Pandoo: Český xenofob už většinou ztratil všechny zábrany

Vítězem hudební soutěže 1BAND2PLAY se stal Honza Hrubý, který vystupuje pod jménem Pandoo. Díky svému triumfu si zahraje v neděli 17. července na Full Moon Stage v rámci festivalu Colours of Ostrava, ve výhledu je i debutové album, o jehož vydání budeme brzy informovat. To je to, co víme. O něco více jsme se dozvěděli z rozhovoru, který vedl s Hvojtem ze StreetCulture, a pár otázek navíc jsme mu po finálovém klání museli položit i my. „Do Čech se vracím většinou na léto, na různé prázdniny, Vánoce, takže celkem tak třetinu roku trávím v Čechách a dvě třetiny ve Francii,“ říká Pandoo, který vystupuje sám nebo s doprovodnými muzikanty, jak předvedl v pražském klubu FAMU, kde nakonec vzhledem k nepřízni počasí proběhlo finále letošního 1BAND2PLAY.

Jaké bylo hraní na Nápla… Tedy vlastně v Klubu FAMU? Nemrzí tě, žes nakonec nehrál na Náplavce, viděls tam už nějaké koncerty? Zajímavá atmosféra…
Určitě je velká škoda, že to nakonec venku nevyšlo. Na Náplavce už jsem měl možnost vidět koncertů několik, zahrál bych si tam moc rád. Snad někdy příště. Jinak můj koncert nebyl z nejpovedenějších, hlavně zvukově to dost skřípalo, ale tak doufám, že si to diváci přeci jen užili.

Nemůžu se nezeptat na tvoji česko-francouzskou dvojdomost – jak těžké je dostat se na Sorbonu a proč zrovna filozofie? Dá se tohle kombinovat s muzikou a s průnikem na dvě hudební scény?
Sorbona má sice dlouhou historii a pověst, fakt je ale ten, že se dnes jedná o více méně obyčejnou vysokou školu – respektive o vícero vysokých škol, které si říkají Sorbona, potom, co se ta původní rozštěpila. Na filozofii nejsou ani žádné přijímačky, stačí mít udělanou francouzskou maturitu. Jinak filozofii jsem si vybral díky tomu, že jsem jí intenzivně studoval ve Francii už v posledním roce střední školy na literární sekci, což mi dalo chuť věnovat se tomu dál. Nejvíce se zajímám o estetiku a filozofii umění, s mou hudební tvorbou to ale nemá přímou souvislost. Dělat obojí zároveň naplno není jednoduché, ale určitě cítím, že mám ještě rezervy v tom, abych se to naučil zvládat, aniž by to bylo na úkor jednoho či druhého. Na francouzské hudební scéně jsem neprorazil, rozhodně ne tak jako tady. Vyhrál jsem hlavní cenu na jednom pařížském hudebním festivalu, což mi poté umožnilo koupit si materiál na nahrávání a vydat první dva singly. Od té doby se epicentrem působení Pandoo stala Praha. Ale jsem trpělivý a doufám, že brzo si má hudba najde cestu k posluchačům i ve Francii. Svoji „dvojdomost“, jak říkáš, tedy určitě vnímám jako výhodu.

Jaký je rozdíl mezi českým a francouzským vzdělávacím systémem? Jaké lidi vychovává? Cítíš nějaký rozdíl, co se týče xenofobních nálad, u nás a ve Francii?
Francouzský školní systém má své pro i proti. V Čechách se jede víc na paměť a kvantitu informací, ve Francii je nutné mít nějaké minimální kritické myšlení a umět uspořádat vlastní myšlenky, což je určitě dobře. Rozdíl mezi francouzskou a českou společností je minimální. Xenofobních nálad je ve Francii také velké množství, i když jsou, na rozdíl od Česka, naštěstí ještě stále spojené s ostychem až studem. Francouzský xenofob obvykle tuší, že s ním něco není v pořádku, ten český už většinou ztratil všechny zábrany, jelikož z hnědé barvy se tady stal mainstream, a to napříč politickým spektrem. Právě tenhle nevyhnutelně veřejný charakter české xenofobie dává vzniknout zvláštnímu „čecháčkovskému“ fetiši jakožto estetickému fenoménu, kterému lze ještě jakž takž utéct v Praze, těžko už však kdekoli jinde. Ve Francii mám v tomto ohledu jednodušší život.

Zahlédl jsem pro Pandoo označení „český Owen Pallett“ – jak se cítíš ty? Jakou muziku vyhledáváš?
Owena Palleta samozřejmě miluju a srovnání s ním je obří poctou. Na druhou stranu doufám, že má tvorba je dostatečně originální na to, aby se tahle nálepka se mnou nenesla příliš dlouho. Myslím, že moje hudba je od té jeho přeci jen poměrně odlišná. Asi je to hlavně tím, že housle ještě nejsou v žánru nezávislého popu tak úplně obvyklý nástroj, že každý, kdo je používá, je hned srovnávaný s Owenem. Jinak jako posluchač často paradoxně vyhledávám právě takový styl hudby, o kterém vím, že ho možná nikdy nebudu schopný ani vzdáleně napodobit a těžko se tak může jednat o přímou inspiraci. Zatímco já se musím dřít s mnoha vrstvami zvuků, aby to, co dělám, bylo alespoň trochu zajímavé, některým hudebníkům stačí doprovodit nádhernou melodii poměrně jednoduchou, až minimalistickou instrumentací – na mysli mám teď například poslední album Sufjana Stevense, desku Bloom od Beach House nebo třeba The Year of Hibernation od Youth Lagoon. To jsou pro mě zatím asi tři nejlepší věci téhle dekády. Ty nejkrásnější estetické zážitky jsou prostě racionálně neuchopitelné a ani kvantum skvělých producentských nápadů je nenahradí. Mimo to poslouchám poslední dobou hodně hip hopu, R&B, i experimentální elektroniky, což jsou žánry které na mě mají jistý vliv – za všechny bych jmenoval třeba Holly Herndon, FKA twigs nebo Vince Staplese.

Budeš hrát na Colours of Ostrava. Na koho se zajdeš podívat?
Z velkých jmen se určitě těším na Anohni. Od jejího nového alba jsem sice čekal trochu víc, ale i přesto je to jedna s nejzajímavějších letošních desek. Tame Impala a M83 se mi polední roky trochu vzdálili ve svých osmdesátkových delírech, ale show by mohli udělat velkou. Taky jsem zvědavý na Underworld, hlavně kvůli vtipnému tanečnímu projevu Karla Hydea. No a pak určitě celá Electronic stage s velmi kvalitními zahraničními i domácími jmény.

Chystáš pro Colours nějaký speciální set, nebo už jen piluješ?
Mé sety se v tuto chvíli mění každým dalším koncertem. Vždy se snažím vyzkoušet nějakou novou skladbu alespoň v provizorní verzi, takže je to celé v procesu. Co budu hrát na Colours teď přesně nevím, kromě dvou singlů, co jsem už vydal a co hraju pravidelně není jisté nic. Každopádně se budu snažit připravit i nějakou projekci, spojení hudby s videem mě baví moc, tak snad budu moci na Colours nabídnout opravdovou audiovizuální show.