věnuješ v současnosti. Byli pro tebe Psi nějaký most mezi těmito dvěma složkami?
Psi měli vyjádřit, že populární hudba není jen kombinace tónů, ale že jde hlavně o identitu, názor, politiku a styl; od obalů alb až po každodenní život autorů. Pro mě byly tyhle věci vždycky spojené s vyjádřením hodnot, světonázoru. Myslím, že ten rozptyl u nás nebyl dost dobře popsaný, ačkoli je pro většinu fanoušků běžný. Hudebníci vždycky nějak vypadali, stylizovali se, hudba od toho nebyla nikdy oddělená, až na krátké období počátků rozhlasu. Když ještě neexistoval hudební záznam, bylo to svým způsobem i divadlo.
Samozřejmě to, co jsme ve Psech popisovali, mělo i slepá místa. Třeba jsme dělali jako by neexistovala česká nová vlna v 80. letech. Prostě jsme chtěli být větší průkopníci, než skutečnost dovolovala. Na Psech ale pro mě bylo důležité, že to byla první velkorysá vizuální publikace tohohle druhu a naznačila, že se dá mluvit i jinak než v periodikách a já můžu coby autor pracovat s designem a dalšími složkami.
Kromě Psů jsi publikoval v roce 2011 i článek na stejné téma v odborném periodiku Current Musicology. Píšeš tam, že „české kapely jsou nyní potichu (co se týče vizuální složky), ale situace se pomalu mění“. Došlo už k nějaké proměně?
Kniha vznikala v době, kdy jsem do Exu, přílohy Reflexu, na lištu – předchůdce tweetu s týdenní dobou uploadu – psal, že do Čech přichází H&M Divided, a že tím pádem se lidi kolem nás budou mít kde oblékat – to zní teď absurdně. Takhle ale ten pravěk vypadal, nebylo ani kde se oblíct. Když dneska jdeš v Praze po ulici, vypadá jako jakékoli evropské město. Podobně vypadá i hudební scéna – je mnohem pestřejší a profesionalizovanější, přestože generuje míň peněz. Způsob, jakým na sebe hudebníci nahlížejí, je mnohem standardnější než tehdy. S internetem je všechno jednodušší – můžeš si cokoli najít a objednat. Nemyslím, že šití kostýmů na koleni z tebe udělá originál, ale ty možnosti objednat si téměř cokoli hned vedou i k tomu, že se žánry překlápí do podoby, která je víc tlačená západní marketingovou mašinérií než dřív.
Když se u kulturního transferu odkloním od hudby, v jednu chvíli po návratu z NYC mě fascinovalo, jak se během pár let posunul český venkov k obrazu amerického venkova. Asi až na heavy metal, styl white trash v českém prostředí v podstatě neexistoval. Nechci nikoho urážet, ale co se týče kulturní představy, white trash estetika energy drinků Monster, pickupů a motokrosového vybavení vytlačila starší podoby českého vidláctví. V hudbě to vypadá podobně – můžete kopírovat mnohem přesněji, protože máte mnohem lepší přístup ke zdrojům. Všichni v 80., 90. i třeba v 10. letech toužili po tom mít uniformy určitých subkultur. Teď je můžou mít a podle toho to vypadá. My jsme ve Psech kázali, že by se kapely mohly zajímat o svou vizualitu jako kapely na Západě, ale je jasné, že být lokální verzí Eda Sheerana je marnost z jakéhokoli hlediska a je potřeba stavět na odlišnosti. Proběhla nějaká emancipace, i když s rozčarováním, a i Západ se trochu otevřel jménům s diakritikou. Regionální specifika je prostě třeba si hýčkat. Některá.
MRTVÁ I NENAROZENÁ MÉDIA
Pojďme k časopisu Živel. Ty jsi v něm původně figuroval jako přispěvatel především v hudební sekci a později ses na nějakou dobu stal i šéfredaktorem. Naposledy jsem tě zaznamenal jako hostujícího šéfredaktora v čísle věnovaném designu, které vyšlo na konci roku 2019. Na posledním čísle 40 ses ale už nepodílel. Zůstali tam jen Morten, Ivan Adamovič a další část redakce. Plánuješ se zapojit do nějakých dalších čísel? Nové má vyjít, tuším, v březnu.
Věnoval jsem se svým projektům, ale není to nic, co by se nemohlo změnit. Živel je nestabilní půda, nepředvídatelná. Jediným stálým členem je Morten, a dneska záleží na něm, co se stane. Pořád se vnímám jako součást toho příběhu, přece jen je to dvacet let. Nedávno se začaly na facebookovém profilu Živlu objevovat zvláštní boomerské příspěvky. Trpěl jsem a trvalo mi, než jsem to přestal sledovat a trápit se tím, že někdo takhle mluví mým jménem. Pořád se cítím členem redakce, byť třeba zrovna nehrajícím. To se asi nikdy nezmění.
To jsem rád, že zmiňuješ ty příspěvky. Já do toho nechtěl úplně kopat, ale taky jsem měl dojem, že některé z nich jsou už dost mimo.
Je to peklo. Živel vždycky tvořily různé skupiny a v tuhle chvíli je prostě v rukou Mortena a Longina A. Wdowiaka, kteří tam řádí. O takových tématech jsme se v Živlu hádali mnohokrát. Ale pořád mě udivuje určitá generační linie, za kterou lidi, většinou muži, na mě až příliš automaticky přepadají na určitou stranu kulturních válek. Jsou míň otevření, nebo na tyhle věci míň citliví.
Ty jsi vlastně i v tom čísle o designu vyjadřoval v editorialu rozpor s rozhovorem s Františkem Štormem, který v něm třeba vychvaloval kastovní systém v Indii a podobně.
Měl jsem pocit, že pochvalovat si v době 8chanu autory populární v nazi kruzích není tak úplně na místě. Jsem za maximální svobodu vyjádření, jen netoužím, aby něco takového říkal Živel. Pro mě je to celý neuvěřitelný, ale to je věc bublin, a někdy je těžký si představit, že někdo další existuje v trochu jiné bublině. S Mortenem si tohle nevysvětlíme, ale zároveň to neznamená, že se nemáme upřímně rádi. Mám ho rád a vděčím mu za leccos.
Živel se už hodně přiblížil knižnímu formátu, jak rozsahem, tak periodicitou. V souvislosti s tím, jak jsi říkal, že tě zajímá ten formát digitální knihy, nepřemýšlel jsi, že bys do toho zasáhl více tímhle směrem?
Pro mě je fascinující, a asi nejen pro mě, že Živel, který byl na konci 90. let v přední technologické linii, v té době vlastně zůstal. To souvisí s tím, o čem jsme se bavili – lidi, kteří ho tvoří, existují mentálně v nějaké době a nejsou schopni ji překročit. Morten miluje staré knihy a Živel pro něho bude vždycky tištěný. Ten časopis nikdy nebyl schopný mít ani pořádné webové stránky, což je fenomenální vzhledem k tomu, že píše o budoucnosti. Ale ono jde spíše o představu budoucnosti od Julese Vernea. Živel je v té představě často víc o sladkobolu nenaplněných verzí budoucnosti než o budoucnosti jako takové. O mrtvých médiích a marných lidech.
Morten je vizionář, o tom není sporu. Zároveň je u něj patrný hluboký romantický odpor k současnosti a nostalgie, která bohužel převládá i u členů okruhu Živlu, kteří propagují raypunk a podobné nerdoviny. To se pak spolu s nepraktičností nás všech projevuje i na tom, že Živel bude vždycky na papíře. Já bych byl samozřejmě raději, kdyby se vytvořil nějaký jiný formát, ale to bych byl v tuhle chvíli asi sám.
Myslíš si tedy, že už je dnes třeba hudební nebo obecně kulturní měsíčník přežitý?
Říkám všude, že je mrtvý, ale už popravdě nevím. Je malba mrtvá? V dnešní době existují formáty vedle sebe. Moc mi nedává smysl měsíční periodicita a připadá mi, že cokoli tištěného okamžitě zastarává a s obrazovkou nemůže soutěžit. I proto jsem přestoupil ke knize, která by měla být nadčasovější. Já se na to vždycky díval z hlediska vývoje, toho že jdeme od tisku k digitálu – z tohoto hlediska mi tištěný měsíčník připadá přežitý. Sám si nepamatuju, kdy jsem si naposledy něco četl na papíře, pokud to nebyl nějaký trvanlivější formát. Když přijedu do berlínského do you read me?!, chvíli mě to hrozně baví, ale zároveň je mi z toho špatně. Časopisy, co tam mají, jsou sice super, ale monstrózní – každý z nich má 400 stran křídového papíru a vychází měsíčně. Rád si je prohlížím, ale už by mě nenapadlo je číst.
Čtu všechno na obrazovce, protože mi připadá, že čtu to nejaktuálnější. Na druhou stranu si myslím, a to vyznávají i velké mediální domy, že je potřeba pálit ze všech stran, mít pro všechny něco – účty na všech sociálních sítích, fungující webovky, tištěnou podobu a potom možná i tištěnou do kabelky a leporelo. Někdo nerad čte na obrazovce, a nejde říct, že jde o horší způsob, je to prostě jiný způsob, který může zaujmout jiné publikum. Prohlížet si hřbety je koneckonců – zvlášť pro mladší, kteří potřebují inspirovat – oproti děsivě prázdnému okýnku vyhledávače pořád jeden z nejlepších způsobů, jak objevovat něco, co nevíš, že existuje. Já jsem v tomhle hodně extrémní, hodně digitální, osvobozuje mě to, ale rozumím tomu, když někomu text někdo vyjme z nekonečného rozhoupaného digitálního prostoru a dá tomu tištěnou, konečnou podobu, kterou můžou vzít do ruky.
Druhá věc je, že vytištění textu je dobré pro tvůrce, protože své dílo tak ukončí a nemusí se jím dál zabývat. Taky jsem vždycky myslel, že je to naopak, ale poslední dobou si víc uvědomuju, že digitální obsah je v bezprostředním smyslu prchavější. V rozhovoru s Jiřím Hůlou (vyšlo v Živlu č. 39, pozn. aut.) jsem polemizoval, že internet je takový mozek s Alzheimerem – ten obsah tam někde je, jen nikdo krom Sergeje Brina neví, jak se k němu dostat. Dneska vidím, že leccos skutečně mizí. V tisku je všechno z nějakého pohledu líp dohledatelné a asi trvanlivější, zvlášť u menších knihoven.
To je pravda, že je v tom nějaký přiznaný konec. Vzpomínám si, že Kanye West hodně upravoval svá alba Life of Pablo a Donda, že na ně na streamovacích platformách přidával nové sloky i celé tracky. Je zajímavé, že i tady je taky prvek té neukončenosti.
Nechápu, že to nedělají všichni. Já bych svoje věci upravoval a aktualizoval donekonečna. Překvapuje mě třeba, že studenty pořád baví ziny, což je věc, kterou jsem považoval za mrtvou. Prostě si to pořád chtějí vytisknout, víc tomu věří, má to váhu materiálu. Já jsem v tomhle ohledu naopak idealista, vždycky jsem fyzickou existenci vnímal jako zátěž, a nejspíš jsem udělal chybu, že jsem si myslel, že se už přesouváme do kyberprostoru. Asi budeme žít zároveň v metaverse a přitom mít i ty listovačky na nočním stolku na voňavým papíře.
Samozřejmě existujou nesmysly, skeuomorfy. Formát alba je dneska většinou nesmysl, protože „album“ tvoří jen náhodně sesbírané tracky, ale už neexistuje důvod je sdružovat na jeden „nosič“; je to taková marketingová berle. Kapely toho využívají, každé album má teď třicet tracků, aby měly hodně streamů. Technologicky to ale smysl nedává, což by se dalo říct i o formátu tříminutové písničky, která existuje proto, aby se dobře hrála v rádiu a mohly kolem ní být reklamy.
Na závěr se musím zeptat: jaký to byl pocit, nechat si olíznout oko?
(smích) No ta vlastní věc není moc příjemná.
Ale fotka to byla hezká.
Já se k tomu pořád vracím, protože jsem dělal výstavu Tender, kde byly Adamovy fotky (Adam Holý, autor zmiňované fotografie, která byla použita jako jedna ze dvou obálek časopisu Živel č. 23, pozn. aut.). Viděl jsem japonskou fotku, která Adamovi asi posloužila jako předobraz. Přemýšlel jsem o tom všem vzhledem ke covidu, protože jsem četl, že spousta přenosů probíhá přes oči. Tím, že se aerosol dostává do očí, tě ani rouška neochrání. Dívání se fyzicky poznamenává.
Takže Živel opět předběhl dobu.
Jako už mnohokrát. Všechno se prostě pořád redefinuje.
redakce 17.11.2024
Altpopová zpěvačka Sarah Kinsley vystoupí poprvé u nás, na zážitek vás naladí playlist jejích oblíbených skladeb.
Michal Pařízek 15.11.2024
Rád jezdím na školní debaty. Zvláštní je, že téměř pokaždé mě vyučující varují, že moc otázek nepřijde, ale většinou to bývá naopak.
redakce 14.11.2024
Novou desku, která výrazně vyčnívá nad ostatní letošní releasy, přivezou už 19. listopadu do Bike_Jesus, kde vystoupí spolu s Pain of Truth.
redakce 13.11.2024
Filmové tipy od programové ředitelky kameramanského festivalu.
redakce 12.11.2024
Letos to bylo tak nabité, že jsme sotva stihli na jídlo... A nezapomeňte, že se pár drobků z Le Guess Who? objeví v nejbližších dnech také v Praze.
redakce 12.11.2024
Jakou hudbu poslouchají a kde hledají inspiraci tvůrci, kteří se staví proti uhlazeným moderním trendům? V sobotu v Praze.
redakce 11.11.2024
Stadionová kapela nehraje v klubu každý den. Nepropásněte.
redakce 08.11.2024
Co kromě koček, tequilly, radosti z objevování nových měst a dvou společných nahrávek spojuje tyhle holky, které již podruhé vystoupí v Praze pod hlavičkou Heartnoize?
redakce 04.11.2024
Nerada škatulkuju, nechávám se překvapit. Miluju chvíle, kdy hudba prochází každým koutkem mého bytí – v ten moment na žánru vůbec nezáleží, říká Nika a vybírá.
Michal Pařízek 01.11.2024
Día de muertos, Dušičky, Halloween, všechno jedno. Dneska vyšla nová deska The Cure. Zajímalo by mě, zda to bylo plánované, nebo to tak prostě dopadlo.