Nepředvídatelný vypravěč Dánjal

V opulentním hudebním menu, které servírovaly United Islands, bylo pro mnohé těžké se orientovat. Osvědčené úsloví "Nejlépe zapaříme na to, co známe a co si můžeme v opilosti zapět" tu málokdy došlo naplnění. Muzikanti z celého světa byli českým fanouškům spíše neznámí. Mezi ně patřila i sedmičlenná kapela vedená zpěvákem a pianistou Dánjalem Neystabø, a to i přesto, že vloni vystoupila na Colours of Ostrava. Kdo však do pražské Archy dorazil, rozhodně nelitoval. Zažil totiž jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Hodinky ukazovaly dvě hodiny po půlnoci a interview s Dánjalem a mandolínistou Kimem Nybergem mohlo začít.

Můžete se představit?
Dánjal: Jasně, já jsem Dánjal, vedle mě Kim, který taky skládá muziku. Pocházím z Faerských ostrovů. Řekneš, odkud jsi?

Kim: Z Finska, ale posledních patnáct let jsem v Dánsku.

Dánjal: Kapela sídlí v Kodani, jsme s ní všichni propojeni, ať už bydlištěm nebo studijně.

Jak byste Čechům představili kapelu Dánjal?
D: Vlastně to všechno začalo tím, že jsem žil na mnoha místech v různých zemích. Tam jsem i hrál...

K: Třeba v Gambii...

D: Přesně. Taky v Nizozemí, USA apod. Přišly ale děti, tak jsem se chtěl usadit. Přestěhoval jsem se do Kodaně a začal hledat muzikanty. Jednou jsem šel na koncert a viděl Kima, který tam hrál se svou kapelou Afenginn. Zeptal jsem se ho, jestli by si chtěl zahrát, a postupně jsme nacházeli další lidi. Takhle to všechno začalo. Nejdříve jsme hráli jen mou muziku, pak se čím dál více zapojoval i Kim.

K: Odstartovali jsme roku 2007.

Takže poměrně mladý projekt.
K: Jo, to jsme. Celou dobu ale velmi tvrdě pracujeme, nahráli jsme dvě alba.

D: A právě děláme na EP. Plán je asi takový – EP je hotové, chystáme se vypustit jednu píseň každý měsíc. Takže jednu vydáme na začátku července, další v srpnu a v září. Ale jen na netu. Ta poslední, protože jich bude celkem pět, se dostane ven 1. listopadu. Potom se vydáváme na turné, Německo, Rakousko, Dánsko a Skandinávie.

Našlo se v programu i místo pro Českou republiku?
K: Plány by byly, ale zatím není nic potvrzeno. Vypadá to na Slovensko, máme tam několik šikovných lidí a fanouškovskou základnu.

D: Minulý rok jsme hráli na Colours of Ostrava, pak právě na Slovensku, kde už máme sjednané i něco na příští rok, jen si nepamatuju přesně název festivalu. Myslím, že je to v Bratislavě.

Danjále, ty jsi mluvil o cestování. Bylo to za prací nebo kvůli hudbě?
D: Já hudbu studoval. Po absolvování jsem se vydal na cesty, zajímal se o lidovou či etnickou hudbu z různých koutů světa a snažil se vše naučit. Nebo jsem si to alespoň myslel. Čímž chci říct, že zrovna u cizí lidové hudby jste vždy vy tím, kdo jí nemůže nikdy doopravdy správně zahrát. Ti ostatní samozřejmě znají svou hudbu, takže jste to vy, kdo se jen snaží něco naučit. Po čase jsem si řekl: „Fajn, už jsem to pochopil. Udělám si to po svém." Vždycky jsem psal muziku, tak jsem se rozhodl, že najdu lidi, kteří by hráli mé věci. Tak, jak chci já. A samozřejmě se do toho promítly vlivy ze zemí, které jsem navštívil.

Co tě tedy ovlivnilo nejvíce? Nějaké konkrétní místo nebo hudební styl?
D: Hodně mě ovlivnil Kim. Nicméně taky jsem studoval v holandském Groningenu, kde jsem žil s hudebníky z Bulharska, s nimiž jsem denně hrál balkánskou hudbu celý půlrok. Snažil jsem se pochopit ty podivné rytmy. Bylo to velmi intenzivní období, navíc se mi ta muzika líbila už předtím, než jsem je potkal.

Co ty, Kime, taky jsi flirtoval s lidovkama?
K: Taky. Byla to taková fiktivní home-made world music s balkánskou a východoevropskou příchutí.

D: Ale také severskou. Což je další věc. Když někde hrajeme, lidé říkají – aha, je to tak trochu Balkán, rock či klezmer. Jenže kdybyste jeli na východ, nikdy by s vámi nesouhlasili. Je to zkrátka jen ovlivněné Balkánem, stejně jako severem či rockem. A my ještě koketujeme s jakousi waitsovskou poetikou.

K: V dnešní době je navíc všechno promísené, na internetu se dostanete k čemukoliv. Na youtube můžete sledovat prastará videa lidové hudby, třeba z Afriky, zkrátka cokoliv. Dříve byly věci ve škatulkách, dnes už to neplatí. Všechno se promíchalo.

D: Jo, více než dost.

Jste asi dosti vytížení?
K: To teda jo. Jsme oba muzikanti a skladatelé na plný úvazek. Jen ta gáže. Hodinový výdělek není nic moc, když uvážíte, že pracujete neustále.

Jak zkoušíte, když jste rozptýleni po Skandinávii?
D: Snažíme se. Máme období, kdy hodně makáme, například teď na EP. Já s Kimem jsme byli v Německu v rámci šňůry, tak jsme tam zůstali, zatímco ostatní jeli domů, a my jen psali, což je náš typický, jak bych to řekl...

K: Týdenní pracovní tábor. Hodně věcí se tak udělá, až potom je nazkoušíme s kapelou. Spoluhráči jsou skvělí, takže to jde rychle.

D: Zkoušky se většinou vážou k turné, albu nebo studiu.

K: Často koncertujeme, což je vlastně taky zkoušení. Když je píseň připravená na live hraní, už se dále neřeší a prostě se nechá plynout.

Píšete dohromady i texty?
D: Ne, většinou píšu texty já.

K: Ne většinou, vždycky.

D: No jo, vždycky. Když se sejdeme, máme pár nápadů nebo kus textu. Tak začneme s melodiemi a snažíme se dát naše myšlenky dohromady.

Faerské ostrovy nejsou pro Čechy typickou prázdninovou destinací, nechceš nám o nich něco říct?
D: Jsou velmi malé, takže nejsou nikde moc známé. Mají pouze padesát tisíc obyvatel, možná devětačtyřicet. Jedná se o osmnáct ostrovů, které jsou součástí Dánského království, ačkoliv jsou od něj dost daleko. Máme svůj vlastní jazyk, vlajku, kulturu, zkrátka vše. Něco je ale stále pod správou Dánska.

K: Třeba jako právní řád.

D: To je zrovna to, co se těžko změní, je to součást kultury. Přirovnal bych to ke vztahu Skotska a Anglie. Pak je tu ještě jedna věc, která ovlivňuje naši hudbu. Tedy přinejmenším tu část, kterou tvořím já. Je to ten fakt, že Faerské ostrovy jsou velmi dynamické i co se počasí týče. Muzika, kterou tvoříme, je bombastická, poté zase tichá, melancholická, stejně jako počasí. Slunce, déšť, bouře, sníh, všechno se může vystřídat během hodiny.

Mluvíme o extrémech?
K: Ano, o velkých extrémech.

D: Hurikán střídá slunce...

K: Měli jsme koncert na jednom malém ostrově, najednou přišel hurikán. Byli jsme tam uvěznění čtyři dny, helikoptéra nelítala, lodě nejezdily.

To muselo být skvělé na zkoušení a skládání, ne?
K: Jo. (smích)

D: Vlastně jsme tam napsali celou rockovou symfonii, ke které se vracíme vždycky, když máme trochu upito.

K: Říkáme si, že bychom to měli zpracovat, ale ještě k tomu nedošlo.

D: Někdy se k tomu dostaneme, slibuju, protože to stoprocentně změní rockovou scénu! Je to vážně něco!

A proč nepíšeš texty ve faerštině?
D: Protože... no. Tuhle otázku dostávám často a hodně jsem nad ní přemýšlel. Pro mě je velmi důležité, aby lidé rozuměli tomu, o čem zpívám. Texty jsou pro mě důležité, stejně jako celá ta celá literární idea. I když může být řeč krásná, nikdo by mi nerozuměl, což je problém.

Považuješ se za vypravěče?
D: Oh, někdy ano. Přinejmenším bych se rád jako vypravěč viděl. Ale někdy o toto označení nestojím, hrajete a přijde to prostě samo. Někdy je to zase více o naučenosti, víš, kam sáhnout, na co se zaměřit. I to si myslím k vypravěčství patří. Takže vlastně ano.

Jaká je na Faerských ostrovech hudební scéna?
D: Velmi dobrá. Vynikající!

My sice známe muziku z Finska či Islandu, ale faerskou moc ne...
D: Faerská scéna vzkvétá, obzvláště když porovnáme, kolik je obyvatel a že je momentálně tak deset až patnáct kapel na evropském či světovém turné.

To je dost, mohli byste tedy něco doporučit?
K: Orka, Teitur, Marius...

D: Je toho hodně, záleží na tom, co se ti líbí. Máme třeba hodně metalových kapel.

Máte vy dva rádi překvapení? Vaše tvorba dosti překvapivá je, ať už hudebně nebo texty.
K: Já mám rád překvapení v muzice, protože existuje až příliš mnoho písní, u kterých předem odhadnete, jaký tón bude následovat. Třeba v popu.

D: Takže se snažíme buď nebýt předvídatelní, nebo děláme extrémně dlouhé monotónní melodie, při kterých se můžete dostat až do jakéhosi transu. Nic, kde bys uhádl celou píseň po prvním tónu.

Epičnost?
D: Přesně tak.

K: Jinak osobně překvapení rád nemám.

A Ty, Dánjale?
D: Já mám rád překvapení i v osobním životě. Samozřejmě že jsou i špatné věci, třeba když někdo zemře. Ale když je to překvapení, u kterého si řeknu Wow, to musím omrknout – tak přesně taková mám rád.