Preaching the Blues (and all that jazz) #1

V minulosti vycházela série Preaching the Blues u mě na blogu last.fm, její verze 2.0, Preaching the Blues (and all that jazz) se přesouvá na Fullmoonzine.cz. Už nebude jen o komiksech, jakkoliv nevylučuju, že někdy o komiksech zase bude. V následujících měsících bude hlavně o tom, co nového nebo zánovního na hudebním výseku internetu, vinylech a v programech obskurních biografů. Nepůjde o to nejlepší ani nejdůležitější, ale pokusím se držet pravidla, že na každou blbost připadnou aspoň dvě neblbosti. Ve velkorysém týdenním rytmu. Což bude spousta blbostí i neblbostí. Preaching the blues (and all that jazz), díl první, scéna první:

-- Hello?
-- Hello. Is this Mr. Vincent Rough?
-- Who's asking?
-- My name is Jack. I just saw your ad in the April issue of Synthesizers magazine.
-- Yeah.
-- Is the drum machine still for sale?
-- Well, it depends. What kind of music do you do?
-- Well, it’s hard to describe... Let's say I'm especially influenced by '60s music, but I like to mix it up with more modern stuff.
-- Okay, I get it. You know what? Go fuck yourself. You don't deserve my drum machine.

Mr. Oizo chystá novou desku. A teď si podržte klobouky: jeho páté řadové album The Church vydá Brainfeeder, label Flying Lotuse. Nemusí to samozřejmě nic znamenat, ale vsadím pravou ledvinu, že na torrentech způsobí větší traffic než poslední Teebs, Lapalux a Gaslamp Killer dohromady. Zatím jsou v nabídce singly Machyne a Bear Biscuit a mezi náma, vůbec by mi nevadilo, kdyby s tím přišel spíš Aphex Twin.

Od hitu Flat Beat uplynulo patnáct let (au!) a znám lidi, kteří se dodnes nesmířili s tím, že civilní jméno Mr. Oiza není Flat Eric, ale Quentin Dupieux. Quentin Dupieux natáčí taky klipy, třeba pro Mr. Oiza, a filmy. Jeden takový, jmenoval se Wrong Cops, byl k vidění na letošním Festivalu otrlého diváka. Teď se, nevím přesně proč, vrací: promítá ho Maďarský institut v Praze a mluví o něm kluci z baru žižkovského Království. Jeho distribuční název je bohužel Fízlové, hajzlové, což snadno odradí i otrlého diváka, ale ve skutečnosti Dupieuxovu frašku zkousnou i jemnější, polootrlé povahy. Dlouho trvá, než si na ten absurdně extrémně debilní metahumor zvyknete, ale kupodivu zafunguje nenadálý, zvrácený smysl pro... spravedlnost? Rovnováhu? A i kdyby ne, hraje tam Brian Hugh Warner, což je dětinská přezdívka umělce jménem Marilyn Manson, a hraje tam asi nejnormálnější postavu celého snímku. A nyní již máte dostatek indicií.

Hype kolem Iceage jsem nevnímala, ale určitě nějaký musel být, protože jinak by jim druhou, loňskou desku You're Nothing nevydal Matador. Kytarovka, a ještě z Dánska, jasně. Kupodivu i tu aktuální Plowing into the Field of Love zašítil týž label, nutí mi to rozličné nesouvisející osoby a jen čekám, kdy je uslyším hrát v tesku. Po třetích albech přece neštěkává ani pes. Jinak zní Iceage v porsche pana továrníka, jinak z tabletu v kuchyni, kde zároveň muzicíruje myčka a kávovar, ale obecně jde o kupodivu snesitelný mix neurvalého britského indie punku (s vokálem à la střízlivější Doherty), ponurých joydivision nálad a ozvěn australsko-berlínské garáže. Skladba The Lord's Favorite je A++, ale ukázalo se, že ani zbytek desky nesmažu.

U.F.O. týdne si vylosoval projekt Primus & the Chocolate Factory with the Fungi Ensemble, který v produkci Lese Claypoola a s bubeníkem klasické sestavy Primus Timem Alexanderem vydal soundtrack k filmu Willy Wonka & the Chocolate Factory (1971). Je to úplně ujetý a s prostým WTF? si vystačíte spíš zřídka. Nic proti fantazii a plukovníka miluju, ale muzikál!? Wonka?? Vážně?

Otázky. Samé otázky.

Který Jamie? Jamie xx? Jamie Woon? Jamie Cullum? Jamie Lidell? Jamie Oliver!?? Aha, Jamie T. To ještě existuje? Existuje a vydává třetí album Carry on the Grudge. Singl Zombie je tak manipulativně chytlavý, že ho teď už nesnáším a přeskakuju. Po krátské amnézii se mi vybavil debut Panic Prevention, který zněl, jako by Mike Skinner točil reklamy na prací prášky, což by mohlo být i fajn, s přihlédnutím k současným aktivitám The Streets. V průběhu téměř deseti let, co produkuje noty, Jamie zamakal zejména na zvuku, a tak jeho přezdívka od NME One man Arctic Monkey už není příliš aktuální.

Thom Yorke je z těch, kterým neřeknete ne. Nebo snad ano? (Ovšem, pakliže nepatříte do množiny lidí, kteří nenávidí Radiohead.) Ač mi zpočátku smrděl jako kuchlá ryba, na jeho sólový debut Eraser (2006) jsem si časem zvykla tak, že se mi některé skladby i líbí. Některé i hodně, zvlášť poté, co je remixovali The Bug nebo Burial. To samé se mi stalo s projektem Atoms for Peace vloni a teď řeším dilema: nechat se zase zaháčkovat průměrnou, konvenční elektronikou Tomorrow’s Modern Boxes a počkat si, až mi to definitivně přišijou Four Tet nebo závěrečné titulky nějakýho slušnějšího nezávislýho filmu? Jak je ten život někdy těžkej a složitej. // Speciál s hudbou Thoma Yorka, vč. Radiohead, zazní v noční session Moonshine na Radiu 1 v noci z úterý 21. na středu 22. října.

Novou Masłowskou, familiérně Máslo, mi donesl kamarád z Luxoru s 20% slevou pro zaměstnance, ale ježto jsem mu nezaplatila vůbec, nehraje to až takovou roli. Přitom Kochanie, zabilam nasze koty (v češtině bonužel jen Zabila jsem naše kočky, drahá) má mnohem větší hodnotu než n - 20% Kč, Masłowska znovu zabila (a kočky!) a já upřímně smekám a upřímně závidím a upřímně užívám - zdánlivou lehkost, bardzo fajnou formu i tak blízký/tak vzdálený obsah. Typ prózy, která geniálně odráží vnímání světa, bez ohledu na to, jak moc se s jednotlivými situacemi - ať už skrze sebe, kamarády nebo povinné/nechtěné známé - ztotožníte. Jediné, s čím se těžko ztotožníte, je New York. Dobře se u toho střízliví, když máte z čeho.

Motiv Masłowské, obtížnost hardcore. Nový Cronenbergův snímek Maps to the Stars - v české distribuci Mapy ke hvězdám, aktuálně promítaný v rámci festivalových ozvěn BE2CAN - mi z nějakého důvodu okamžitě připomněl Gummo, a nejenže jsem se pocitu nezbavila, ale na konci mi to tvůrce ještě oficiálně oštemploval. Brilantní casting (Julianne Moore, Robert Pattinson, Mia Wasikowska, Carrie Fisher, John Cusack) i scénář. Konstatní dojem trapnosti, marnosti nebo prosté, nekonfliktní (nelynchovské) bizarnosti bytí. Koncentrát zla a hnusu, toho, co není přes hezký baráky, lifting a pozlátko na první pohled vidět. Ještě že je to jenom film. Ehm.