Preaching the blues (and all that jazz) #11

Synchronizovaně s rokem 2015 jsem začala nový život v jedné z mimozemských kolonií a mám minimálně jednu dobrou zprávu (pro fanoušky obrázků & bublin): nemálo nadcházejících dílů Preaching the blues bude o komiksech. Pokud se vinyly měří na metry, pak knížky asi na kila - a v tom případě jsem obklopená tunou komiksů. Jako správný multitasking superhero jsem na stránce 109 pěti knížek dohromady. Tedy brzy! Dneska "jen" hudba.

Zmizení Eleanor Rigby je filmový projekt Neda Bensona s ústřední dvojicí James McAvoy a Jessica Chastain, což je velmi koukatelný setup. Tři díly o tom samém jsou trochu přestřelenost, ale nejsem si jistá, jak by třeba ten "kompilační", loňský Them, fungoval samostatně, jelikož jsem jako první viděla Him a měla jsem spoustu backgroundu a nemálo spoilerů. Těm se ostatně nevyhnete, leda byste všechny tři verze sledovali najednou. Ehm. O tom, jak byste to udělali, se mi ale nechce přemýšlet. Hudbu k filmu maloval Son Lux, což je kluk šikovná ušatá, a ke krutému vztahovému dramatu se jeho depresivní skučení hodí náramně. A funguje i samostatně, třeba No Fate nebo Let Me Follow.

Američan s palestinskými předky Hanni El Khatib není neznámé jméno: s jeho druhou deskou Head in the Dirt (2013) mu pomáhal Dan Auberbach z Black Keys a skladba You Rascal You hrála v reklamě na kapitána Morgana. Mimo jiných skladeb všude možně. Letos vydá album Moonlight a zase to zní trochu jako new weird America, jen víc do bluesu a garáže. Zajímavé je, že Michal Pařízek si myslí, že je to přesně naopak, že je deska mnohem víc do popu a vyčištěná (a "víc Black Keys"). Tak si vyberte.

Jen málo věcí na tomto světě je jasnějších než důvody, proč jede Duke Garwood turné s Markem Laneganem, proč spolu natočili desku a proč tu Dukovu poslední, novinku Heavy Love, Lanegan produkoval. No shit, Sherlock: Garwood zní úplně jako Lanegan. Akorát by si potřeboval dát vizoura a dvoje startky, než půjde příště nahrávat.

S Two Gallants to mám nahóru dólu. Debut a What the Toll Tells nahóru, eponymní z roku 2007 dólu, The Bloom and the Blight nahóru a novinka zase nic. Nechápu to, asi nějaká divná folková perioda. Vím, že se to nemá, ale Two Gallants pro mě budou vždycky hlavně dupáky à la Las Cruces Jail (o tom, že asi platonicky miluju Adama Stephense, taktně mlčim) a We Are Undone je přesně na druhý straně řeky. A když jsme u těch duí:

Opravdu se to skloňuje duí, viz
http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=264

Dodos letos vydají novinku Individ. Bude to jejich šestá deska, věřili byste tomu? Pamatuju si na hype kolem jejich pražského koncertu někdy kolem alba Visiter (2008) a to, jak mladě na promofotkách tehdy vypadali. A vypadají furt stejně. Ale zní jinak. Zní víc jako... kapela, a tím myslím kapela typu třeba Arcade Fire, což je problém spousty i jiných desek (namátkou novinka Archive, Restriction, nebo noví Decemberists, kteří jsou fakt děsný). Kdybych chtěla poslouchat Arcade Fire, pustím si Arcade Fire - ale proč bych proboha dělala takovou věc!?

Abych se ze všech těch melodií a harmonií nezbláznila, poslouchám po večerech Napalm Death. Apex Predator - Easy Meat vyjde na konci ledna a nebude to sice deska roku, ale rozhodně je to dobrý start do grindcore sezóny (pokud ji slavíte). Znám i lidi, co Napalm Death pouštějí v jukeboxu vedle Blur a Mňágy a žďorp. Mimochodem třeba How the Years Condemn nebo Hierarchies by se neztratily ani na Evropě 2. Mimochodem II, Relevantní články - Spark (pod textem) jsou konečně skutečně relevantní.

PS1: What We Do in the Shadows na blu-rayi!
PS2: Haxan Cloak a Björk? Shut up and take my money.