Jak to bylo s... The Creek Drank the Cradle (Iron and Wine)

Můžete trávit propagací své tvorby hodiny denně, otravovat každičkého hudebního pisálka v zemi nebo si třeba jen tak skládat songy po nocích v pokojíčku. Pokud to ale skutečně za něco stojí, kvalita si cestu mezi lidi najde. Byť se toho okamžiku třeba ani nemusíte dožít. Sama Beama, vousatého písničkáře s monikerem Iron and Wine, posmrtná sláva naštěstí nepotkala. A to přesto, že pro propagaci své tvorby neudělal takřka nic. K tomu, aby se stal jedním z nejuznávanějších folkařů dneška, mu tak kromě potřebného talentu stačila jedna kytara nalezená v kontejneru, půjčený čtyřstopák a kamarád, který se nebál bez autorova vědomí předat pár songů někomu ze Sub Popu.

Myšlenky na kariéru hudebníka Beama nikdy nepřepadaly, odjakživa jej to mnohem více táhlo k filmu, který také před svým průlomem vyučoval. Hudba sloužila jen jako hobby, při kterém si mohl vyčistit hlavu. Jeho otec už navíc zkušenosti z hudebního průmyslu měl a svého syna důrazně varoval, aby hudbu ani jinak nevnímal. Než vyšla roku 2002 jeho debutová deska The Creek Drank the Cradle, měl za sebou už nějakých sedm let skládání. Nicméně vše končilo u vyměňování si songů s kamarády. (Což se mu vymstilo při vydání druhé desky, kdy na veřejnost uniklo množství jeho nedodělaných věcí.) Jedním z nich byl i Ben Bridwell, tehdy člen slowcorové party Carissa’s Wierd. Ten Beamovy akustické kousky obdivoval už léta a když jeho kapela dostala šanci jednat se Sub Popem ohledně vydání singlu, snažil se z toho vytřískat i něco pro kamaráda. Předal některé z jeho skladeb jednomu ze zakladatelů legendárního labelu, Jonu Ponemanovi, a tím nastartoval úspěšnou kariéru.

Poneman byl totiž křehkou tvorbou neznámého hudebníka nadšen a začal jej doslova nahánět, aby mu poslal více materiálu. Po pár měsících se mu do rukou dostala dvě cédéčka zaplněná takřka čtyřicítkou skladeb. „Obě jsem je už slyšel několikrát a mohu říct, že Sam je jedním z největších písničkářů své generace,“ hodnotil obdržená dema pro New Times Broward Palm Beach. Poneman nakonec vybral dvanáctku, která podle něj tvořila nejkompaktnější celek, a s minimem úprav ji vydal pod názvem, který pochází z útržku skladby Upward Over the Mountain. Zbylé písničky, které se na desku nevešly, se na povrch prodraly o něco později – první pětice vyšla o rok později na épéčku The Sea and the Rhytm a většinu songů pak lze najít na čtyři roky staré kompilaci Around the Well.

Ačkoli se debutová deska Iron and Wine dočkala vřelého přijetí, k úspěchu se muzikant stavěl skromně. Na otázku webu sctas, zdali se ještě plánuje vrátit k učitelství, odpověděl: „Samozřejmě, kapely vydělávají koncertováním a já se na nějaké turné nedostanu tak často – musím platit účty.“ Představa profese hudebníka pro něj byla nereálná i kvůli dvěma malým dcerkám: „Je to těžké, moc těžké. Tentokrát jsme odjeli na tři týdny a nevím, jestli budu schopný ještě vůbec tak dlouhé turné podniknout.“ Následující roky ukázaly, že zvládnout se to nějak dá, v současnosti je Beam otcem už pěti dcer…

Co se týče písní, nepatří americký bard mezi ty, kteří rádi odkrývají jejich smysl a k tomu ještě přidají historku o tom, jak ten a onen song vlastně vznikl. Důvodem není strach, že by ztratily své kouzlo, ale spíše to, že si jejich významem není často jistý ani sám tvůrce. Songy skládá na základě různých představ, asociací a drobností, které ho inspirují – vzniklá slova poté nabaluje na už vzniklou melodii. Nejraději má, když si v jeho písních dokážou posluchači najít něco vlastního. Taky se v jeho skladbách příliš nesetkáme s osobními tématy: „Mým záměrem nikdy nebylo, abych sdílel svůj život s ostatními, i když počítám, že malé střípky z mého života se v těch písních najdou,“ řekl pro web altmusic. Ačkoli se sám považuje za agnostika, v jeho skladbách hraje velkou roli náboženská tématika, která jej poznamenala díky pobožné oblasti, ve které vyrůstal. Často se k ní uchyluje, aby uspořil slova: „Nemusím říkat – já a chlápek, který umřel a pak byl přiveden zpátky k životu, ale neřekl, jaké to bylo, a co preferoval. Můžu prostě jen říct – já a Lazarus. Kdybych řekl – já a Bob, neznamenalo by to nic,“ uvedl pro The Austin Chronicle příklad ze svého posledního alba Kiss Each Other Clean.

Právě to většinu jeho starších fanoušků nepotěšilo, často mu vyčítají, že se jeho písně utápí ve složitých aranžmá a už nejsou tak krásně jednoduché jako dřív. Jenže Beamova hudební filozofie je jasná – nikdy se neopakovat. Na první desce přinesl křehké písně ze čtyřstopáku ve stylu Nicka Drakea, na té druhé s nimi naběhl do studia a tam jim umožnil lepší produkci. Třetí a čtvrtá deska se nesla v duchu objevování a experimentování. A i když ví, že jeho fanoušci by nejraději toho starého dobrého vousáče se španělkou, tyhle dny už sotva kdy přijdou. To potvrzují také jazzové ukázky z jeho nadcházející řadovky Ghost on Ghost, která vyjde v půlce dubna.