Nejlepší texty Full Moonu 2023: Vtipy povoleny (Marina Herlop)

Nejen mě okouzlila katalánská hudebnice svou třetí deskou Pripyat. Jsem nadšená, že spolu budeme mluvit, na místě setkání jsem ale zatím sama. Hodinové čekání trávím s omluvami manažerky, prý to ale vyjde. Ve chvíli, kdy už tomu nevěřím, se objeví rozevlátá Marina Herlop a začne vyprávět, jak je šťastná z toho, že po letech dřiny, kterou strávila jako studentka konzervatoře a později jako učitelka hudby, se konečně dostavil toužený úspěch. Prý to s sebou nese tvrdou daň, se kterou se sama nejlépe vyrovnává pobytem o samotě. Mává rukama a mluví hlasitě, ale pod svým temperamentem skrývá ještě jednu bytost, tichou a introvertní. Utíká do přírody, kde nachází nadpozemské bytosti, se kterými pak tvoří hudbu. Na ceněné desce využívá mimo jiné umění konnakolu, rytmického jazyka, který se používá na jihu Indie. Možná jste při jejím poslechu také věřili, že jde o vymyšlené texty, jsou to ale především rytmické slabiky, se kterými zmiňovaný jazyk pracuje. S Marinou se potkáváme uprostřed konferenčních prostorů akce Eurosonic, jehož cílem je navazování kontaktů, propagace a hlavně potenciální booking. Showcase a konferenci sama vnímá spíš jako nutné zlo a už se těší zpátky do svého nitra.

Jak se cítíš na takové obří akci?
Byl to šok, byla jsem teď sama na horách a snažila se tvořit a najednou jsem tady. Včera to navíc bylo dost náročné, museli jsme hned na zkoušku, která zároveň byla dost krátká. Snažím se tohle všechno nebrat hlavně jako byznys, protože to pak ztrácí veškeré kouzlo. Je to zvláštní takhle přemýšlet, když jsi na showcasu, který je zaměřený na to, abys dostala koncertní nabídky. Raději si to chci užít s lidmi, kteří mi přišli věnovat svůj čas.

Jak se ti hrálo?
Je to vždycky loterie, když jsi na severu. Lidé jsou tišší a poslouchají, ty se jen snažíš interpretovat jejich ticho. Jsou znudění, nebo soustředění? Na pódiu se většinou také hodně soustředím, ale musím dodat, že tvářit se vážně už mě tolik nebaví. Včera jsme měly co dělat, abychom s jednou vokalistkou nevyprskly smíchy. Máme na pódiu jeden running joke a byl to boj, udržet vážnou tvář, kdykoliv jsme se na sebe podívaly. Tváříme se, že je to seriózní hudba, ale vlastně není. Je hlavně o tom, aby si to lidé užili. Jako když se s někým miluješ a máš pocit, že to musí být hrozně vážné. Nemusí! Vtipy jsou povoleny! Může to být jak hravé, tak propracované. Na pódiu se snažíme být sladění, spojit naše bytosti, ale zároveň z toho máme i legraci a užíváme si.

Už vím, na co se soustředit, až tě příště uvidím!
Vždycky vycházím na pódium s make-upem a snažím se tvářit jako diva, přitom taková vůbec nejsem. Ráda vypadám dobře, ale neumíš si představit, kolik se na pódiu vždycky stane chyb. Kéž bych slyšela to, co pak slyším z instastories, v in-earu mám většinou jen tikání navrch s mými vokály. Včera jsme měli třeba špatně presety, můj sustain pedál nebyl dobře přilepený, takže mi pořád utíkal, klávesy byly mokré a klouzaly mi prsty. Jindy jsem zas měla kratší klávesy. No a k tomu se ještě mám tvářit dobře! Jsem jen nešikovná diva, je to vlastně hrozně patetické. Snažíš se vypadat skvěle, přitom se vždycky stane nějaká chyba.

NEZKUSÍŠ, NEVÍŠ

Mluvila jsi o pobytu na horách, máš tam nějakou chatu?
Většinou pobývám na jihozápadě Španělska a snažím se tam pracovat, trochu zpomalit, poslední rok byl dost hektický. Utíkám tam za životem před vším tímhle chaosem. Na tomhle projektu dělám šest let, práce na posledním albu trvala hodně dlouho. Pořád jsem se na něčem zadrhávala, a ne a ne ho dokončit. Byla jsem celé dny doma a pracovala jako učitelka hudby. Teď koncertuju a je to hektičtější, ale zároveň cítím, že je to obrovské privilegium, protože jsem si uznání i koncerty hodně přála. Ačkoliv to je teď náročné, beru to jako dobrou příležitost a pořádnou dávku štěstí.

Co se pro tebe změnilo s vydáním poslední desky?
Od té doby, co jsem začala studovat hudbu, jsem vždycky měla hodně času na to, abych cvičila na nástroje a mohla je prozkoumávat. Od loňského roku se mi tenhle prostor vůbec nedostával, protože jsem musela daleko víc pracovat na tom, jak vše vypadá na pódiu. Loni jsem zatoužila po tom, abych začala tvořit i novou hudbu, ale je těžké to skloubit s koncerty. Chtěla bych, aby se ta má sněhová koule pořád zvětšovala, zároveň je mi jasné, že si od toho pořád musím držet trošku odstup. Když jsi na tour, tvůj mozek musí makat, všechno je rychlé a je těžké se na něco jiného soustředit. Potřebuji čas strávit i tvorbou hudby, kterou nakonec nevydám, protože mi nepřijde dost dobrá.

Snažíš se prozkoumat všechny cesty, než najdeš tu správnou?
To mi přijde hrozně důležité a zároveň těžké s životem na tour. Když tvořím, jsem jako nějaký bláznivý chemik, který si v laboratoři hraje s vodičkami a zkoumá všechny jejich reakce. Něco chce čas, nemusíš mít hned správnou odpověď. Občas přileju olej do vody a jen čekám, co se stane.

Pomáhá ti v tvorbě spíš samota, nebo čerpáš inspiraci i odjinud?
Nevěřím moc na znamení, ale jsem Vodnář, a ti rádi zkoumají. Jsme společenští a máme rádi lidi, ale taky občas potřebujeme být sami. Když jsem o samotě, nikdo mi nechybí. Navíc je naplňující, když zvládneš tvořit úplně sama. Když víš, že si to umíš udělat sama, začneš si i daleko víc věřit, než když pořád na někoho spoléháš. Navíc když uděláš spoustu práce, je to vidět. Jsem to přitom já, kdo si klade limity. Klidně strávím tři dny jen tím, že budu hledat ideální nastavení synťáku. Kdybych byla s dalšími lidmi, upoutají všechnu mou pozornost a budu se snažit přizpůsobovat, abych jim nebrala čas. Prostě si řeknu, že takhle je to docela dobré a jde se dál. Občas se pak přepracovávám, abych našla to, co opravdu chci. A pak si říkám, že si na sebe musím dávat větší pozor, abych nevyhořela. Když pracuji s ostatními, přemýšlím, jak se vlastně cítí a je to ve výsledku kontraproduktivní.

S Abletonem ses naučila úplně sama?
Na druhém albu jsem pracovala s kamarádem producentem. Koukala jsem mu pod ruce, když měl Ableton otevřený a došlo mi, že základy už mám. Ztratila jsem ten prvotní strach a začala pracovat. Když mi něco nešlo, optala jsem se nebo si našla tutorial. Jsou tam občas pasti, ale nějak jsem se tím prokousala. Myslela jsem si, že technologie není nic pro mě, i zpětně mě proto překvapuje, že jsem se k tomu dostala.

Na konferenci jsi v panelu o producentkách. Jakou pro ně máš radu?
Je zvláštní, že drtivá většina producentů jsou muži. Nemusí to nutně souviset s pohlavím, ale jako ženy jsme vedeny k tomu, abychom akceptovaly, že technický svět je ten mužský. Když tvořím sama, nepřemýšlím o sobě jako o ženě nebo o něčem konkrétním. Je to jako bych se ztratila a soustředila jen na tvorbu. Ne na to, že jsem žena tvořící hudbu. Mám sice dlouhé vlasy, ale u toho to končí. Možná je to tím, že máme hrozně málo příkladů producentek a je to něco, k čemu nejsme vedeny, nezní to tak lákavě. Od dětství jsem měla pocit, že na to nemám. Ženy o sobě hodně pochybují, raději by si ale měly říct: „Já to zvládnu. Prostě to kurva zvládnu!“ Ať už se to týká čehokoliv.

Moje rada zní: „Zkus to! Pokud to nezkusíš, nebudeš vědět.“ Tohle jsem vždycky říkala i svým žákům, které jsem učila na piano – není nic, co bys nezvládl, pokud po tom budeš toužit. Když se něčím necháš pohltit a budeš tvrdě pracovat, za pět let se vypracuješ. Možná nebudeš nejlepší, ale budeš skvělý.

Přesně tohle se o tobě říká, že hrozně pracuješ.
Taky to podle mě často není zrovna zdravé. V začátcích jsem měla pocit, že je tady nějaká zeď, do které narážím. Měla jsem pocit, že to nejde, neměla jsem z toho radost. Mí přátelé i rodina o mě měli starost. Dostávala jsem však znamení, že to jednou někam povede. Když na něčem pracuješ a hned vystřelíš, je to skvělý. Ale v hudbě nemá úspěch dost často nic společného s pílí, musíš spíš trefit správný moment nebo správné lidi. Někdy jsem z toho byla vyčerpaná a bývalo by lepší, kdybych s tím přestala a byla jen šťastná, ale nedokázala jsem se toho vzdát.

ZPĚT DO PODSVĚTÍ

Jakou změnu s sebou nese úspěch? Dřív sis musela dělat všechno sama, teď na to budeš mít lidi, ale tlak je jistě pořád velký.
Mám teď manažerku i tým. A protože jsem si to musela odpracovat, to vnímám jako velké privilegium. Občas si sice vzpomenu na Hru o trůny, všichni chtějí něco jiného, pak si sedneme k jednomu stolu a přijdeme na řešení. To na tom mám moc ráda. Dřív jsem jen vylévala kýble vody z potápějící se lodě. I teď si na sebe nejvíce tlaku kladu sama. Chtěla bych, aby to bylo celé větší a lepší, dát do toho více energie. Musím se pořád učit novým věcem. Teď je to blázinec, ale musím to vydržet a chytnout vlnu. Nejsem nábožensky založená, nicméně cítím, že v hudbě je nějaké spirituálno a teď se ho musím držet. Musím zůstat upřímná a pravdivá k těm, kdo mi pomáhají, ať už to jsou bohové nebo cokoliv jiného. Nemůžu si jen bezostyšně říct, že udělám nové album během dvou týdnů. Já bych album i stihla, ale nebylo by dobré. Musí za tím být kreativní proces a spoustu překážek, aby ses i posunula. Není to jen zábava, je to bolestivé. Ale zas vím, že nejde o život. Stojí to za to a výsledkem je něco velmi nepozemského a krásného, na co se spousta lidí dokáže napojit.

Bojím se toho upřímně víc než vystupování před dvěma tisíci lidmi, protože už jsem si tím jednou prošla, byla jsem v podsvětí s duchy a draky a mám k nim velký respekt. Teď za nimi pro moji tvorbu musím jít znovu, ale už ve spojení s životem na turné.

Takže to bereš jako výzvu.
Pořád si dobře pamatuji, jaké to bylo předtím, než přišlo uznání. Mým cílem bylo, abych se tím dokázala uživit, což se teď děje. Jsem ambiciózní a chci, aby všechno bylo větší a lepší, ale pokud se umím živit hudbou, už to beru jako úspěch. Pokud stvořím album, které zas tak poutavé nebude, pořád z toho snad nějak vyžiju. Takže jsem svobodná. Nevím, jak dlouho to vydrží, ale prozatím jsem šťastná, že to tak je.

Všechny překážky, kterými jsem si prošla, mě naučily být skromnou. Nevím, jestli by to tak bylo, kdybych si tím neprošla. Možná by ze mě byl sobec a víc si stěžovala. Ale tím, že za sebou mám neúspěšné roky, se asi nebudu nikdy cítit jako hvězda. Tím peklem – nebo cokoliv to bylo – jsem už prošla a vím, jaké to tam je a vím, že se tam můžu vrátit. Navíc album Pripyat, se kterým mám teď úspěch, jsem vytvořila v roce 2019. A tehdy jsem neměla žádné koncerty. Když teď koncerty mám, znamená to, že jsem lepší hudebnice? Asi ne.

Podle toho co říkáš, je možná dobře, že jsi neuspěla hned s první deskou, ne?
Těžko říct. Možná to byl osud. Pamatuju si, že v nějakých pětadvaceti jsem možná měla víc energie než teď, ale přišlo mi, že nemám štěstí. Kdyby se mi to přihodilo v osmnácti, možná bych to ani nezvládla. Tehdy pramenilo všechno moje sebevědomí jen z pocitu, že nemám co ztratit. Měla jsem pocit, že jsem troska a koncerty, které jsem tehdy měla, mi byly trošku ukradené. Neřešila jsem, jak vypadám na pódiu. Chtěla jsem, aby lidi konečně ocenili, co slyší, ale ještě to nebylo dodělané.

Teď lidi na mých koncertech poslouchají a věnují mi pozornost. To je vzácné! Klade to na tebe zodpovědnost dostat ze sebe to nejlepší, co umíš. Uznávají tě a ty jim to musíš vrátit, protože jsi tam díky nim. Nebýt toho dramatu, kterým jsem si prošla, bych asi byla bázlivější a stydlivější. Abych se cítila dobře, musím tvořit dále, jinak to bude vždycky trošku umělé. Publikum mě nyní oceňuje za něco, co už jsem stvořila dávno. A já chci tvořit dál.

ŠTĚŇÁTKA V BACKSTAGI

Na co se chceš letos nejvíc soustředit?
Mám zabookovaných hodně koncertů a musím z toho vytěžit maximum. Bude to hrozně práce, protože tenhle rok musím ještě skládat a u toho se musím hodně soustředit. S tímhle projektem si nemůžu dovolit rok nehrát. Nejsem Madonna, nemůžu jen tak zmizet. Tohle je teď velká výzva.

Bavili jsme se o tom včera s kapelou. Chápu, že hudebníci, kteří uspějí hned s debutem, už nenatočí další album tak dobré. Když jezdíš po světě, jak si máš sednout doma a nahrávat? Nechápu, jak to může Rihanna nebo Lady Gaga skloubit. Je to úplně jiné vnitřní nastavení. Tento rok musím zvládnout obojí.

Zkusíš se zašít a tvořit?
Chci nahrát nové album, to je cíl. Po tomhle festivalu pojedu zpátky do hor a dva dny se z toho budu jen sbírat a říkat si co to bylo, co se to stalo? Dneska jsem tady, zítra už budu přemýšlet úplně o něčem jiném. Jsem jako Tarzan, který má s sebou počítač a snaží se prosekat džunglí, abych chytla další liánu, musím se nejdřív pustit té první.

Když jsem na chatě, je to jako když mi v hlavě probleskují staré spořiče obrazovky. Myšlenky zůstanou, mění se v nápady. Musím se zbavit toho, co zažiju tady, vrátit se zpátky. Jeden den jsem tam třeba strávila tak, že jsem poslouchala jen ptačí zpět. Našla jsem nějakou stránku pro biology a prošla snad dva tisíce nahrávek. Ty, co se mi líbily, jsem si stahovala. Je důležité nechat to uzrát. Můžu si vzít jen čtyři akordy a udělat z nich píseň, ale to nechci. Teď se snažím učit hrát na kastaněty a k narozeninám jsem si přála flétnu. Nechci dělat pořád to samé.

Máš obrysy toho, jak bude vypadat další album?
Čtvrté album už je zmasterované a chtěla bych, aby letos vyšlo. Následující deska se pomalu rýsuje a měla by být víc spojená s našimi předky, měla by v sobě mít známé melodie i symfonie. Aby působila tajemně a povědomě zároveň. Nechci, aby byla jen experimentální a divná, to mě nebaví. Chci, aby byla sexy a chytlavá, propracovaná, aby sis při pozorném poslechu mohla najít spoustu zvláštností.
Chtěla bych tentokrát omezit basy a zjistit, co to udělá. Basy jsou hrozně na první dobrou. Nemám jasný cíl, ale aspoň trošku směr. Nechci si jen otevřít Ableton a pak teprve přemýšlet, co budu dělat.

Je skvělé slyšet, že ačkoliv je to pro tebe náročné, pořád se ti chce tolik tvořit a zkoumat.
Je to hrozný i skvělý. Musím v sobě mít masochistickou stránku, protože tím trpím. Občas brečím, nemám chuť k jídlu, hubnu…
Neberu žádné drogy a nevím, jaké to je být na tripu, ale takhle si ho představuju, že se oprostíš od reality. Mám pocit, že tvoření hudby je ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy cítila. Ještě tedy s láskou k lidem a ke zvířatům. No dobře, když někoho miluješ, je to číslo jedna. Ale hned potom je, když se propojíš s tím zvláštním podsvětím mimo tuhle realitu a začneš hrát.
Možná i proto mě zas tolik nezajímá cestování a nebažím po zážitcích, které bych na zemi mohla mít. Nepřijdou mi tak zajímavé jako nahrávání nebo učení se na nějaký nástroj.

Na zvířata jsem se chtěla ptát, máš plný instagram rozkošných videí, dáváš je do klipů a mluvila jsi o nich i v souvislosti s tvým pobytem v horách.
Jako dítě jsem byla do zvířat úplně zblázněná. Když jsem měla snad rok, napadl mě pes a roztrhl mi šaty, ale mně to bylo jedno. Nevypěstovala jsem si žádný strach ze psů a naopak doufám, že někdy jednoho budu mít. Tohle pouto ke zvířatům se ve mně probudilo pár let zpátky a teď si tím zplavuju aspoň ten feed.
Hodně se na zvířata napojuju, beru je jako čisté bytosti, zvlášť psy. To, jak s nimi interaguješ, je jednoduché. Zvířata jsou prostě připravena přijímat lásku! Je těžké to srovnat, ale lidi mi takový pocit často nedávají. I do hor bych někdy ráda vyrazila se psem. Přemýšlela jsem, jestli bych nemohla někdy třeba nějakého měsíc hlídat. Možná by to byla tragédie.

Já si tady jen představuju ten rider.
„Jo a tady je místo pro psa!“ Někdo ale chtěl mít v backstagi štěňátka, Madonna nebo kdo?

Naprosto pochopitelné. Když jsem si připravovala rozhovor, snažila jsem se zkoumat konnakol a připravovat si spoustu komplikovaných otázek a vidíš…
Jsme u štěňátek!