Nejlepší texty Full Moonu roku 2019: Bude to fantastický kolaps (Lias Saoudi, Fat White Family)

Je dost pravděpodobné, že Fat White Family buď neznáte nebo nesnášíte. Můžou si za to sami. Jejich první dvě desky nejsou natolik zásadní, že byste se bez nich neobešli a jejich mediální obraz prostořekých feťáků působí v dnešní době už poněkud vyčpěle. Co ale s nimi, když zjistíte, že: zaprvé, jejich zpěvák a textař Lias Saoudi je jeden z nejzajímavějších lidí, se kterými jste se za dlouhou dobu bavili, zadruhé, jejich nová deska je dost možná to nejlepší, co jakákoliv britská kapela vyplodila od roku 2009, kdy The Horrors přišli s Primary Colours. Není divu, že se mezi jejich nepočetné skalní fanoušky řadil Mark E. Smith a ve svých rádiových shows je s gustem pouští Iggy Pop.

Není až tak těžké rozklíčovat, co všechno můžete na Serfs Up! (ano, poťouchlý odkaz na Beach Boys) zaslechnout. Spíš není moc toho, co by tam nebylo. Namátkou uslyšíte – gregoriánské chorály, tíživé beaty, rozšafné synťáky, Primal Scream v období XTRMNTR, acid, dub i funk, sebevědomé berlínské manýry Davida Bowieho, hrdý defétismus Jarvise Cockera, vyslyšené touhy po novodobých The Flaming Lips, dekadentní romantismus osmdesátkových kapel z labelu 4AD nebo rovnou Suicide, ve kterých ovšem místo nasraného Alana Vegy melancholicky teskní Bryan Ferry. Úžasný ale samozřejmě není fakt, že se kluci vyznají v historii popmusic. Stejně jako třeba u nás Tomáš Palucha, vzývají umělce i žánry, co by podle všech předpokladů už měly být dávno přežité. Pak je ale posloucháte, s otevřenou pusou a nadšení sami nad sebou, že i vás čas od času pořád ještě něco dokáže takhle dostat. Vemte si třeba takové Joy Divison, v podstatě nenapodobitelná kapela. Všichni ti, co se o to kdy pokoušeli, byli přinejlepším k smíchu. A najednou je tu zase po letech někdo, komu o tohle vůbec nešlo a kdo je dost možná ani nikdy pořádně neposlouchal a najednou to jde a ty ozvěny v písni I Believe In Something Better slyšíte a dojímáte se. A stejné to bude s další a další písní. Fat White Family vaše oblíbené kapely nenapodobují. Zahrají to znovu, ale jinak, jako alternativa z jiného časoprostoru. Je krátce po poledni, vytáčím Londýn a doufám, že Lias bude při vědomí.

Byl jsem překvapený, že label posunul čas rozhovoru z pěti odpoledne na teď. Čekal bych, alespoň dle vašeho mediálního obrazu, že se budeš ještě vzpamatovávat z večera.
Sedím zrovna s bráchou (Nathan Saoudi, další z členů kapely, pozn. aut.) a vzpamatováváme se z kocoviny, trefil si to. Ale to není nic až tak neobvyklýho, rozhovor určitě zvládneme. Celý se to posunulo, protože odpoledne musím jít k zubaři. Čeká mě opravdu zábavnej den!

V prvý řadě gratulace k nový desce, myslím, že to pro vás bude zásadní zlom. Doteď jste byli kapela, ve které byl nejzajímavější především ten mýtus kolem a hudba byla až na druhé koleji. Co se za ty tři roky od poslední desky stalo?
Do roku 2017 to byl celkem chaos. Šílenejch pět let. Po turné k druhý desce jsme si dali pauzu, protože dál už to takhle prostě nešlo. A zbavili jsme se všech stereotypů, ve kterých jsme do tý doby fungovali. Přestali jsme nezřízeně brát tvrdý drogy, rvát se mezi sebou v kapele, všechny tyhle hovadiny. Ke konci jsme spolu už vlastně ani nedokázali normálně mluvit. Dali jsme si od sebe pauzu a nakonec jsme se vrátili na začátek, k tomu o co nám šlo prvotně a co se časem nějak posralo – dělat společně hudbu.

Jak jste z toho kolotoče lítosti a beznaděje dokázali vypadnout? Většinou to nebývá tak snadné, že si stačí říct dost. Člověk ví, že dělá věci, co by neměl, které nikam nevedou, ale je v tom už tak zajetý, že raději dál obelhává sám sebe, než aby skutečně něco razantně změnil. V kapele, když je vás na sebedestrukci víc, je to asi ještě o něco těžší.
Nám je všem kolem třiceti, hrajeme spolu už osm let a už pět let předtím jsme byli kapela, jen nás tehdy nikdo nenechal ani zahrát, asi protože se báli, že jim něco ukradneme. To, že jsme spolu takhle dlouho, nás zachránilo. Hudební průmysl je dneska ještě víc než kdy dřív posedlý mládím. Kdybychom byli úplně nová začínající kapela, kluci kolem dvaceti, možná by nás celý ten cirkus kolem zničil. Když se u nás všechno posralo, nezničilo nás to. Dělali jsme si vlastní projekty a snažili se dát dohromady.

Ptáš se, jak přesně jsem to udělal já? Nevím, neexistuje asi žádnej jinej způsob, než že tě to přestane bavit. Noc za nocí děláš něco, co tě akorát vysává. Neříkám, že nepiju nebo že už vůbec neberu drogy, ale udělal sem si v tom pořádek. Třeba heroin beru jen dvakrát ročně a jen abych si připomněl, jak moc to nesnáším. Na druhou stranu je fajn, když několik hodin akorát ležíš, nikdo po tobě nic nemůže chtít a tvoje jediná starost je nepoblejt se. Problém většinou přijde, když koncertujeme. Myslím, že to máme teď víc pod kontrolou, ale asi se stejně zase něco posere. Jsou cizí města, kde za náma na koncertě chodí děti a nabízej nám heroin. Ani ho nikdy v životě neměli, jen ho koupili, aby na nás udělali dojem. Já osobně jsem si vytvořil režim, kdy si před koncertem pravidelně dávám dvě malý porce houbiček, dvě tequilly, dvě piva a dva redbully. Tohle je moje vyzkoušená dávka, než vylezu na pódium. Občas se to zvrhne, ale to jsou zvláštní příležitosti. Už nejsme tak zranitelný a nebereme si všecko, co nám někdo dá.

VYBRAT SI STRANU
Téma tohohle čísla je napojené na brexit. Chápu, že nejsi politický analytik, stejně tak chápu, že kapely, které papouškují, v jak hrozné době žijeme, jak je Trump strašný, jak jsou lidé v menších městech hloupí a tak dále, každého nakonec akorát otráví. Ale stejně, zeptat se musím a nějaký názor asi mít budete.
Nejsme nějak programově politická kapela, ale cokoliv dneska řekneš je politické prohlášení. A to, i když mlčíš. Všechno, co tyhle kapely obyčejně říkají je to samé, co dělá většina tzv. liberálních médií. Myslí to dobře, ale akorát o své pravdě dokola přesvědčují už ty dávno přesvědčené. Navíc celá dnešní kultura sociálních sítí je naprostý zabiják vlastního názoru, nedejbože jeho prosazování v nějaké smysluplné diskuzi. Pokud máš dneska na něco o trochu jiný názor než většina, v diskuzích tě roztrhají na cucky. A je úplně jedno, o jaké téma se zrovna jedná. Zvolení Trumpa nastavilo pravidla diskuze úplně jinak, než jak jsme byli dosud zvyklí a je to zvráceným způsobem jedině dobře.

Rozhodně to nebyl souboj dobra se zlem. Blbej vtip od začátku. Hillary Clinton nebyla žádný progresivní kandidát změny. Jak může být někdo z politické dynastie napojený na Wall Street braný jako progresivní? A volit jí jenom kvůli tomu, že má vaginu, to byla totální urážka kohokoliv inteligentního. Trump symbolicky reprezentuje konec celé jedné politické éry. Je jako záporák z animovaného seriálu. Je tak příšerný, že nikdo už nemůže brát politický systém vážně. Nemyslím si, že to je ve všech směrech špatně.

Něco podobného psal nedávno ve své eseji Michel Houellebecq. Někdy se prostě musí narazit až na dno.
Všechna ta hysterie mimo jiný taky ukazuje na pokrytectví celé naší západní civilizace. Máš univerzitně vzdělané elity, které žijí ve velkých městech, a pak máš všechny ostatní. Z nichž spousta před sebou nemá žádnou vizi budoucnosti a už spoustu generací nemají naději na slušnou práci. Celá tahle tribalistická (kmenové uspořádání společnosti, pozn. aut.) píčovina se totálně vymkla kontrole. Něco jako hlas pracující třídy už dneska vůbec neexistuje. Když už někdo něco řekne, všichni se na něj sesypou. Podívej, já jsem pro brexit nehlasoval, ale rozhodně z toho nejsem pološílenej. Vlastně i chápu, co k tomu někoho vedlo. Jsou to lidé z vesnic, co prostě nevidí svou budoucnost dobře, mají pocit, že nikoho nezajímají a tohle jim přišlo jako nějaký návrat ke starým pořádkům. Tohle všechno chápu. Na druhou stranu třeba můj otec je emigrant z Alžíru. Umím se vcítit do obou táborů. Ale přijde mi arogantní, když mi nějaký od reality totálně odtržený yupík z Londýna nebo Paříže bude poučovat o tom, jak by měl vypadat svět podle jeho představ.

Proč tímhle způsobem nemluví víc současných mladých kapel? Nemyslím tím říkat stejné názory, ale vůbec svůj názor projevit. Spousta z nich končí u toho, že o sobě prohlásí, že mají rádi poezii a laškovně zmíní nějaké své hudební guilty pleasure. Chybí mi tu trocha snahy někoho nasrat, jít klidně až přes čáru, jako to dělali třeba The Nation Of Ulysses.
Žijeme v době autocenzury. Já ty mladé kapely vlastně chápu. Něco plácnou, lidé je okamžitě ukřižují online a mají po kariéře. Lidi se dneska rádi rozzuří kvůli úplné maličkosti. Mě je třicet dva, pamatuju si teda ještě na dobu, kdy neexistovala taková obsese politickou korektností. Dneska to schytáš zleva, zprava, je to už úplně jedno. Mít možnost říkat si co chci, je pro mě naprostý základ toho, na čem je naše společnost postavená. Nemůžeš se vyhnout nebezpečným ideám tak, že je strčíš do krabice, napíšeš na ní „ZLÉ MYŠLENKY“, někam to pohodíš a budeš dělat, že problémy už neexistujou. Tohle vede akorát k ještě mnohem větším a násilnějším střetům do budoucna.

Ty kapely se prostě bojej jít s kůží na trh, protože v dnešní době není lehký udělat v hudbě kariéru. Když už dostaneš smlouvu na desku, proč by sis to posral tím, že začneš vyšilovat a říkat, cokoliv tě napadne? V dnešním hudebním byznysu rozhodně nějakou odvahu nehledej. Je to depresivní. Kapely jako byli Suicide nebo The Birthday Party by dneska hned pozuráželo stádo internetovejch idiotů. Vypadáte divně, říkáte divný věci, tohle my tu nechceme. (smích) Všechna tahle falešná morálka. Označil bych to jako kulturní stalinismus. Nemám nic proti tomu, když mladý kapely mluví o svých inspiracích, sám rád zmiňuju třeba Jeana Geneta, ale pokud je všechno, co chceš říct to, že máš někoho rád, je to trochu debilní. Probíhá tu kulturní válka. A buď jsi na jedný nebo druhý straně.

Tím, že jste si svou stranu zjevně už dávno zvolili, se ale připravujete i o dost fanoušků. Nemluvě o tom, kolik lidí vás má za feťáky, co nikdy nic nedokážou a akorát se na sebe ze všech sil snaží upoutat pozornost. To ti ani trochu nevadí? Zvlášť teď, když jste nahráli skvělou desku a dost lidí jí možná odzívá, protože si o vás už obrázek vytvořila.
Image, co se kolem nás vytvořila je, že jsme feťáci a kreténi, máš pravdu. Naprosto upřímně ti ale řeknu, že to vnímám naopak jako velmi užitečnou věc. Tím spíš, že jsme teď udělali takovouhle desku. Když vůči tobě někdo má naprosto minimální očekávání a ty najednou uděláš něco skutečně dobrýho, rozseká je to o to víc. Nechci znít namyšleně, ale nemyslím si, že teď vychází až tolik desek jako je Surfs Up!. Jsme tady, lepší než kdy dřív a je mi úplně jedno, kolik sraček o nás napíšou v The Guardian nebo kdekoliv jinde. Jsou to všechno hovadiny. Na Pitchforku o mě kdysi napsali, že jsem rasista. Já, kterýho celou školu šikanovali kvůli mýmu alžírskýmu původu, na kterýho křičeli „ty zkurvenej pakoši“, jsem najednou rasista. Kvůli tomu, že nějaký idiot akorát nepochopil, že proti rasismu bojuju, akorát asi ne zrovna tím jeho připosraným způsobem. Můžu si říkat, co chci a budu v tom pokračovat, jen abych tyhle idioty štval dál.

Tvoje milostná píseň o Goebbelsovi a Hitlerovi mohla pár lidí naštvat, stejně jako zpívání o lolitách. Jsi tedy asi nacista a pedofil, nedá se nic dělat. Často se mluví o tom, že s lidmi, kteří přemýšlejí úplně jinak než my, bychom měli vést diskuze, protože jenom tak se ty rozkmotřené tábory nevzdálí už úplně. Ale co když je někdo prostě akorát blbej, co pak?
Ohledně toho dialogu jsem dost pesimistickej. A to jsem na rozdíl od spousty svých známých nevyrůstal v žádné bublině, ale v reálném, ne moc příjemném prostředí. Dobře je to vidět právě na brexitu – všichni ti lidé, kteří to prostě nedokáží akceptovat. Je to k smíchu. Kdyby to nebylo tak tristní. Jsou lidé, kteří jsou naprosto přesvědčení o tom, že jedinou pravdu mají oni a zbytek země je plný idiotů, co by neměli mít právo mít na nic názor a neměli by ani volit. Nemám za to, že by celá tahle revoluce přinesla moc dobrého. Ale otevře to snad do budoucna možnosti, jak se dostat z těch sraček, kde jsme. Pokud k tomu budou zapotřebí občanské války, nedá se nic dělat. Zašlo to až příliš daleko. Všechny ty dnešní obsese identitou a genderem jsou stejně jen zástupným symbolem pořád toho samého – třídního boje. Z celého světa se prostě nemůže stát kampus Oxfordu. Svět takhle nefunguje a nezáleží na tom, jak moc chcete, aby to tak bylo. Dialog už nic nezmůže. Z historického hlediska je nevyhnutelné, že nás čekají nějaké formy občanských konfliktů a válek. Vlastně se na to těším. Nevím, kdy to přijde, ale doufám, že se toho dožiju. Bude to fantastický kolaps.

SEX A HUMOR JAKO ZÁKLAD
Žijete v Londýně, kde probíhá další obrovská vlna gentrifikace. Umím si představit, že sehnat nějaké normální bydlení asi nebude úplně snadné. Vy jste několik let žili v podstatě jako bezdomovci, přespávali, kde se dalo, squatovali. To pro nějaký srovnanější životní styl nebude zrovna ideální. Je tahle situace dobrá alespoň pro kapely, platí to klišé, že špatné podmínky přejí dobrému umění?
Jako u většiny klišé, i na tomhle bude něco pravdy. Pokud žiješ v době jako je tahle, která je na úplně opačné straně kulturního spektra, než tomu bylo třeba v 70. letech, kdy mohl umění dělat každý, moc možností ti nezbývá. Na druhou stranu potkáš lidi, kteří jsou do svého díla neuvěřitelně zažraní, neexistují pro ně žádné kompromisy. Odděluje to lidi, kteří tomu skutečně věří od těch, kteří se jen chtějí svézt, vydělat si peníze nebo být slavní. Žijeme v době politicko-kulturní korektnosti, v době, kdy dělat skutečné umění je branné spíše jako neschopnost najít si normálně placenou práci. Lidi, co zvládnout přežít v těchhle podmínkách jsou ti, kteří zůstanou. Ti, o kterých se později bude mluvit.

K té korektnosti – máš problém se dívat na filmy Romana Polanského? Obecně mi přijde problematické revidovat morální kvality umělců a zasazovat je do našich nových, bezproblémových škatulek. Mimořádná tvořivost přece často nejde ruku v ruce s úžasným charakterem. A ani nemusíte nikoho znásilnit nebo zabít, abyste byl v dnešní době veřejně odsouzen. Stačí, že to vaše negativní stránka nějak přesáhne bod, kdy je ještě akceptovatelné pro většinu.
Tohle přemýšlení je naprosto typické pro dnešních tzv. liberální média a přechytralé studenty z prestižních univerzit, kteří si myslí, že přesně vědí, jak má svět vypadat. Pokud nedokážeš oddělit osobu umělce od jeho díla, jsi normální buran, co neumí sám za sebe kriticky přemýšlet a přebírá myšlenky stáda. Pravděpodobně by bylo nejlepší, kdyby sis vydloubal oči, ustřelil uši a zahrabal se někam do díry, protože přesně tam patříš. Kurva, to sem se zase nasral! (smích)

To teda, máš dneska vyřídilku. Není divu, že si vás jako jednu z mála mladých kapel oblíbil nebožtík Mark E. Smith. Jak to vaše slavné setkání na Glastonbury tehdy vlastně proběhlo? On ve svém klasicky milém stylu prohlásil, že jste hodný kluci, ale udělali jste chybu, když jste si sedli k němu ke stolu a začali machrovat. A že vám musel dát lekci.
Miluju Mark E. Smitha, je to můj hrdina. Ale realita tý historky je trochu jiná. Všichni jsme byli v backstagi a Mark u sebe měl láhev šampaňského. Můj brácha ho požádal o skleničku a Mark E. Smith se rozčílil... (do rozhovoru horlivě vstupuje bratr Nathan). Nenene, takhle to nebylo. Řek sem mu o skleničku, tu mi dal, já ji vypil a řekl si hned o další. V tu chvíli mi Mark chrstnul skleničku do ksichtu! (Lias si bere slovo zpět). Protože je bratr slušný člověk, chtěl se omluvit, a chrstnul na Marka ze své sklenice whisky. Pak jsme se málem poprali, bylo to k popukání. A pak jsme se hrozně zkamarádili, Mark mi říkal, jak nás má rád, byl to splněnej sen. Že nám dal lekci? To my jsme mu museli trochu domluvit! A navíc – whisky pálí v očích mnohem víc než šampaňský. Řval jak malá holka! Dělám si srandu, neřval. Ať odpočívá v pokoji, milujeme ho.

Vaše nová deska činí existenci spousta současných kapel zbytečnou. The Last Shadow Puppets či Tame Impala jistě prominou. Když jste začínali, řekl jsi, že ti v hudbě dneska chybí sex, humor a politika. Platí to pořád?
Všechno je dneska politický, i když si myslíš, že ne. O tom už jsme se bavili. Sex a humor jsou naprosto základní věc. Podívej se na Leonarda Cohena. Sex a humor, o ničem jiným to není. Popravdě o čem jiným vlastně vůbec psát? Nehledě na to, v jaký jsi situaci, můžeš klidně putovat po světě jako bezdomovec, tyhle dvě věci s tebou budou pořád, nezbavíš se jich. Nevím, proč je to u tak málo kapel poznat. Asi nejsou moc chytrý, vtipný a nešukaj. Pro mě jsou tyhle tři věci naprostý základ všeho, co dělám.

Máš v sobě pořád tu naivní a dojemnou představu, že svojí hudbou změníš svět?
Jasně! Ale podívej, umění je vždycky v prvý řadě o tom, že se pokoušíš zachránit sám sebe. Není to o ničem jiným. Nedělám to pro tebe. Bojuju tím proti všemu chaosu, co kolem mě i ve mně je. Bez ohledu na celej svět kolem jsem v tu chvíli úplně svobodnej. Klidně zachráním svět, ale nejdřív chci zachránit sám sebe. Umění může bejt klidně jenom tohle. Přežít. Nezní to moc vzletně, ale často to stačí.

Co je pro tebe štěstí?
Byly doby, kdy jsem o tom přemejšlel každej den. K ničemu to nebylo. Pak jsem se na přemejšlení vykašlal a taky mě to nikam neposunulo. Myslím, že ten trik by mohl bejt v tom, abys dělal, co tě skutečně baví. A tím nemyslím nutně něco, co tě bude živit nebo kvůli čemu budeš známej. Život funguje většinou tak, že dostáváš přesně to, co si v danou chvíli zasloužíš. Pokud se zrovna rochníš v mizérii a trápení, tak žiješ v tom. A můžeš v tom klidně bejt fakt dobrej. Pokud se rozhodneš soustředit na lidi kolem sebe, co máš rád a děláš něco, co pro tebe má smysl, máš zase tohle. Nemůžeš to obelhat, jen něco chtít a dělat přitom něco jinýho. Myslím, že je to fakt možná až takhle jednoduchý.