Oranssi Pazuzu, démon, finský exorcista

Poprvé se u nás představili Oranssi Pazuzu, protínající space rock, psychedelii a black metal. Představení důrazné, vtahující a mimořádně variabilní nadchlo publikum v pražské K4. Mimo pódium uvolnění a sympatičtí Finové, které pro rozhovor zastoupil vokalista a kytarista Jun-His.

Jste skoro na konci tour, dnes hrajete předposlední koncert, jak se cítíte? Jste spokojení?
Jo, jsme vážně spokojený, byla to naše první tour. Už jsme dělali pár koncertů na festivalech mimo Finsko, ale tohle byla první skutečná tour. Jsme rádi, že jsme tuhle příležitost dostali, zatím to bylo dvanáct koncertů a doufám, že to tak půjde dál.

Projeli jste velký kus západní Evropy, vidíš rozdíly v přijetí publika tam a ve Skandinávii?
Ve Skandinávii je publikum spíš klidnější, tišší, nevíš úplně jistě, co si myslí. Naopak hlavně v jižní Evropě ti dá jasně najevo, že tam je, je aktivnější. Ale pro mě jsou oba dva přístupy v pohodě.

Svoji muziku popisujete jako čarování se zvuky temných koutů vesmíru a mysli. Vychází to z osobní zkušenosti?
Znamená to, že naše myšlení má místa, který třeba ani nechceš navštívit, ale možná by to určitým způsobem mohlo být užitečný, projít si je, pořád to jsou části reality. Můžou tě dost naučit o sobě samým i světě kolem. Jinak jasně, souvisí to s naším agresivním stylem muziky. Jde o to nechat proudit negativní emoce, já dělám vokály, což je do jistý míry i fyzicky náročný. Takhle se zbavuju svých frustrací.

Našla jsem si, že oranssi znamená finsky oranžový a Pazuzu je démon…
Je to podle filmu Exorcist, je to démon, co se vtělí do jedný holky. Ale Pazuzu má taky kořeny v severský mytologii, je to ďábelská postava a určitým způsobem vykresluje atmosféru naší hudby. Oranžová proto, že dobře sedí k naší psychedelický a kosmický stránce.

Hrajete spolu od roku 2007, ty jsi měl kapelu i předtím, ale jak došlo k tomu, že jste se dali dohromady?
Hráli a jamovali jsme spolu častokrát i dřív. Moje předchozí kapela se rozpadla a mě a basákovi Onttovi přišlo, že je dobrý čas založit kapelu zčásti metalovou a zčásti přirozenou našemu stylu hraní, který vychází z mnoha vlivů. Dokonce jsme už měli i nápady na songy. Ale pak jsme všichni, jak teď tvoříme kapelu, původní nápady zahodili. A na první jam session hned složili první song Korrpi.

Takže skládáte dohromady, ale texty dělá Ontto a zpíváš je ty - není to zvláštní?
Dobrá otázka, v určitym směru to zvláštní je. Je pro mě důležitý, abych se s texty mohl ztotožnit, takže s Onttem hodně diskutujeme, ať už o filozofii, nebo jen tak u piva a při jamování a při tomhle taky vzniká hodně nápadů na texty. Svým způsobem se na textech podílím, i když je neskládám. Rozhodně si v nich potřebuju najít vlastní interpretace.

V recenzích na vaše poslední album Valoniela se dost opakuje, že trendem vaší muziky je překračovat hranice stylů. Snažíte se o to taky při živých vystoupení, při vizuální prezentaci?
Snažíme se k publiku dostat správný „vibe“, hypnotický vjemy, co zmrazí jednotlivý chvíle. Taky máme vlastního osvětlovače, který naši muziku cítí a posiluje atmosféru. Projekce nepoužíváme, protože chceme, aby lidi zapojili představivost. Některý lidi koncerty poslouchaj se zavřenýma očima a vytvářejí si vlastní vizualizace.

Vaše texty jsou finské, byla to přirozená volba?
Pro úplný interpretování Ontteho textů je finština jediná možnost, jak se vyjádřit a nepřijít o žádnou významovou úroveň. I když rád poslouchám songy v angličtině, necítili bysme se tak pohodlně. Jde hlavně o správný vyjádření, a to by angličtinou utrpělo.

Před nějakou dobou jste změnili label, byla to vaše volba?
Vlastně nás od Spinefarmu vyhodili, protože změnili směr. Ale pro nás to bylo dobře, teď máme šanci hledat si labely sami. Pro zastoupení ve Spojených státech máme 20 Buck Spin a pro Evropu Svart Records a našli jsme si je podle hudby, kterou publikují, ta je nám blízká experimentálním zaměřením. Odvedli dobrou práci s naším posledním albem.

Nahrávali jste ho v Londýně s Jaimem Gomezem Arellanem...
V jeho vlastním studiu, které je velké a se spoustou vintage zařízení. Jaime je chlápek v pohodě, co s náma sdílí oblibu v muzice, hlavně té progresivní ze sedmdesátých let a v devadesátkovém black metalu. Naučil nás hodně o analogu a různejch přístupech k nahrávání. Vyzkoušeli jsme oddělený nahrávání kytar, a i když to pro nás bylo nový, osvědčilo se to.

Měli jste před nahráváním album kompletně nachystané?
Ne, během nahrávání se zvuk dost měnil, my máme radši věci otevřený, ne kompozice, ale zvuk určitě, tenhle přístup preferujeme.

V létě jedete na OFF Festival v Polsku.
OFF Festival je o indie kapelách, chvíli předtím budeme na INFERNO festivale v Norsku, který je naopak úplně metalovej - a tohle je přesně ta rovnováha, kterou se snažíme najít. Doufám, že pro publikum indie a psychedelický muziky může bejt jednodušší porozumět naší muzice a naopak.

Máš nějaký jiný než metalový hudební zájmy. A co vlivy?
Určitě, poslouchám hodně elektronický muziky, sedmdesátkovou progresivní, taky pop, vlastně cokoli, co mě zaujme a kde cítím nějakou upřímnost. Kdybych měl jmenovat, tak King Crimson, Emperor of Black Metal, Luke Vibert, Chemical Brothers, DJ Shadow je dobrej muzikant a klidně i starší jazz, jako je Miles Davis.

Jednou mi jedna kapela vyprávěla, jak jsou spolu štastní i po dvou měsících tour, protože je prostě baví spolu hrát. Cítíš to podobně?
My jsme nikdy nebyli kapela, která by fungovala tak, že jeden nosí hotové nápady na song... Potřebujeme být spolu, zkoušet a jamovat, s každým albem a koncertem jsou vazby mezi námi silnější.

Takže nemáte frontmana?
Asi ne, i když Ontto má velkou zodpovědnost, protože píše texty a je dobrý v tom, že každé album vidí jako celek, stejně jako vidí celkovej obraz kapely. Já a Ontto přinášíme hlavní ideje.