Pohoda #1: a slunečnice se točí za sluncem

Jedete na festival, pánové? No jasně, na Pohodu, kam jinam. A trávu, extázi vezete? Nevezeme. No takové už jsme tady měli, co se dušovali...

Začíná nejvýznamnější festival na Slovensku a čeští celníci na hraničním přechodu Starý Hrozenkov konečně mohou vykázat protidrogovou aktivitu. Po třech oňuchávacích kolečkách okolo vyložených zavazadel dává celník psovi konečně pokoj a se zklamaným výrazem nás pouští dál do Trenčína. Typicky modré špičky stanů a začínají vykukovat zpoza nekonečně dlouhé kolony aut. Obyvatelé Velkých Bierovec, na tři dny v roce vesnice s největším provozem aut na Slovensku, mávají na projíždějící. Festival hlásí po pěti letech vyprodáno. S největšími jmény v line-upu, bez generálního sponzora v názvu, s malým bánskobystrickým pivovarem místo bažantího molochu.

Čtvrteční program se odehrává pouze na hlavní Urpiner stagi. V situaci, kdy většina jiných festivalů své první dny rozšiřuje nebo přidává warm-upy, jde Pohoda opačným směrem. O to větší publikum si Gogol Bordello při západu slunce získávají. Mezinárodní sebrance gypsy punks sedmáct let existence skoro nejde věřit – energický výkon na hranici. Dějiny cikánského jazzu jsou neoddělitelné od cikánů a jazzu. A to mluví za vše. Notně prodloužené koncertní aranžmá Trans-Continental Hustle groovuje areálem. Hey hey hey hey, hali hali ho, hali hali hey! Frontman Eugene Hütz, mimo jiné dobrý kámoš Madonny (povinný mash-up z Live Earth zde), nevypadá, že by ho hudební kolotoč přestával bavit. Končí se Undestructible. Gogol Bordello jsou ještě stále nezničitelní.

Letmý průzkum areálu odhaluje početně novinek jubilejního dvacátého ročníku. Café Kušnierik s pivními speciály, dobrým vínem i malou stagí odkazuje na nedávno zesnulého oblíbeného novináře Juraja Kušnierika. "Chcem, aby táto scéna nebola jako ostatné, aby mala v sebe ducha náhody, prekvapenia, radosti zo stretnutia," vzkazuje ve festivalových novinách Michal Kaščák. Kousek opodál stojí poprvé mekka kvalitní elektronické hudby – Red Bull Music Academy stage. A o pár metrů vedle postavila stánek OMV. Se stejnými bagetami, jako prodávají na všech svých benzínkách. V Orange zóně tisícovka lidí sleduje marnou německou snahu v semifinále. A slunečnice se točí za sluncem.

Není moc umělců, kteří vyhráli Mercury Prize dvakrát. Vlastně jen PJ Harvey. Po vystoupení Nicka Cavea před třemi lety logický, ale o nic méně obdivuhodný booking. Desetičlenný ansámbl nastupuje za pochodového rytmu, který je neopustí po většinu z hodinu a půl trvajícího koncertu. Novou desku The Hope Six Demolition Project přehraje anglická hudebnice celou. Superlativy jsou na místě, od křišťálového zvuku spíše bigbandového než kapelního charakteru po bezchybné výkony všech muzikantů. Struktura za stagí dodává hloubku, která nechybí. Žádná verbální agitka se nekoná, PJ ctí texty a rytmus, ne proslovy. Na fantastický koncert navazuje Michal Kaščák DJ setem s dvacetiletou retrospektivou. Začala Pohoda.