gaga | Články / Reporty | 12.12.2017
Novozélandští Die! Die! Die! nejsou v České republice neznámým jménem. Poprvé do zdejších vod zabrousili v roce 2013, kdy vystoupili na festivalu Creepy Teepee, od té doby zajíždí téměř pravidelně. A v Kabinetu Múz to vypadalo, že se jim tu opravdu líbí.
Předkapelou jim byla brněnská formace Ette Enaka, která v roce 2017 vyhrála soutěž 1band2play a jejich nová deska vyjde co nevidět. Koncert se skládal převážně ze songů z posledního EP Back to Square One. Kapela hrála zjevně srdcem i duší vloženými do každého riffu a úderu, ale jejich roztančené postpunkové melodie se míjely odezvou. Publikum přijímalo set vlažně a naléhavost, která z tria proudila, nakazila sotva ty těsně u pódia. To se změnilo ve chvíli, kdy zahráli dravější verzi songu Oh, Shit, Baby, která je původně z repertoáru formace De Mood, předešlé kapely kytaristy a zpěváka Aleše.
Pak přišel čas Die! Die! Die! a atmosférickou melodičnost Ette Enaka vystřídal hluk, chaos a bordel. Die! Die! Die! se povedlo zahrát průřez celou tvorbou a všemi rekordně rychle natočenými alby od Promise! Promise! až po poslední Charm. Offensive. Škoda, že nepředvedli víc melodičtějších kusů z desek Form, Harmony a S W I M, ale to je otázka osobních priorit, takhle šlo o jeden z nejhlučnějších a nejenergičtějších živáků, jaké jsem kdy viděla.
fotogalerie z koncertu tady
Na pódium přišli, jako by tam ani nepatřili, ve chvíli, kdy většina lidí byla ještě na baru. Koncert odpálili peckami People Talk a Blinding z alba Promise! Promise! a pak už nebylo úniku. Smršť, která se valila z repráků, byla chvílemi až nezdravá a prodlévat u beden se nedalo, stejně jako odejít. Narozdíl od zpěváka Andrewa Wilsona, který strávil na pódiu pouze dobu bezpodmínečně nutnou a pohyboval se pod ním, basák a bubeník setrvávající na svých místech představovali zdánlivou jistotu v rozbouřeném moři punk-noisového chaosu. Set bez varování ukončil song Ashtray! Ashtray!, ten, který ničí hlasivky a vyhazuje s pískajícíma ušima na dlažbu před klub. Cestu domů z chaosu si musel najít každý sám.
Die! Die! Die! (nz) + Ette Enaka
6. 12. 2017 Kabinet Múz, Brno
Jan Starý 20.11.2024
Mnohokrát oceněné těleso, ze kterého vyšla také hvězdná skladatelka Caroline Shaw, se představilo u nás vůbec poprvé a očekávání potvrdila i vyprodaná kapacita.
Jiří V. Matýsek 19.11.2024
„Blues je umírající žánr,“ řekl mi v rozhovoru před osmadvacátým ročníkem festivalu Blues Alive jeho booker a majitel Štěpán Suchochleb... Jak se to vezme.
Ema Klubisová 19.11.2024
I Want to Be a Machine nie je o performance a ukážke jej novej hudby. Pozýva nás bližšie, k svojim mentálnym pochodom, chybám počas písania a myšlienkovým odbočkám.
Viktor Palák 18.11.2024
Tibet coby bosý Peter Pan morfující v maniakálního kata nás v Praze prováděl odvrácenou stranou anglického venkova i dojímal vzpomínkou na zemřelé.
Filip Peloušek 17.11.2024
Je to sotva pár dnů, co jsem dočetl Piko Apoleny Rychlíkové a Pavla Šplíchala, to mi ještě nedocházelo, jak potřebný kontext mi dodává ke křtu jedné z nejzásadnějších desek letošního…
Viktor Hanačík 07.11.2024
Oba pojí čtyři roky staré album Brass, cit pro ponuřejší vyprávění, jazz-rapové podhoubí a kontrasty z afroamerické historie... A na dlouhém baru La Fabriky mají zemité Primitivo.
Marek Hadrbolec 31.10.2024
„Zahraj Slipknoty!“ zakřičí někdo. „This is going to sound like Slipknot, I'll even take my glasses off for it,“ odpovídá pohotově Igor, načež Stoned Jesus...
Václav Valtr 28.10.2024
„I wanna taste you, taste your lips, feel your hips,“ znělo z pódia, kde stála zpěvačka v rudých šatech, od prvních okamžiků plně pohroužená do hudby.
Veronika Tichá 27.10.2024
Působivá performance irského kvintetu s vervou a nahlas pojmenovala problémy, které vidí kolem sebe a nebojí se o nich mluvit.
Klára Šajtarová 25.10.2024
V hluku se setkává bolest s rozkoší, zoufalství s rezignací, otázka přežití se stává méně o fyzickém těle a více o duchu.